Po větru

12. prosince 2016 v 2:07 | cloverdee
Chyběli mi.

*

Pozdrav z dáli, Převozníku.

Stiskl rty, zmuchlal lístek a přitáhl si potrhaný plášť. Má se dobře. Alespoň teď.
Ušklíbl se. Věděl lépe, než kdo jiný, že zas tak dobře se nemá. Že je překvapené, osamělé a že není šťastné. A že bude zase směšně hrdinské a až se on někdy dostane na vrchní příčku jeho velmi nacpaného pořadníku, bude jen poslouchat, jak to všechno bude dobré. A ono taky bude, však on sám je v tom ještě povzbudí.
Věděl to.
Věděl to všechno.
Co ale nevědělo naopak ono, bylo to, že on ztrácí cestu. A že veškeré pozdravy, které odesílá opačným směrem, odesílá s divnou prázdnotou v duši. S tou pustou tmavou prohlubní, kde kdysi míval svědomí.
Ušklíbl se víc. Už zase ty trapné paradoxy hloupě a nabubřele zvolené metafory. Amputoval si svědomí, aby se mohl tvářit, že nelže, když svému Svědomí zamlčuje, že ztrácí půdu pod nohama. A že by ho občas možná i potřeboval.
O to hůř, že to nebyla hrdost, co mu v tom výkřiku bránila.
A tak si dál posílali bílé lístky s šedavými záblesky štěstí, aniž by příliš zmiňovali červené slzy. Proč taky. Věděli to.
Jenže on lépe než ono.
Svědomí totiž nevědělo, že i Převozník už si dlouhá léta hraje na hrdinu.
Dokázal s tou pravdou manipulovat přece jen asi trochu lépe.
Přece jen nebyl Svědomím.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 strigga | 30. prosince 2016 v 20:43 | Reagovat

Asi to vyzní neupřímně, když to takhle řeknu, protože nevím, co přesně znamenají pro tebe, ale.. taky mi chyběli. Jako by něco ve mně zapadlo na svý místo, když jsem si tohle přečetla. Nevím přesně čím, ale nějakým zvláštním způsobem mě to.. uklidnilo? Přitom by asi nemělo. Ale prostě to nenadálý vědomí, že někde ve mně všechny tyhle pocity ještě jsou, to je tak uklidňující.. Moc mě mrzí, že jsem ti tehdy už neodepsala, clov.. zavalilo mě toho najednou víc, než jsem kdy dohromady zažila, a teprve někdy teď se zase trochu rozkoukávám a přicházím na to, že se dá žít vlastně skoro stejně, aspoň v tom, v čem člověk chce, i když se toho tolik změnilo. Můžeš mi to odpustit, prosím?

2 Lapwing | 5. ledna 2017 v 20:46 | Reagovat

Mám kamarádku, která pár dní nazpět řekla, že mě potřebuje jako své svědomí, protože neví, jak dál, protože z kruhu není úniku...
Její příběh se totiž pořád opakuje:
oba se milují (dnes už spíš potřebují), oba si ubližují, oba se tváří, jak je jim to volné, ale přitom ani jeden se nedokáže odpoutat a ani to spolu nedokáží vydržet. Je v tom možná i nenávist, možná posedlost, ale silnější než cokoliv, co kdy zažili...
Ačkoliv tuším, že Tvá realita je poněkud odlišná, tenhle příběh mi ty dva připomněl. Má přesně nádech oné antické tragédie, kde by podle diváka stačilo jen něco málo říct a vše by se vyřešilo. Vlastně to tak doopravdy i je, ale nejde to. To málo je vlastně strašně moc. Čas nekompromisních řešení, které jsou v tu chvíli nejjednodušší, ale pouze otupí smysly a nepomůžou překonat bolest. A proto jsem tu jako Svědomí - nesoudím, ale říkám, co si myslím, že je správné...

3 cloverdee | 8. ledna 2017 v 23:57 | Reagovat

strigg: Proč by to mělo být neupřímné? Jsem ráda za každý impuls, je-li nějaký. On v tom jistý kus klidu byl vlastně i z mé strany, i když s hořkostí. Jenže... hořkost je nedílnou součástí.
Nemám Ti co odpouštět, jsem tu pořád a budeš-li chtít, i budu. Kdykoliv. Hlavně, že se nějak statečně prokousáváš.

Lap: Antická tragédie? Mně tyhle věci "stačilo by si to přece říct" připomínají spíš nekonečné seriály, které - kdyby si to řekli - by neměly o čem být :D
Takových příběhů je bohužel dost, horší je, že ti aktéři stejně moc neposlouchají, ani když si určí někoho za Svědomí. Většinou to totiž moc dobře ví i sami.
Každopádně já mám až příliš přísné svědomí i sama, když k tomu přihodím to s velkým S... No, ale neměnila bych :)

4 Lapwing | 18. února 2017 v 20:04 | Reagovat

Otázka naprosto mimo téma (ale nostalgická):
Chodíte, lidi, ještě k Červené a Modré zavzpomínat na dobu, kdy blog.cz byl de facto facebook pro lidi narozené v 80. a 90. letech? Já se tam občas mrknu, když se potřebuji od srdce zasmát, protože některé jejich glosy jsou přímo legendární a dokážou mě rozesmát i dnes. Asi bych si s holkama rozuměla, přišla jsem si tehdy stejně cáklá... no, popravdě asi pořád jsem :)

5 cloverdee | 3. března 2017 v 23:41 | Reagovat

Lap, psala jsem Ti do dopisu... Já jsem je tenkrát nečetla, ba ani neznala, objevila jsem je teď ("teď" před půl rokem, když jsem Ti o tom psala).

Občas zcela nostalgicky vzpomínám na Sandraeliny Pottpovídky, to byly mé začátky... I tady toho všeho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama