Chyběli mi.
*
Pozdrav z dáli, Převozníku.
Stiskl rty, zmuchlal lístek a přitáhl si potrhaný plášť. Má se dobře. Alespoň teď.
Ušklíbl se. Věděl lépe, než kdo jiný, že zas tak dobře se nemá. Že je překvapené, osamělé a že není šťastné. A že bude zase směšně hrdinské a až se on někdy dostane na vrchní příčku jeho velmi nacpaného pořadníku, bude jen poslouchat, jak to všechno bude dobré. A ono taky bude, však on sám je v tom ještě povzbudí.
Věděl to.
Věděl to všechno.
Co ale nevědělo naopak ono, bylo to, že on ztrácí cestu. A že veškeré pozdravy, které odesílá opačným směrem, odesílá s divnou prázdnotou v duši. S tou pustou tmavou prohlubní, kde kdysi míval svědomí.
Ušklíbl se víc. Už zase ty trapné paradoxy hloupě a nabubřele zvolené metafory. Amputoval si svědomí, aby se mohl tvářit, že nelže, když svému Svědomí zamlčuje, že ztrácí půdu pod nohama. A že by ho občas možná i potřeboval.
O to hůř, že to nebyla hrdost, co mu v tom výkřiku bránila.
A tak si dál posílali bílé lístky s šedavými záblesky štěstí, aniž by příliš zmiňovali červené slzy. Proč taky. Věděli to.
Jenže on lépe než ono.
Svědomí totiž nevědělo, že i Převozník už si dlouhá léta hraje na hrdinu.
Dokázal s tou pravdou manipulovat přece jen asi trochu lépe.
Přece jen nebyl Svědomím.
Asi to vyzní neupřímně, když to takhle řeknu, protože nevím, co přesně znamenají pro tebe, ale.. taky mi chyběli. Jako by něco ve mně zapadlo na svý místo, když jsem si tohle přečetla. Nevím přesně čím, ale nějakým zvláštním způsobem mě to.. uklidnilo? Přitom by asi nemělo. Ale prostě to nenadálý vědomí, že někde ve mně všechny tyhle pocity ještě jsou, to je tak uklidňující.. Moc mě mrzí, že jsem ti tehdy už neodepsala, clov.. zavalilo mě toho najednou víc, než jsem kdy dohromady zažila, a teprve někdy teď se zase trochu rozkoukávám a přicházím na to, že se dá žít vlastně skoro stejně, aspoň v tom, v čem člověk chce, i když se toho tolik změnilo. Můžeš mi to odpustit, prosím?