Prosinec 2016

Po větru

12. prosince 2016 v 2:07 | cloverdee
Chyběli mi.

*

Pozdrav z dáli, Převozníku.

Stiskl rty, zmuchlal lístek a přitáhl si potrhaný plášť. Má se dobře. Alespoň teď.
Ušklíbl se. Věděl lépe, než kdo jiný, že zas tak dobře se nemá. Že je překvapené, osamělé a že není šťastné. A že bude zase směšně hrdinské a až se on někdy dostane na vrchní příčku jeho velmi nacpaného pořadníku, bude jen poslouchat, jak to všechno bude dobré. A ono taky bude, však on sám je v tom ještě povzbudí.
Věděl to.
Věděl to všechno.
Co ale nevědělo naopak ono, bylo to, že on ztrácí cestu. A že veškeré pozdravy, které odesílá opačným směrem, odesílá s divnou prázdnotou v duši. S tou pustou tmavou prohlubní, kde kdysi míval svědomí.
Ušklíbl se víc. Už zase ty trapné paradoxy hloupě a nabubřele zvolené metafory. Amputoval si svědomí, aby se mohl tvářit, že nelže, když svému Svědomí zamlčuje, že ztrácí půdu pod nohama. A že by ho občas možná i potřeboval.
O to hůř, že to nebyla hrdost, co mu v tom výkřiku bránila.
A tak si dál posílali bílé lístky s šedavými záblesky štěstí, aniž by příliš zmiňovali červené slzy. Proč taky. Věděli to.
Jenže on lépe než ono.
Svědomí totiž nevědělo, že i Převozník už si dlouhá léta hraje na hrdinu.
Dokázal s tou pravdou manipulovat přece jen asi trochu lépe.
Přece jen nebyl Svědomím.