Prosinec 2015

Přání

15. prosince 2015 v 23:57 | cloverdee
Známá dvojice, trocha těch plaveckých neschopností a vor, co možná vůbec není vor, ale lpění na starých pořádcích. Bezpečných, a přitom mnohem nebezpečnějších, než se kdy zdálo.
Asi se budou hádat ještě chvilku. Anebo taky ne :)

*

Pleskání vln, šplouchání, dech, dech, ten... Ach. Ohlušující tlak v uších, nic kolem, zmítání, záchrana? Dech, dech, a...
Silné škubnutí, mrazivé peklo přece jen zakývané a tah neviditelné síly...
Rána.
Další.
Vykašlaná voda z plic, slzy, dech...
Opodál druhé prudké oddechování a chrčení. A taky nadávky.
Zavřelo pálící oči a snažilo se chvíli prostě nebýt. Necítit.
"Přeskočilo ti?" Zachránce byl naštvaný. Hodně naštvaný, dokonce mu sklouzl hlas.
Svědomí mlčelo, těsně zamotané do svého promáčeného červeného pláště (momentálně spíše hadru) a ještě pořád lapalo po dechu dosti kostrbatě.
"Můžeš. Mi. Laskavě. Říct," odsekával Šedý tónem tak nepřirozeně mrazivým, že svědčil o jeho rozrušení mnohem více než předchozí hysterické vyštěknutí. Prudce se několikrát nadechl ve snaze se uklidnit a dokončil: "Co to má BÝT?!"
"Tak promiň."
Převozník sevřel ruce v pěst. "Tak promiň? Proč jsi prostě..."
Červené jen potřáslo hlavou. Nešlo na to nic říct.
Převozník začal nervózně přecházet sem a tam, na Svědomí se přitom ani nepodíval. Nakonec to ale přece nevydržel, zastavil se a velice tiše řekl: "Myslel jsem, že máme dohodu."
"Nechtělo jsem tě otravovat. Pořádně jsme se neviděli a..."
"Takže při té cestě minulý týden jsme se viděli nepořádně?"
"Jo."
"Joo," protáhl ten v šedé kápi. Začal si nervózně pohrávat s prsty a náhle už nevěděl, co říci.
"Asi to tak prostě už nechci," dodalo Svědomí po chvíli ticha.
Převozník si z hlavy stáhl kápi, tak, aby mu Svědomí pořádně vidělo do očí. Nebyl to hezký pohled. Ono jej ale ustálo, a o to klidněji pokračovalo: "Potřebuji zase na druhou stranu a všechno to plavání a..."
"A to má jako znamenat, že se radši utopíš, než abys vlezlo na ten pitomý vor? Já jsem převozník, chápeš? Převozník! Mám vor, mám bidlo, a převážím!" máchal přitom vztekle rukama a označoval zmiňované propriety.
"Ale proč?" i Svědomí už rozzlobeně vyskočilo na nohy.
"Proč?" ironizoval Převozník.
"Já jsem ti to bidlo nedalo, já se chtělo jen pro změnu dívat na vlny shora! Alespoň chvilku! Než mě zase pohltí a ubijí, než se zase budu zoufale drápat na břeh a ten se bude drolit a..."
"A kdo mě asi vzal s sebou? Na tu 'alespoň chvilku'?!" Převozníkův hlas nabýval neskutečných výšek.
"Já! Já! Moje největší pitomost! Ale ty ses na to bidlo sám sápal, vytrhls mi jej z rukou dřív, než jsem vůbec mohlo..." odvrátilo hlavu. Nešlo to doříct.
"Než jsi mohlo co?"
Svědomí mlčelo. Mělo pocit, že doby, kdy ještě bylo Svědomím, jsou dávno pryč. A že se tak stalo zcela nepozorovaně a mimoběžně. A zcela špatně.
"Než jsi mohlo co?" zopakoval Převozník a přistoupil o něco blíž.
"Než jsem třeba mohlo navrhnout, abys jel se mnou na moře."
"..."
"Já vím," dodalo Svědomí hořce. "Já vím."
Vlny šplouchaly stále stejně monotónně, vítr se toulal kdesi v dálkách a okolo se válel mrazivý chlad. Skoro prosinec.
"Já přece nemůžu na moře," pípl tiše Převozník.
Svědomí k němu přistoupilo a položilo mu ruku na rameno. Chtěl ucuknout. Bál se.
Úsměv. "Nejsi jenom převozník."
"Jako bych byl. S vorem na volné moře nemůžu a bez něj..."
"Vykašli se na vor."
"No jasně," ušklíbl se Převozník, "tobě se to kecá. Bez voru se nedostanu nikam, nebudu mít nic, čeho bych se přidržel, a..."
"Budeš mít mě."
Převozník mlčel a odmítal souhlasit. Nechtěl mu věřit, že by věci byly projednou tak snadné. Nechtěl se vzdát svého bidla, nechtěl způsobovat výčitky, nechtěl...
A pak stačila jedna věta. Jedna červená věta, která všemu dala smysl.
"Postavím nám loď."