Listopad 2015

Změna situace

1. listopadu 2015 v 23:25 | cloverdee
Vážně jsem se snažila do toho propašovat alespoň zárodek děje tak, aby to třeba bylo možné nějak číst... Tak dejte vědět, jestli to jde, nebo je to se mnou už nadobro beznadějné.
Malá nápověda - kolísání velkých / malých písmen není nahodilé! :)

*

Mlhavé zákruty řečiště se nejistě vlnily v houstnoucím oparu. Přimhouřené oči si tím úkonem vůbec nepomohly, jen lepkavý chlad ještě hlouběji zaťal svůj dráp, mučivě pomalu, po krku, do páteře... Otřáslo se. Neurčitě červený plášť přitáhlo blíže ke kostnatému tělu a přikročilo blíž. Bylo nervózní?
Na molu se nedělo nic. Bezčasí, bezvládí... Kdesi sice vanul vítr, ale scvrklé spadané listí se ani nezachvělo, jen mrtvá poloha. Nasládlý příznak tlení si pronikavě razil cestu v chřípí, nedokázalo se jej zbavit. Poněkud tupě zíralo kamsi na řeku a čekalo. Však on se objeví.
Mlasknutí vlny zarezonovalo okolím. Tiché šustění voru se přibližovalo a červený plášť zkameněl. Žádné chvění, dnes ne - tentokrát ne.
"Ty?" ozval se přidušený hlas postavy v šedé kápi z tence potrhané tkaniny. Oba tyčící se na sebe chvíli mlčky zírali a pak šedý mírně sklonil hlavu. V ruce třímal dlouhé bidlo, které bylo olepené vlhkou hnilobou natolik, že nebylo možno určit, zda vůbec kdysi bylo ze dřeva.
"Jako bys mě dávno nečekal," zašklebilo se Svědomí a zbrkle vkročilo jednou nohou na vor. Ten se zakýval a šedý nevraživě zavrčel.
"Pozor!"
Červené se ušklíblo, opatrnému balancování společníka s bidlem nevěnovalo nejmenší pozornosti a místo toho jen rozverně pláclo: "Máš se?"
Oči v sloup. "Co myslíš."
Nově příchozí se jakž takž uvelebil na úzkém sedátku a pátravě pohlédl vzhůru na svůj šedý protějšek. Ten si stáhl kápi hlouběji do čela, ucukl pohledem a odrazil od mola. Tichá mlha je okamžitě pohltila a oni osaměli. Nadešel ten pravý čas...
"Tak proč jsi tady?" pořád spíše vrčel šedý.
"Potřebuji převézt," přiznalo Svědomí prostě a bez vytáček.
Převozník se otřásl - nebylo to chladem. "Copak, copak, trable v ráji?"
Svědomí na něj upřelo své šedomodré oči. Opět ucukl pohledem. Nechtěl rýpat. Ale nemohl si pomoci, vždyť...
"Dobře," povzdechl si Převozník. "Tak dobře..." Odrážení nabíralo čím dál pravidelnějšího rytmu, mlaskání vln splývalo se svištěním okolního vzduchu, točivých mlh a možná i něčeho dalšího.
"Kam to bude?"
"Kam až můžeš. Víš, že tě nechci zatěžovat."
Šedý opět zavrčel.
"Vážně, sice bych ocenilo tvou pomoc, ale nechci na úkor..."
Znovu oči v sloup. "Víš, proč to dělám."
"Ano, ale..."
"Pak tedy taky víš, že tě dovezu jak nejdále to půjde," přerušil jej Poutník.
"Vím," řelo Svědomí tiše.
Po malé pauze si Převozník přece jen povzdechl a: "Jedno mi ale řekni..."
"M?"
"Jak se s takovou věcí Svědomí vyrovnává?"
Svědomí dlouho mlčelo. Dlouho. "Nebudu tě brát jinak jen proto že..."
"...jen proto, že díky tobě se stanu převozníkem," opět jej přerušil.
Svědomí nenamítalo. Tvářilo se nicméně klidně, vinu na tváři nemajíc.
"Jen a jen díky tobě."
"Chci, abys byl v pohodě. Takže jestli..."
Převozník prudce trhl hlavou, aby jej přerušil. Kápě mu přitom sklouzla z temene a na něm se zaleskly stříbrné pásy utrpěných ran.
"Co tak zíráš?" utrhl se. "Pár let už se přece známe. Vlastně," nepatrný úsměv, hořkosladký, "dnes je to přesně šest let a devět měsíců."
"Jak si to můžeš pamatovat?" Svědomí se tvářilo upřímně překvapeně. Jak taky jinak. Bylo to naprosto podružné. Pro něj.
"Kdo by zapomněl na ten zcela jedinečný den zalitý slunečním svitem - den, kdy hvězdy zaplály v pravé poledne, leprikóni na nebe namalovali čtyři duhy nad sebou a na ně ještě skákající chlupaté jednorožce? Kdo by kdy vůbec dokázal zapomenout na den, kdy potkal své Svědomí?"
"Haha," podotklo Svědomí otráveně a ani se nesnažilo předstírat provinilý tón. "Víš dobře, že jsem tu bylo pořád, kdykoliv jsi..."
"...nechtěl. To rozhodně ano."
Mlčelo.
"Hele, mně fakt nevadí, že ses posledních šest let prohánělo někde na mořích, lovilo mořské panny a bůhvíco ještě. Naopak, vlastně celkem oceňuji, žes tu a tam i poslalo poštovního racka."
"Tak co ti tedy vadí?"
Převozník se zarazil ve zcela zjevné snaze si následující prohlášení dobře promyslet. Jen se nesplést, noha z voru přece sklouzne tak snadno... A že tenhle byl lety pořádně ztrouchnivělý.
"Možná nic. Pokud jsi ty mořské panny lovit chtělo."
"Jistě, že jsem chtělo. Ty víš přece nejlíp, jak moc jsem chtělo být..."
"...normální? Já vím. Ale řekni, cítilo ses při tom dobře? Opravdu to bylo to, cos chtělo, bylo to ono?"
Šedomodré oči se nebezpečně zaleskly. "Jak jsi na tohle přišel?"
Nevesele se usmál. "Mluvili jsme o tom. Tenkrát na těch ztrouchnivělých schodech, což si údajně nepamatuješ. Zeptal jsem se tě, jak jsi poznalo, že chceš lovit právě mořské panny a tys řeklo, že..." Zhluboka se nadechl. "Že.se.prostě.už.chceš.dostat.na.moře.a.panny.ti.nijak.zvlášť.nevadí," vychrlil ze sebe.
Svědomí zíralo. Pomalu usedalo zpět na pryčnu, ze které se předtím v rozčilení napůl vymrštilo.
"Vzpomínám si," přiznalo pomalu. "Ten rozhovor..." Podívalo se na Převozníka v náhlém poznání, ale ten jej opět zarazil.
"Na tom nezáleží. Hlavně že oba víme, cos vlastně chtělo."
Ty šedomodré oči říkaly tolik!
Převozník se zazubil. "Copak - divíš se, že se ptám na takové věci tebe? Ano, za ta léta jsem se trochu přiučil, můžu fungovat i za tebe... Alespoň někdo ještě," dodal tiše.
Svědomí se zavrtělo, přitáhlo červený plášť a pak...
"Zastav."
"Cože?"
"Zastav, já... to doplavu."
"Proč?" nechápal Převozník. "Přece jsem říkal, že tě převezu. Nevadí mi to, pokud ty se dostaneš tam, kde máš být, pak..."
"Právě proto." Na tváři Svědomí se poprvé objevila stopa bolesti. "Nechci, abys to dělal jen proto, že já někam potřebuju."
Převozník mlčel. Nemohl promluvit. Prostě na to nemohl reagovat.
"Nechci ti ublížit, chápeš?"
Převozník stále mlčel. Jeho tvář byla bez výrazu i zelenošedé oči zmrtvěly. Svědomí natáhlo nohu nad táhle hnědou vodní hladinu a upřelo na Převozníka pronikavý pohled. Pomalu, neskutečně pomalu zabodl bidlo do bahna a nechal vor ještě chvíli plout samospádem. Pak se zastavili. Svědomí stále zíralo a Převozník se stále nehýbal.
"Slib mi jednu věc, Převozníku... Dáš mi vědět."
To jej přimělo k hořkému úsměvu.
"Myslím to vážně. Kdybys měl pocit, že už takhle nemůžeš, že nechceš... Kdybys cítil, že ztrácíš kontakt se svým já, tak..."
"Myslíš se svým svědomím?"
"Možná," usmálo se Svědomí lehce nervózně. "Prostě jen... Dávej na sebe pozor." Naposledy se ohlédlo a s nechutným plesknutím zmizelo pod hladinou. "A díky," ozvalo se ještě s posledním šplouchnutím řeky - klam ozvěny? - a pak už nic.
Převozník smutně zíral do vody.
Byl už zase v háji. Byl už zase v háji, aniž by si byl všiml, kdy on sám vlastně zatoužil po moři.
Nakonec se však na jeho tváři znovu objevil starý známý cynický úsměv a on bidlem odrazil. Zamířil zpět do tajů samého středu řeky, než jej zase někdo bude potřebovat. Protože to byl jeho úděl. Pomáhat druhým.
Pomáhat druhým a ztrácet sebe.
Ještě nikdo se ho nikdy nezeptal, jak se vlastně stal Převozníkem.
Stejně by mu nikdo nevěřil.
Nevěřili by mu, že převozníka z něj udělalo jeho vlastní Svědomí.
Protože, upřímně, kdo vůbec může mít Svědomí, které by si něco takového risklo vzít na svědomí?