Zrnko

28. prosince 2014 v 0:14 | cloverdee
Co napsat, když není co říct? Spousty chmýří odvál čas, zbylé výhonky spálil mráz... Ale některé zrnko se přece jen drží. Někde v hloubi. Není mu povoleno zapustit kořeny, ale je to možná právě ono, jež zabránilo poločasu rozpadu započít. Zrnko, které pálí a dře, a přitom na něm vše stojí. I když to "všechno" momentálně spíše spící leží.

Chyběly vám řeči o ničem? Mně možná ano. Psát už asi nikdy nebudu. Víte, jak je to s láskou - když zatlačíte, objekt se rozplyne v páře. S psaním to bude asi obdobné. Ve snaze přiblížit se a poznat jsem musela zahodit klíč. Dobrovolně. Málem jsem ztratila i čtení (jak že je to s tou láskou a tlakem?), ale probrala jsem se snad včas. Snad.

Nechci být depresivní, vážně nechci a strašně moc bych vám chtěla něco říct. Nejlépe něco, co byste si mohli přečíst, dávalo to smysl a třeba to vámi i trochu pohnulo. Ať už jakýmkoliv směrem. Možná by bylo lepší mlčet (ale k tomu já asi nikdy nedokázala dospět), jenže když jsem to tu viděla, ten hřbitov dřívějších nadějí a snů... Ideálů, především ideálů... Nemůžu sem pořád jen chodit oprašovat staré příběhy, je třeba zasadit nové. I kdyby jen takhle. Však ono z toho možná zase něco vyroste. Možná.

Víte, jak to s koncem roku bývá. Melancholie a bilancování. Takže asi proto.

//Tak snad jen, abyste věděli, co u toho poslouchám (díky, strigg).
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 strigga | 28. prosince 2014 v 16:29 | Reagovat

:) není zač. Je krásná, viď.
Pro mě je psaní asi to jediný, co zůstalo. A tohle byl mizernej rok, možná právě proto, že co mi před rokem umřel psí přítel, psaní mi přestalo jít.. a pak už mi nezůstalo nic. Člověk si připadá tak příšerně prázdnej, když je sám. A zároveň neumí nebýt.
Promiň, tohle jsem tady fakt psát nechtěla. Nevím, co mě to popadlo.
Každopádně.. věřím na konce a začátky,  věřím, že až tenhle zatracenej rok skončí a ten další začne, bude to třeba.. aspoň trochu jiný. Aspoň to psaní se třeba vrátí (už se snad pomalinku vrací). Ale jsem na tom přesně opačně, víš. Snahu přiblížit se a poznat bych nejradši vzdala, hrozně ráda bych ji vzdala. Jenže nemůžu - jedině za cenu, kterou ještě nejsem ochotná zaplatit.
No nic - promiň. Omlouvám se.. snad ti to moje malý zamyšlení tady nebude moc vadit, mám nějakou nanic náladu (až moc upřímnou).
Jo, mlčet. To taky neumím, někdy bohužel. :)

2 cloverdee | 31. prosince 2014 v 12:10 | Reagovat

Ano, je skvělá - poslouchala jsem ji celé dva dny (v kuse) :)
Pokud při té "snaze" mluvíme o jedné a té samé (a já mám podezření, že jo), pak je to u mě taky těžké - nevím, jestli ji budu schopná dotáhnout, opravdu to nevím. Strašně moc bojuji, jenže když člověk bojuje sám proti sobě, proti svému tělu... Je to zkrátka donquijotské. A druhá věc je, že jsem během všeho toho úsilí a boje nějak asi ztratila její smysl. Já tedy pořád doufám, že jen málem.
Určitě se neomlouvej, jsem ráda. A jak jsem psala výš - ten konec roku prostě je takový, alespoň u lidí jako já, co mají ve zvyku vše rozpitvávat.
Držím Ti palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama