Když řádky protékají mezi prsty, sviští a mizí v hloubi.. Ta hloub je tichá a studená a především uzavřená. Problém je, že čím víc slov do ní dáte, tím méně jich napříště pojme. Zůstanou jen zašedlé šmouhy na prstech, na které se všichni dívají opovržlivě. Ale ty krásné inkoustové kapky jsou už dávno pryč.
Co je horší? Když od Vás ty kapky očekávají druzí nebo když je od sebe očekáváte Vy sami? A proč ty prsty najednou tolik drhnou, kdy přesně se stal ten zlom?
Ponižující šmouhy se dají umýt. Občas. Pojmenování plnicího pera je odvozeno od jeho skvělé vlastnosti - dá se znovu naplnit. Ale to prázdné místo uvnitř člověčího Já zůstane už možná prázdné navždy. Zdánlivě plné spoustou nepodstatných chuchvalců, které bez problémů odvane záchvěv větru. A možná ten záchvěv odhalí oprýskané zašlé praskliny. Šedivé... A šedivou máme přece rádi.
Achjo.
Ach jo, clov, promiň, že píšu až po takové době :) snad je ti líp.. a snad zase někdy zavyješ a spolu s tebou i Vlk v tobě... :)