Nic není jako dřív

23. srpna 2012 v 0:18 | cloverdee
Vracet se a babrat se v minulosti prý není k ničemu. Za celý svůj život jsem to ještě nestačila pochopit a teď jsem za to vlastně svým zvrhlým způsobem vděčná. Protože nic víc už nezbývá.
No tak dobrá - mám své konstanty, konstanty, které jsem chtěla, které jsem si tvrdě vybojovala.. Ale za ty roky jsem si zvykla na lidi a vztahy s nimi. Na jejich přítomnost, jejich názory a společnost. Byla jsem velmi skrytý samotář, sám sebe popírající a přitom sobě pořád nepřiznaně věrný. A teď? Jsem asi na nejlepší cestě do zapadákova, čili do světa, kterým jsem sem kdysi vstupovala. Svět samoty, svět nedůvěry a opatrnosti. Příšerné opatrnosti a hradeb. Tenkrát mi připadal krásný. Teď mě děsí, ačkoliv vím, že to vše zhojí. Ale řvu a zoufale se u toho snažím zaslechnout alespoň vzdálené a přidušené vytí. Směšné. Sama jsem zradila. Sebe. A toho vyjícího. Kdysi nám spolu bylo dobře... Teď nevím, jestli to stačí a jestli si jeden druhého zasloužíme.
A tak najednou skončilo úplně všechno a nic není jako dřív.
Vím, že takovéto věci píší většinou lidi v těžkém období nepochopení, někdy kolem těch 14? Zhruba? Well, mně je o dost víc. Tenkrát jsem byla vyrovnanější a moudřejší, než jsem teď. Jak smutné. Zbývá akorát doufat, že alespoň vyjádřit to teď umím lépe a kultivovaněji. Nepřijde mi to nejasné, ale popravdě nevím, jestli je mezi Vámi (pokud tu nějaké Vy ještě existuje) ještě někdo, kdo pamatuje a ví, o čem mluvím. A jestli ne... Je to jen další příznakové.
No..

*

Byls mým…
Posledním hřebíčkem do rakve.
Poslední zátkou v mém vínovém kraji.
Co je to mravní lítost a co je hřích?
Lhát? Zradit?
Nebo jen… Žít?
Všechno odplulo a přístav mi zmizel pod nohami,
bolest už je jen otupělá
a není, už není cesty zpět.
Hledím vpřed, vážně hledím?
Nevěřím.
Nevěřím Vám, lidem,
neznám sebe.
Já.
Ta co se ztratila ve spoustě dní.
Mozaika cárů a střípků dávných snů.
Propadliště vzpomínek.
Žíznivě se z něj napiji.
Už tolik let.
Požírám zpět to, co kdysi jsem vyzvracela jako přebytečný odpad.
Teď paběrkuji a žebrám.
Brečím.
Končím.
Končím svůj život, pevný a zásadový.
Zradila jsem vše, zradila jsem sebe.
Zradili jste mě Vy.
A já Vás nechala!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaen | Web | 23. srpna 2012 v 7:33 | Reagovat

Ačkoliv nám už dávno - naší chybou, neměli jsme sejít z cesty - zmizel přístav, naše duše přesto občas tíhnou k Západu..Možná už nemůžeme být hrdinové - Ti Hrdinové - ale status Poutníka nám už zůstane navždy.."Následuj vlka, ukáže ti cestu" - Následuj vytí, ukáže ti vlka..Ke znovunalezení stačí maličkosti..Ani se nemusíme vracet, stačí znovu jít cestou - Tou Cestou - od jednoho k druhému..Nikdy nejsi sama, clov..

2 mardom | 23. srpna 2012 v 15:10 | Reagovat

Drž se. Teď to bolí a ještě chvíli to bolet bude. Pak se postupně ukáže cesta a ... to zjistíš sama. To co píšeš, není jen pro mladé, je to pro každý věk, jen to člověk už méně a méně dává najevo a víc to řeší v sobě. Ale to neznamená, že to není. Pokud budeš potřebovat, víš, kde mě najdeš.

3 cloverdee | 23. srpna 2012 v 23:44 | Reagovat

Tak předně musím říct, že jste mě dojaly, opravdu.

Jaen: Ty mluvíš jako kdyby vůbec žádný čas neuběhl. Přesně takové jsme kdysi vedli debaty, ne? Je to úžasné.. Chci být Poutníkem. Navždy.
Vím, že nejsem sama. Jde o to, že uvědomit si, že někteří lidé se už nevrátí, je tak strašně těžké. Obzvlášť, když se pořád tváří, že se nic neděje, že není odkud se vracet anebo že se vrátit chtějí.
Děkuju!

mardom: Já v sobě řeším věci odjakživa. Naopak teď už si alespoň postěžuju druhým. Ale problém je v tom, že řeším až moc. Několikanásobně víc než ti ostatní. A taky věci, které bych možná měla radši prožívat. A prožívám zas takové, které bych měla radši jen promýšlet. Ale kdo ne, že? Ano, napsat bych Ti mohla.. Ne, abych si stěžovala, ale abych věděla, jaká je Tvá momentální cesta :) Děkuju.

4 Bella | Web | 25. srpna 2012 v 22:08 | Reagovat

Už jsem ten článek jednou četla a chtěla napsat, ale musela jsem to nechat trochu uležet, takže konečně..
Poslední dobou zjišťuju, že se taky vracím. Vracím se k trvalým hodnotám - k Vlkovi, k Cestě..
Protože ona tam stále je, pod mýma nohama, můžu se po ní vrátit kousek zpět a zase navázat tam, kde jsem byla..
Hodně jsem se snažila změnit, žít Tam - na druhé straně, mezi Nimi..
Vypadalo to lákavě - zabalené do pozlátka se slovy "žít".. Chtěla jsem žít.. A tak se se snažila přizpůsobit, zapadnout, být "lepší" a pro společnost snesitelnější..
Dost často kvůli někoho..
A pak mi došlo, že nezměním to, co jsem.
Byla to cenná zkušenost, možná jsem sebevědomější, optimističtější, ale nezměním to, jaká jsem v jádru.
Nezměním Vlka. Nezměním fakt, že musím trpět, že musím být sama, že jsem skutečně melancholik.
Takže jsem teď sebevědomější jako Vlčice. A uvědomuju si, že i když to mému okolí může vadit, jsem jaká jsem a nezměním se.
Šílená a prokletá.
S černým chlupatým srdcem.
Buď mě tak přijmou, nebo ne. Ze snahy se změnit budu trpět akorát já a stejně nebudu spokojeni, protože tu bude stále ta druhá strana, co jim vadí. Nikdy mě nemůžou přijmout celou.
Musela bych úplně zničit to, čím jsem. A to nechci. Tuhle cestu jsem si vybrala a věděla jsem, že taková bude.
Měla jsem vždycky hrozný pocit, že Vlka zrazuju, když se snažím žít na druhé straně. Pak mi došlo, že i člověk občas potřebuje prostě být člověkem - musí být s Vlkem v rovnováze. Ale byla by chyba snažit se tam zůstat.
Protože nejsem to, co oni.
Nevím, jestli se mi podařilo dostatečně vyjádřit myšlenku, jestli chápeš, co se snažím říct, ale..
Vlk tu je. Pořád. A my taky.. A přidáme se k tvému vytí..

5 strigga | 26. srpna 2012 v 17:51 | Reagovat

Co na to říct... vím toho příliš málo, abych mohla mluvit, a i to, co si myslím, že chápu, jsou možná jen moje osobní pocity, dojmy a vzpomínky. Poslední dobou na to hodně myslím - poslední dobou? Ne, myslím nato pořád. Už víc než tři roky je to tu se mnou, ten fakt, to něco, s čím se neumím pořádně vyrovnat. Tak snad jen... http://www.youtube.com/watch?v=MCzEoPUuL9g . Jedna z mých nejoblíbenějších, už od Těch dob.
Nemůžu říct, jestli tě chápu, clov... ale některé pocity, některé věci jsou stejné.
Ale tu drobnou paralelu si nikdy vzít nedám...

6 cloverdee | 30. srpna 2012 v 8:29 | Reagovat

Strigg, pochopilas to víc než dobře. Ano, tuhle písničku jsem poslouchala při psaní. Ještě, než jsem ten odkaz otevřela, bylo mi to jasné - drobná paralela. Ano. Neměla bych si ji nechat brát, máš pravdu. Vím, že i mezi těmi "normálními" trochu světla je. Jen mě mrzí, jak mizivě málo.. Pustila jsem se do toho - do návratu ke své duši. K upřímnosti. Mám za sebou štaci první, bylo to strašné, ale.. Teď už je ráno. A svým způsobem... Se Ti uleví, když pochopíš, že to, co Ti Vlk tolik let napovídal a Tys to neposlouchala, to, co Ti všichni ostatní vymlouvali, že to zkrátka je pravda. Protože je to jako znovu zjistit, že se na svůj vnitřní hlas můžu spolehnout.

Bella: Myslím, že jsem pochopila, co chceš říct. Ano, bylo naivní, že jsem si myslela, že je to napořád, že jsem prostě zapadla mezi "lidi" a zůstane to tak. Ale podle všeho je blbost i to, zůstávat pouze vlčí. Asi to chce tu rovnováhu, kolem které jsem se už kdysi lehce ochomýtala, ale bohužel u ní nezůstala a pokračovala dál. Teď mě čekají spáleniště a konce, ale asi je to třeba.. Vyklestit trní, aby mohly vykvést lilie?

Jste vážně skvělí, děkuju Vám! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama