Září 2007

18 I'll Cry Instead

30. září 2007 v 23:35 | Lejdynka
I'll Cry Instead

17 Starlight Express

30. září 2007 v 23:32 | Lejdynka
Možná vás bude zajímat, že zatímco přidávám tuhle kapitolu, tak mi tu hraje soundtrack z muzikálu Starlight Express a to konkrétně i písnička, co se tak jmenuje. Úplnou náhodou. Strange, isn't it? ;)

16 I Need You

29. září 2007 v 22:39 | Lejdynka
I NEED YOU

15 I Feel Fine

29. září 2007 v 22:30 | Lejdynka
Tahle kapitola je věnována Morganě Ehran (toho si asi všichni povšimnete), která tohle četla jako první a byla z toho tak nadšená, že mi dodala chuť dokončit to. Myslím tím celou Pohádku Ještěrčího dědečka. Kolikrát jsem měla chuť toho nechat, když mi to nešlo nebo jsem měla záchvat SCHS. A pak přišla jistá slečna a hrozně se jí to líbilo a mně se to nakonec začalo líbit znovu. Takže Morgan, děkuju moc :* A promiň, já jsem tě s nimi opravdu nemohla dát dohromady - když on je to slash :))

Dva vlci

29. září 2007 v 15:52 | Lejdynka |  Vtipné či méně vtipné články mimo mísu
Tohle jsem našla na jedné anglické stránce, když jsem hledala obrázky vlků. Myslím, že je to nádherné a pravdivé. Víc se k tomu říct nedá.

Vězeň ve věži

29. září 2007 v 15:10 | Lejdynka
Tohle je jenom taková maličkost, s kterou jsem se zúčastnila soutěže na SOS. Neumístila jsem se nějak zvlášť výborně, ale ke štěstí mi to stačilo. A protože už se s tím teď smím vytahovat, tak jsem si řekla, že to zveřejním i tady. Mimochodem, téma té soutěže bylo Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.
Je to opravdu malá věcička (asi založím sekci miniatur), ale snad vás to aspoň trochu - no, spíš než pobaví, tak donutí k zamyšlení. Není totiž všechno takové, jakým se to zdá být.

Jak tě cítím

29. září 2007 v 1:35 | Rael
Tohle berte s rezervou-začala jsem to minulý pátek a dnes dodělala... neřekla, bych že je to zvrhlé (i když náznaky skutečně velké zrhlosti tam jsou)- je to spíš hodně "psychologické"... Nevím jistě, jestli v tom něco najdete- asi mi trochu přeskočilo, když jsem tu skládanku dávala dohromady- mohla bych vás navést... ale radši si to přečtěte a pak mi schválně dejte vědět, jaký z toho máte pocit.
Dvě vodítka- Strach a Znásilnění... (A vážně to má ryze psychologický podtext)...
PS: Díky patří Emilii, díky níž mě tahle povídka minulý pátek napadla:)

Slash S/R

Ahoj aneb návrat odkudsi

29. září 2007 v 0:17 | Rael |  -Oznámení-
Ahoj aneb návrat odkudsi

Jsem zpátky- stýskalo se vám? Dobře, budu si namlouvat, že ano (já byla vždycky hrozně naivní) :)...
Sice jsem slibovala hordu příspěvků- a to hned v pátek- ale možná se to malinko protáhne do neděle. Dobrá zpráva je, že ž bych měla mít na koleji net:) Takže se vynasnažím plodit- ale mějte se mnou trpělivost. Teprve si zvykám na nové prostředí, takže mě berte s rezervou..:)
Co se týče nového prostředí, Plzně a školy- myslím, že to půjde. Vlk sice namítal (ale cloverdee ho přesvědčila)- takže ted už si jen musíme vyknout. Jedniný problém je se zelení- jsem zvyklá chodit kamsi, kam lidská noha nevkročila- a v Plzni jsem zatím narazila jen na chodníky. Ale pomalu tomu městu přicházím na chut- už jsem objevila pár světlých bodů (opět díky cloverdee) a myslím,že pár jich na objevení čeká.:) Kupodivu s mojí podivně "introvertní" povahou jsem, řekla bych, asi nejvlídnější a vůbec se hned s každým dávám do řeči- prý že kontakty jsou dobrá věc, tak na nich prcuji- a ono to kupodivu vážně funguje.)- stává se ze mě nový člověk:))... ne- pořád mám hrůzu z "trvalých" vztahů:)... Spolubydlící a bydlení jsou taky fajn (i když vlka by v nich nehledal)- ale dá se:)...
A pokud jde o detail jako je škola- na přednáškách zatím neusínám - zdají se být vážně záživné!
Máme kupříkladu terénní praxi a tak (takže až spadnu do nějakého výkopu- vlk se mnou: )... A víte, co? Nemáme ani jednoho zapšklého starého doktora- jen samá mladá chlapiska- aspon je, se na co dvat:)... Prý-sedej si dopředu, at si zapamatují tvůj obličej- myslíte, že to k něčemu bude, když všechny zkoušky píšeme formou testu?.. dobrá rada nad zlato!:)...
Jinak jsem za ten týden pochopila jedno- a totiž- všichni archeologové chlastají! (aspon vím, že jsem se neminula povoláním):).... Kupříkladu výkopy a praxe vypadají jako velké alkoholové orgie pod vedením pánů mladých doktorů. Naše katedra (jako jedniná na škole) vyhlásila jakési pasování prváků na stmelení kolektivu a návázání vztahů (účastní se i vyučující a povinná výbava je půllitr)-tak si udělejte obrázek o jejich morálce:)
Takže zatím jediný problém je, že mám hrůzu ze zkoušek. A pocit, že je projedu! Neříkal mi tady někdo, že je to prý flákačka? Já bych se nejradši neviděla!
Mno- vypsala jsem se, takže už vás nebudu unavovat plácáním a radši půjdu dělat něco "užitečného":)
A pozdravuje vás Vlk:)...

11 Bellatrix

28. září 2007 v 22:18 | Lejdynka
Je to jako déjavu. Sedím na stejném místě, jako jsem seděla tenkrát. Možná i ve stejné cele. Ministerstvo má smysl pro humor. Jak ironické.
A mozkomoři.. nutí mě vzpomínat na to, co bych nejradši ze své hlavy vymazala. Těch několik okamžiků, kdy jsem cítila jako člověk - slabý, bezmocný a zbabělý.
Jděte pryč. Jsem Bellatrix Blacková-Lestrangeová a nenechám se přemoci bandou nějakých odporných příšer.
Ale.. má vůle není tak silná, jak bych chtěla.
Hniju si tak tiše v Azkabanu, když to najednou přijde. Nejdřív ta oslepující bolest hlavy - na to jsem zvyklá, po návštěvě mozkomora by vás bolela hlava taky. Zkouším zrovna usnout, abych zapoměla na to, že můj milovaný Pán padl. Nedaří se mi to. Vyhlížím ze zamřížovaného okna pevnosti a přemýšlím, jak se mému bratránkovi podařilo uprchnout.
Venku je bouřka, blesky křižují oblohu jako rozžhavené meče. Prší. Natahuju ruce do deště, abych se aspoň trochu ochladila. Je mi horko a zároveň i zima. Nejsem snad.. nemocná?
A najednou.. to ucítím.
Začíná mě pálit ruka.
To znamená, že.. že se můj milovaný pán vrátil! Je tady, je tady! Dávám se do smíchu - tenhle zvuk tu moc obvyklý není, vězňové spíš pláčou, klejou nebo jen tiše sténají. A já, já se směju.
Tak přece! Konečně, konečně budu opět volná!
Najednou si uvědomuji, že to není jen radost, co cítím. Mám.. strach. Bojím se tak moc, že se mi roztřesou ruce. Sama sebe za to prokleju - čeho se bát? Já byla vždycky věrná, vždycky jsem Pána podporovala a sloužila mu, když se od něj ostatní odvrátili. Já se mám nejméně ze všech čeho bát.
A přece.. ten strach se nedá přemoci, sžírá mě, spaluje.
Ruka pálí čím dál víc. Pán je netrpělivý. A má vztek.
Nechci, nechci..
Nenávidím se! Za tuhle zbabělost se hluboce nenávidím. Já - vždy věrná, vždy spolehlivá Bellatrix Lestrangeová - se bojím svého milovaného Pána.
Zabijte mě rychle, ať na to nemusím moc dlouho myslet. Slyšíte mě? Pojďte sem ke mně a zbavte mě toho utrpení! Nechci být ustrašená Bella..
..a přece jí jsem.

10 Lucius

28. září 2007 v 22:18 | Lejdynka
Popíjíme whisky v salónku. V krbu hoří oheň. Všude je ticho a klid.
Velmi nudný večer. Žádné protimudlovské akce, žádné zabíjení pro zábavu, žádné mučení a vymazávání paměti. Nejspíš v tom křesle usnu.
Narcissa sedí kousek ode mě, popíjí ze své sklenky a tváří se přibližně stejně znuděně, jako já. Kdy jsme spolu vlastně naposled mluvili? Je to už dávno..
Podrážděně si mnu čelo, rozbolela mě hlava. Ale já nesmím být nemocný. Zítra mě čeká další akce na ministerstvu - čím víc podplacených úředníků, tím lépe.
A najednou.. to ucítím.
Začíná mě pálit ruka.
Zaplaví mě hrůza. Celých těch patnáct let jsem s úspěchem předstíral, že s Pánem zla nemám nic společného. Mluvil jsem o Imperiu, o Cruciatech a všemožných dalších kletbách, a oni mi to uvěřili. Nezavřeli mě do Azkabanu, jako tolik jiných přede mnou a po mně.
A teď.. se opravdu vrátil. A ví, že jsem ho zradil. Ví, že jsem se od něj odvrátil, že jsem ho opustil v té nejtěžší chvíli. Bude se mstít?
Ruka pálí čím dál víc. Pán je netrpělivý. A má vztek.
Nechci, nechci..
Pohlédnu na Narcissu. Má v očích úplně stejně vyděšený výraz, jako já. Také ona to cítí. A také ona myslí na naší neloajalitu.
Deník, Raddleův deník! Já ho v záchvatu vzteku hodil po té zatracené chamradi. A Lord ho teď jistě bude chtít zpátky..
Ach můj bože.
Jděte, jděte! Pryč ode mě! Nechci zase skončit jako roztřesený uzlíček na podlaze, nechci se vzdát, nechci vám podlehnout. Nebo mě polibte, ať už to všechno skončí..

9 Narcissa

28. září 2007 v 22:17 | Lejdynka
Popíjíme whisky v salónku. V krbu hoří oheň. Všude je ticho a klid.
Čeká nás příjemný večer. Žádný spěch, žádné problémy, žádné ministerské požadavky, žádné rádobycharitativní akce.
Najednou pociťuji podivný neklid. Začíná mě trochu bolet hlava. To brzy přejde. V nejhorším si pošlu skřítky pro nějaký lektvar. Manžela s tím obtěžovat nebudu.
A najednou.. to ucítím.
Začíná mě pálit ruka.
Dostanu strach. Co když to znamená, že.. že nás Pán volá? Ale ten přeci.. je přeci mrtvý, nebo snad ne? Všichni jsme byli svědky jeho pádu, tenkrát před patnácti lety. Nedokázal zabít toho malého Potterovic kluka a zahynul. Tak jak je možné, že teď..
Ruka pálí čím dál víc. Pán je netrpělivý. A má vztek.
Nechci, nechci..
Odpusť mi tyhle myšlenky, pane. Jsem jen slabá žena a nedokážu kontrolovat své emoce. Jistěže se k tobě opět přidám a budu tě podporovat. Jako těch patnáct let, kdy jsme nikdo netušil, zda se vrátíš..
Ano, jistěže jsme ti věřili.
Jsem jen slabá žena, jsem Cissa.. mám manžela a dítě, ušetři aspoň je, když už ne mě.
Odejděte, jděte pryč! Mám z vás strach, protože mi připomínáte to, na co bych nejraději zapoměla. Návrat.. jeho návrat.

8 Severus

28. září 2007 v 22:17 | Lejdynka
Sedím jsem za stolem ve svém kabinetu a opravuji eseje druhého ročníku. Tupci. Co to je za nesmysl, že se salamandří krev používá na ochlazování lektvaru na výdrž? Chtěl bych je vidět poté, co by si to vyzkoušeli. Naskákaly by jim boláky po celém obličeji.
Další H. Panebože, za co mě trestáš? Proč vlastně musím učit takové ignoranty? Z lektvarů neznají ani co by se za nehet vešlo. I když, nabízí se otázka, zda by si v obraně proti černé magii vedli lépe. Myslím, že spíš ne. Samozřejmě, oni nejsou Potter. Miláček publika Potter, který se právě předvádí v labyrintu. Ještě že u toho nemusím být.
Bolí mě hlava. Mnu si spánky, ale nepomáhá to. To je určitě nadměrnou dávkou imbecility. Vstávám a jdu ke skříni, abych našel patřičný lektvar.
A najednou.. to ucítím.
Začíná mě pálit ruka.
Nejprve se dostaví záchvat paniky. Až teprv poté začnu racionálně uvažovat. To přeci není možné, že by se Pán zla vrátil! Jak, kdy.. proč?
Vyhrnu si rukáv košile. Znamení zla rudě žhne. Volá nás.
Co mám dělat, co mám jen dělat? Mám poslechnout a navázat tak na několikaleté předstírání, nebo mám zůstat tady, prozradit se tak a zbytek života se schovávat?
Bože, pomoz mi. Ukaž mi správnou cestu. Mám strach.
Ruka pálí čím dál víc. Pán je netrpělivý. A má vztek.
Nechci, nechci..
Vysajte ze mě duši, abych tenhle obraz už nikdy nemusel vidět. Zabijte mě rychle. Nechci vzpomínat na ten hrozný strach, na tu nejistotu, na tmu.. a na bolest.
Pane, vy jste to vždy věděl, viďte?
Jsem Severus Snape, dvojitý agent a dvojitý zrádce..

7 Bellatrix

28. září 2007 v 22:16 | Lejdynka
Pane, proč mě tu necháváte hnít? Co jsem udělala tak zlého? Nesplnila jsem snad někdy váš rozkaz? Urazila jsem vás?
Celých těch dvanáct let jsem vás podporovala, veřejně a nezakrytě, věřila jsem ve vás. Proč jste se teď ode mě odvrátil?
Prý jste mrtvý. Tomu nevěřím. Někdo jako vy přece nemůže jen tak umřít. Nevěřím tomu. Chtějí mě jen zmást, abych přestala doufat. Já jsem vždycky byla ta nejvěrnější, nejloajálnější, nejpevnější ve vašich zásadách. Proč tohle?
Vysvoboďte mě odsud. Prosím! Nikdy jsem vás o nic nežádala, vždy jsem dělala jen to, co jste po mně chtěl, nikdy jsem nechtěla ústupky. Tentokrát - poprvé a naposledy - o něco prosím. Shlédněte na mě milostivěji, než na ty odporné zrádce, kteří se vždy přikláněli k té straně, která slibovala více. Zachraňte mě, pane.
Ale ne.. jdou pro mě, jdou.. už se blíží. Cítím jejich hnilobný dech, cítím zoufalství a smutek, které jsem v sobě doposud dokázala potlačit. Cítím.. lítost?
Kdo jsem?!
Teta Walburga nás všechny zavolala do pokoje. Tedy - mě, Narcissu, Luciuse a Rodolpha. Myslím, že Regulus tam někde byl také. Můj povedený nebelvírský bratránek chyběl. Ani mě to nepřekvapilo.
" Chci, abyste se pozorně dívali. Abyste si zapamatovali, co vás čeká, když se odvážíte neposlechnout. Pro vás, Luciusi a Rodolphe, to neplatí, protože vám nemám právo cokoli nařizovat. Možná vás to pobaví. Ale pro dívky to bude sloužit jako exemplární příklad a Regulus si tak lépe uvědomí, oč lepší je vyhýbat se všem mudlovským šmejdům a ostatní chátře."
Dveře se otevřely a dovnitř vešel Sirius. Když nás uviděl, trochu se zarazil. Publikum si asi nepředstavoval.
" Volalas mě, matko?"
" Ano. Dozvěděla jsem se na tebe další, velmi nepěkné věci. Sice mě to nepřekvapuje, protože tys vždy inklinoval k té špatné straně, ale bohužel jsi pořád Black a tak mě to musí zajímat. Co je pravdy na tom, že.."
" Nemám povinnost ti cokoli vysvětlovat, matko. Je to můj život, a ty to víš."
" Mluvíš se mnou neuctivě."
" Věříš, že mi na tom nezáleží, matko?"
" Jak se opovažuješ?! Nezbývá mi nic jiného, než odložit vysvětlování a přikročit k trestu."
Sirius pohrdavě ohrnul rty. Mám dojem, že nečekal nic jiného. Možná se cítil trochu nepříjemně, protože věděl, že my se budeme dívat, ale to bylo všechno. Žádný strach, žádné zoufalství, žádné prosby o slitování. Neřekl ani slovo.
Věděla jsem, co ho čeká. Jednou jsem neposlechla matku. Tetička Walburga trvala na tom, že mě potrestá ona sama. Věděla jsem, co přijde. A necítila jsem vůbec nic.
Jednoduchým kouzlem ho znehybnila. Teď ležel na zemi a nemohl se ani pohnout. Téměř neslyšitelně vzdychl - nevím, proč jsem se na tenhle detail tak upnula. Zavřel oči. A já také. Najednou jsem to nechtěla vidět.
Slyšela jsem svistot její hole s hadí hlavou na špici. ale to bylo všechno. On ze sebe nevydal ani jediný zvuk.
Nevím, kolik uplynulo času. Když jsem nakonec oči otevřela, pořád tam ještě ležel. Ale v místnosti jsme už byli sami.
Po chvíli vstal a sykl. Rty měl rozkousané do krve. V koutcích očí se mu třpytily slzy. Teď už jsem chápala jeho sebeovládání.
" Na co koukáš? Další představení nebude. Zmiz."
Bezmyšlenkovitě si prohrábl vlasy a znovu bolestně přivřel oči. Pak přistoupil k baru, který stál v rohu, otevřel ho a vytáhl odtamtud zpoloviny vypitou láhev červeného vína - jeden z nejlepších ročníků.
" A můžeš to hned běžet říct matce. Aspoň si u ní šplhneš."
" Nechci jí nic říkat."
Zrovna si naléval víno. Uprostřed pohybu ztuhl.
"To ti tak budu věřit. Tak jdi už, čekáš snad, až přijde Smrtonoš, nebo co?"
Mluvením přemáhal bolest. Viděla jsem, že se málem ani nedokáže napít.
" A co když čekám?"
Nevím, proč jsem to řekla.
" Tak přeju hezký zbytek života, Bello. Mohla bys teď vypadnout a nechat mě být?"
Obešla jsem ho a podívala jsem se mu do očí. A pak mi došlo, proč otálím s odchodem..
Bylo mi ho líto.
Ne, ne! Na tohle myslet nechci, pane! To bylo mé jediné zaváhání, jediné vybočení. Přísahám, že jediné. Chvilku jsem si myslela, že..
Na tom nezáleží.
Je to stejně jen chátra, která si nezaslouží soucit. Vůbec nevím, co mě to napadlo, začít ho litovat. Samozřejmě že jsem neřekla ani slovo, ale cítila jsem to, a hodně silně.
Tak hrozně jsem se ještě nikdy necítila. Ne, ne, nenechte se mýlit, pane. To neříkám kvůli tomu, jak ho tetička Walburga potrestala (a jsem si jistá, že spravedlivě), ale kvůli mé dávné slabosti. Nikdy nezapomenu, jak jsem se nechala unést tím hloupým..
Pane! Zachraň mě, prosím! Nechci na to vzpomínat, ne znovu! Jsem Bellatrix Lestrangeová, tvoje nejvěrnější stoupenkyně, a nechci myslet na to, jak jsem kdysi litovala Siria Blacka.
V té chvíli jsem opravdu byla.. Bella.

6 Lucius

28. září 2007 v 22:15 | Lejdynka
Nechci, aby se ke mně přibližovali, protože ze mě dělají trosku. Sentimentálního hlupáka, který má plná ústa nesmyslných žvástů a plnou hlavu dávno zapomenutých nedůležitých vzpomínek.
Tomuhle místu se vyhněte.Jděte vysávat například toho chudáka na konci chodby, co pořád dokola vykřikuje jméno jakési dívky. Ten jistě uvítá, že si na ni bude moci beztrestně vzpomenout. Ale ne já. Ne já.
Ještě teď se stydím za své předchozí vzpomínky.
Běžte pryč!
Pán Zla mi řekl, že jsem ho hluboce zklamal. Čekal prý ode mě větší loajalitu, větší odevzdanost. A za to mě prý musí potrestat, abych si příště rozmyslel klást si podmínky.
Neměl jsem strach, protože jsem nevěděl, co přijde. Tresty - ach, těch jsem si užil již dost. S čím horším by mohl přijít, než se sérií Cruciatů?
Mýlil jsem se. Existovala ještě jedna věc, která..byla horší, než fyzická bolest.
Řekl mi, ať chvíli počkám, a pak se přemístil. Přemýšlel jsem, kam najednou zmizel, ale když se vrátil s mou ženou a nedávno narozeným synem, svitlo mi. Malfoy Manor.
A pak.. musel jsem se dívat na to, jak na Narcissu sesílá jeden Cruciatus za druhým. Křičela, slzy jí tekly po tvářích, ale i v té hrozné bolesti svírala Draca pevně v náručí. Myslela, že ho tak uchrání.
Pak, když už jenom tiše ležela na zemi a sténala, jí dítě jemně odebral a díval se na mě, jakoby se ptal, jestli má pokračovat.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Celou tu dobu jsem se ovládal, abych nedal najevo své emoce - jsem přeci Malfoy - neřekl jsem jediné slovo. Ve skutečnosti mi bylo na zvracení. Ne z toho, že jsem zklamal svého pána, ale z toho, že jsem přesně to udělal své ženě. A svému synovi.
Poprvé po dlouhé době jsem pocítil vinu. Nemiloval jsem ji - nebudeme si nic nalhávat, vzal jsem si ji jen proto, aby mi porodila budoucího dědice - ale tohle si nezasloužila. Ona, Narcissa Blacková-Malfoyová, hrdá nositelka jednoho z nejvýznamějších příjmení té doby, duchaplná a krásná žena.
A teď, co z ní zbylo? Žalostný uzlíček na podlaze.
Mám pokračovat, Luciusi?
" Ne, můj pane."
Jsi si jistý? Možná by tě to naučilo, jak se správně a vhodně chovat ke svému pánu.
" Jsem si jistý, můj pane. Prosím vás o to, abyste již nepokračoval."
Nebudeš už dělat takové chyby, jako dneska, viď?
" Ne, můj pane."
Mohu se na to spolehnout? Jinak mi totiž nezbyde nic jiného, než abych tvému synovi předvedl, jak chutá bolest. V tak mladém věku by si to jistě vštípil velmi důkladně.
" Pane, můžete se spolehnout. To, co se stalo dneska, se již nikdy nestane. Slibuji."
Dobrá tedy. Pro tentokrát ti ještě budu věřit a ušetřím ho. Ale pamatuj, jediné klopýtnutí..
" Budu na to pamatovat, můj pane. Mohu jít?"
Jistě. Vezmi svou ženu a syna a jděte. Dnes od tebe již nic potřebovat nebudu.
" Děkuji, pane."
Zvedl jsem ji do náruče, nevážila skoro nic. Měla zavřené oči, přerývaně dýchala a třásla se. Pak zašeptala Dracovo jméno. Ne moje. Jeho.
Přemístil jsem se zpátky na Malfoy Manor a svěřil ji do péče jednomu z našich domácích skřítků. Sám jsem nevěděl, co dělat.
Snad jen..
Ne, jsem Malfoy.
Slzy! Už nikdy víc se jimi nenechám ovládnout! Jděte pryč, zmizte. Sentiment ze mě přímo kape. Nenávidím to.
Jsem.. kdo vlastně jsem? Kdo jsem tady, za hradbami azkabanského vězení, v páchnoucí mrňavé cele, s mozkomory všude, kam se podívám? Kdo jsem?
Lucius Malfoy, možná..

5 Severus

28. září 2007 v 22:15 | Lejdynka
Blíží se, blíží, a já bych si tak přál na všechno zapomenout. Kdybych jen mohl zahrabat vzpomínky někam hodně hluboko, tak hluboko, aby je nikdy nikdo nenašel.. a tím méně já. Ale oni mě jich zbaví, tím jsem si jistý. Protože i ve smutku je kousek štěstí, po kterém oni touží; je tam ona. A i když to hodně bolí, mám z toho zvrácenou radost, Na ni si ještě pamatuji, ji mi ještě nevzali..
Kdybych se jen neseznámil s Luciusem, všechno mohlo vypadat jinak. Ale mě ten zmijozelský sebevědomý mladík fascinoval. Přitahovala mě k němu touha po moci. Byl jsem jí tak omámený, že jsem si ani nevšiml, jak postupně ztrácím všechny své nejbližší - pokud jsem někdy nějaké měl.
Zapomněl jsem, že ona není taková, jakou bych ji chtěl mít. A že pochopení má své hranice. Zapomněl jsem toho tolik..ale na jednu věc si pamatuji dodnes:
" Nepotřebuju aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!"
" No fajn. Příště se do toho nebudu plést. A na tvém místě bych si přeprala spodky, Srabusi."
Proč jsem to řekl, proč jsem to udělal? Zaslepil mě snad vztek? Uhodil jsem ruku, která mě hladila a nabízela pomoc. A ta se navždy odvrátila. Přišel jsem o to, co pro mě znamenalo celý svět.
" Tak co po mně chceš, Srabusi? Bylo ti snad málo, že jsi mě urazil před tolika lidmi?"
" Já.. nechtěl jsem. Nevěděl jsem, co říkám. Odpusť mi."
" Proč bych měla? Ty sis své kamarády už dávno vybral."
" To není pravda!"
" Víš, že je. Nemůžeš sedět na dvou židlích. Měl jsi na výběr - buď oni, nebo já. A vidím, že ses konečně rozhodl."
" Tamto mi jenom ujelo, ani nevím jak. Hrozně mě to mrzí. Přísahám, že už ti nic tak zlého nikdy v životě neřeknu."
" Už je pozdě. Nesnaž se."
" Já to chci nějak napravit."
" Nemáš jak. Rozhodl ses sám, já ti do toho už mluvit nebudu. Sbohem."
" Počkej, neodcházej! Lily, počkej!"
A portrét se za ní zaklapl. Ten zvuk si budu pamatovat do konce svého krátkého života. Stejně jako vůni jejích vlasů a jiskry v jejích smaragdových očích.
Jsem - co vlastně jsem? Slaboch a zbabělec, který se nikdy nedokázal rozhodnout správně, kterému vždy chyběla slova na to, aby vyjádřil, co cítí.
Nakonec jsem cítit přestal. Bylo to bezpečnější a méně bolestivé. Jsem..
Severus Snape?
Nevinný?

4 Narcissa

28. září 2007 v 22:14 | Lejdynka
Ach ne, už jsou tu zase. Zase mě budou trápit a mučit nesmyslnými představami a tak bolestně reálnými vzpomínkami. Proč tu není nikdo, kdo by mi můj osud ulehčil? Zabijte mě rychle, nebojím se smrti.
Kolikátého dnes je? Jaký je rok, jaký měsíc?
Vzpomínky..
Mému synovi je sedmnáct let a právě nastupuje šestý ročník..
Přišel domů a v obličeji byl celý bílý. Vlasy, jindy tak pečlivě učesané, měl úplně rozcuchané, a co bylo horší, ani se nenamáhal dát je do pořádku. Takhle předstoupit před svého otce..
Svůj strach jsem neuměla dát najevo. Jen jsem se na něj tázavě dívala a čekala, jestli promluví.
Mlčel dlouho. Tak dlouho, že jsem to ticho málem nevydržela. A pak..
" Dostal jsem úkol, matko."
" Od koho?"
" Od něj. Od Pána Zla. Od Toho, jehož jméno se nesmí vyslovit."
" To považuj za velikou čest."
" Ach matko, kdybys jenom věděla, jaký je to úkol."
" Dovoluji ti, abys mi to pověděl."
" Nevím, jestli smím."
" Zakázal ti náš Pán mluvit o tom?"
" Nezakázal."
" Chci to vědět. Nařizuji ti, abys mi řekl, co ti přikázal."
" Matko, on.."
" Čekám, Draco."
" Mám zabít Brumbála."
" Prosím? Přeslechla jsem se snad?"
" Nepřeslechla, matko. Musím zabít Brumbála, to je můj úkol. A přivést Smrtijedy do Bradavic."
" Ale vždyť.. je ti teprv sedmnáct!"
" Pán se neptal. Je to můj úkol."
Měla jsem ho obejmout, nechat ho, ať se vypláče, potěšit ho laskavými slovy? Možná měla. Ale nic z toho jsem neudělala. Řekla jsem mu, ať se sebere, že je přece Malfoy - ti neutíkají před problémy. Napomenula jsem ho za jeho slabost, za slzy ho málem uhodila. Matka..
Už zmizeli. A já vím, že jsem se tenkrát rozhodla správně. Jsem.. Cissy?

3 Bellatrix

28. září 2007 v 22:13 | Lejdynka
Pane, nenech je, aby ze mě vysáli duši! Zachraň mě, já jsem ti vždy sloužila věrně a neochvějně. I když ostatní přestali doufat, já ti věřila pořád! Nepouštěj je ke mně, ne, ne!
Vidím to jako dnes. Vstupuji do Velké síně, spolu s hromadou dalších malých vyděšených prváků. Seřadí nás tak, abychom stáli všichni za sebou. Přichází McGonnagalová a v rukou nese cosi hadrového a ohavně špinavého. Začne to zpívat - cosi o jednotě a rovnoprávnosti. Směšné.
" Až vyvolám vaše jméno, půjdete sem, posadíte se na stoličku a klobouk vás zařadí."
Už se těším. Všichni mí předkové navštěvovali zmijozelskou kolej, a já budu další.
A pak zjišťuji, že mám strach. Najednou se bojím toho, co přijde. Nejsem si sama sebou tak jistá, jak se tvářím. Bellatrix, musíš přeci vypadat vznešeně a pyšně, tak se podle toho chovej!
Jsem jenom malá holka a bojím se..sebe.
A hleďme, další z proslulého rodu Blacků.
Nemluv a zařaď mě.
Kuráž ti nechybí. Ale já potřebuji trochu času. Měj trpělivost.
Takový špinavý hadr mi nebude rozkazovat.
Máš ostrý jazyk. Neodstatkem odvahy netrpíš.
Snad nechceš říct..
Smysl pro čest? Ale ano. Čest rodiny je pro tebe posvátná. Odvaha, čest a..
Ne! Ne, to nemůžeš!
Cítím, že by ses neztratila ani v rudozlatých komnatách. Jsi chytrá.
Opovaž se to udělat! Rozcupuju tě na kousíčky a hodím na hraní kočce!
Je na mně, kam tě zařadím.
Prosím.. prosím, to přece nesmíš. To - není správné. Takhle to nejde.
Nech mě přemýšlet. Dvě koleje, dva jiné světy. Do kterého patříš ty, malá Bellatrix Blacková?
Já.. já nevím.
Dost! Dost, tohle už je za mnou. Chvilka váhání, co na tom. Jako Smrtijedka jsem nikdy zaváhat nesměla. A nezklamala jsem vás, Pane, viďte? Pane, můj drahý Pane..
Jsem Bellatrix Blacková-Lestrangeová a vždycky jsem věděla, kam patřím.
Mozkomoři mizí v zákrutu chodby a mně je volněji..
Jsem.. Bella?

2 Severus

28. září 2007 v 22:12 | Lejdynka
Přicházejí. Jsou teprve na konci chodby, ale já je cítím už odsud. Ten nepřirozený chlad, ten závan zoufalství, ty nešťastné vzpomínky..
Dozvěděl jsem se o tom pozdě. Nevěřil mi ještě tolik, proto mi neřekl, co má v plánu. Já bláhový myslel, že ji dokážu uchránit od smrti. Ale mýlil jsem se. Moc pozdě, moc pozdě..
Když mi Lucius s chechtotem naznačil, že je o ně postaráno, zaplavil mě chlad podobný tomu, které ve mně vyvolávají tyhle děsivé zrůdy bez očí a mysli. Nedokázal jsem si představit, že.. že by mohla být..
Jakmile odešel, přemístil jsem se tam. Dům byl celý v troskách, odněkud se ozýval dětský pláč. Ten mě nezajímal - ve svém srdci jsem měl soucit jen pro jednu osobu. A ta ležela na schodišti. Doběhl jsem k ní, sklonil se nad ní a zjistil, že mě podvedli.
Zelené oči měla otevřené dokořán. Tentokrát v nich ale nejiskřily plamínky, nevyzařovalo z nich teplo a láska. Byly mrtvé, studené a nehybné.
Díváš se na mě, lásko?
Položil jsem jí ruku na tvář. Chladná jako led. Jako smrt.
Na chvíli jsem si položil hlavu na její hruď. Nezvedala se pravidelnými nádechy a výdechy. To mě teprv přesvědčilo. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy.
Ne, ji ne! Pane, proč ji? Co udělala?Ona pro tebe nebyla nebezpečná, a tys mi slíbil..
Co to povídám. Pán Zla své sliby neplní, měl jsem to vědět předem.
Pak jsem zaslechl Blackovu motorku, asi se o tom neštěstí také dozvěděl. Ale s ním jsem se teď opravdu vidět nechtěl. To raději posměšný Luciusův smích, než Blackovy slzy. Ať si trpí sám. Já se trápil celých sedm let.
Lily.. moje malá nejistá čarodějko.
A ještě než jsem se přemístil na Malfoy Manor, k uším mi dolehlo jeho zasténání. Na moment jsem zaváhal - oba jsme přišli o někoho, koho jsme měli nadevše rádi. Možná by..
Ale ne. Je to Black.
Ten zatracený prašivý..
Je to Black.

1 Narcissa

28. září 2007 v 22:11 | Lejdynka
Už jsou tady zase. Já už nechci vzpomínat, nechci se hrabat v minulosti, ale oni mi nedávají jinou šanci. Kdybych tak mohla zapomenout.. zapomenout na bolest.
Přišlo to tak najednou. Nejdřív jsme se několikrát sešli, samozřejmě za přísného dohledu rodičů. Nebylo to tak špatné. A pak, po čtyřech nebo pěti setkáních, mě požádal o ruku. Souhlasila jsem - co mi také zbývalo. Jedna z mála skutečně čistokrevných aristokratických rodin, já ve věku na vdávání, dvě sestry, které mi mohly kdykoli mou známost překazit. Jistota.
Samotný obřad si moc nevybavuji. Spousta slov a prázdných řečí, gratulací, květin, svatební dort, světlemodré šaty, které mi přesně ladily s očima, lichotky. Lhostejně idylická nádhera. A pak..
Ani nečekal, až se svléknu. Oblečení ze mě málem strhal, perlový náhrdelník zapadl kamsi pod postel. Nezdržoval se přípravami, předehrou, ničím. Nezajímal se o to, že já ještě nikdy..
Vzal si mě prudce a bezohledně, nedbal na moje prosby, na můj tichý pláč. Nezajímal se o to, jestli se mi to líbí. Důležitý pro něj byl jen on sám.
Bolelo to. Ach bože, tak moc to bolelo. Dlouho potom jsem krvácela. A on nemohl vidět krev. Když mě viděl, když si mě poprvé pořádně prohlédl, znechutilo ho to. Otočil se a odešel, nechal mě tam ležet a plakat celý zbytek naší svatební noci.
A ráno, když přišla matka, aby se přesvědčila, že všechno proběhlo tak, jak mělo - vůbec nechtěla vědět, jestli jsem v pořádku, to ji nikdy moc nezajímalo - další peklo, tentokrát za moje slzy.
Proč brečíš, hloupá huso? Nedostalo se ti snad nevýslovné pocty? Nevzal si tě jeden z nejušlechtilejších (Cha!) a nejbohatších mužů? Co na tom, že to trochu bolelo, vždycky to bolí. Teď se seber, oblékni se a jdi na snídani. Čeká na tebe. A chraň se toho, aby viděl tvou slabost. Varuji tě, Narcisso, udělej mi ostudu a nebudeš již více moje dcera.Teď jdi.
Odcházejí. Ne. Jsem přece Blacková. Nesmím se poddávat melancholii a smutku. Musít být pevná jako skála. Odcházejí.
Jsem Narcissa Blacková-Malfoyová.

Info - Marionetty

28. září 2007 v 22:00 | Lejdynka
rating: možná pro všechny, možná od dvanácti
žánr: psychologické/depresivní
postavy: Narcissa Blacková-Malfoyová, Bellatrix Blacková-Lestrangeová, Lucius Malfoy, Severus Snape, zmínky o spoustě dalších postav
časové zařazení: hypotetický AU - je po válce s Voldemortem, zvítězila strana dobra a on byl poražen; nikdo zde nezemřel; postavy vzpomínají na to, co se odehrávalo v předchozích letech - rozmezí od Marauder Era až po Deathly Hallows
děj:
Už se blíží.
Chladní, šediví a nelítostní. Čekají, aby mohli vysát i tu nejnepatrnější jiskřičku radosti a štěstí ze zubožené lidské schránky. Plíží se chodbami jako hladoví vlci, zuby (které nemají) vyceněné, oči (které také nemají) podlité krví. A vrčí. Hladově vrčí. Už dlouho, dlouho neměli možnost dopřát si takovou emociální hostinu, jako dnes. Dnes přibyli další vězňi. Čtyři nešťastníci zavítali na návštěvu azkabanského vězení a tak se jim zde zalíbilo, že už neodešli. Nový přísun, nová krev, nové radostné i zarmucující vzpomínky.. nový život a nová smrt.
Ze čtyř cel se ozývají téměř identické výkřiky. Poslední vzpomínka bolí ze všeho nejvíc..


varování: SPOILER NA SEDMOU KNIHU!! Ale jen malý a nenápadný..
N/A: Nápad pochází odsud: http://www.sosaci.net/diskuse//index1.php?action=vthread&forum=34&topic=371
A byla to challenge, já nikoho nekopírovala! :) Jen jsem se inspirovala Allioniným nápadem..