Červenec 2007

IV.

20. července 2007 v 14:40 | cloverdee
A/N: Asi to sem vůbec nepatří, nepatří to zřejmě nikam. Ale musím to sem dát. I přes tu délku.
***
IV.
.
"Miluješ-li déšť, taky mu odpustíš, když skončí..."
"Tančíval ve tmě a já..."
"...aby se mohl vrátit."
"Varoval jsem ho. Říkal jsem, ať nechodí na hranu, je to nebezpečné."
"Miloval nebezpečí. To byl on."
"Je ostrá."
.
Jen hodiny odklapávaly sníh. Jinak se vzduch nepohnul a slova byla mrtvá. Dvě strany byly obsazené a třetí zela prázdnotou. I tunely planuly oproti tichu.
.
Jeden z nich dlužil smíchu.
Předchozí část * Další část

Překvapení!!!

16. července 2007 v 13:13 | cloverdee |  -Oznámení-
Takže, na začátek se omlouvám, že jsem tak příšerně drze zneužila Raelinu rubriku, ale nechtělo se mi dělat novou*nenápadník*:)
Ale hlavním cílem tohoto článku je vám oznámit, že na vás konečně vybalíme to překvapení(jsi ráda Morgan?;))
!!!CHYSTÁME REKONSTRUKCI!!!
Po jejím skončení by mělo být naše doupátko lepší, krásnější, přehlednější, prostě téměř dokonalé:)) Děláme to pro vás, protože vás máme moc rádi a, popravdě řečeno, nevyznáme se tu už skoro ani my, čili ani nechci vidět, jak to zvládáte vy:))
Ale rovnou připojuji omluvu...Bude to nejspíš trvat dlouho, snad do konce prázdnin...máme tu toho vážně moc a taky, než v tom najdu cvik, pár chyb jistě udělám..navíc, než se sejdeme s holkama a všechno vyladíme k všeobecné spokojenosti...ufff:) No ale cloverdee měla tenhle "geniální" nápad, čili si už nebude stěžovat a dá se do toho:)
První bych to měla schytat já a moje tvorba:)) Až se povede(doufám:)), byla by na řadě asi Rael, podle toho, jak to budeme zvládat s tou její brigádou...No a na Lejdynky vyjádření zatím teprve čekáme, ale věřím (a doufám), že bude taky pro:))
A nakonec ještě jedno překvápko, ale to už nebude zásluha má...jenže to je ještě daleko, čili o tom teď pomlčím:))
Každopádně se omlouvám, bohužel blog nejde na nějaký čas pozastavit jako webovky, čili kdo sem přijde, bude asi chudák moc moc zmatenej..(no i když, vy byste mě za to asi stejně zabili:)) Nicméně doufám, že to všichni nějak zvládneme..a pokud si chcete přečíst něco staršího od nás, máte možnost ještě od holek..ale ode mě už asi ne..až potom:)
Tak přeju pevné nervy s námi(hlavně se mnou a mým(anti)talentem:) a s chutí do toho!! (a rychle od toho:)!!!))
Děkujeme za pochopení:))

Neumím tančit

15. července 2007 v 23:49 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Neumím tančit
Nechám lásku znít-
je v ní zvláštní klid.
Jako přání v bouřce setmělé,
opakuješ: smíme být jen přátelé...
Jako čin, co se nám z rukou náhle náhle vymk,
na tvé nechci, jsem si dávno zvyk...
Remus se doslova doploužil ke krbu ve společenské místnosti a těžce dopadl do jediného volného křesla. Zbylá dvě místa byla obsazena Poberty- tedy, většinou z nich. Zasloužilý komediant Tichošlápek, jak ho přezdíval Petr, někam zmizel.
James pobaveně nadzvedl obočí a pohodil hlavou směrem k hromadě učebnic, které si sebou Remus přinesl: "Tohle všechno plánuješ přečíst?"
"Přinejmenším většinu," odfrkl Rem a zaklonil hlavu, "proč? Chceš nějakou půjčit?" nahodil pobaveně a po očku sledoval Petrovu snahu přinutit brk, aby se vznesl a levitoval.
"No dovol, Moony," odsekl James a nostalgicky si prohrábl rukou vlasy, "přece si nezkazím pověst!" Otevřel Pravidla famfrpálu a zabořil do nich nos.
"Jasně, to by byla pitomost," Remus protočil očima, "Petře, musíš švihnout a mávnout- ne máchat," upozornil kamaráda, kterému se zatím podařilo pokusný brk podpálit. "Kde je vlastně Sirius?" rozhlédl se-
"Po obědě se někam ztratil," ozval se dotčeně Petr a hasil si cíp hábitu, "slíbil mi, že mi vysvětlí přeměnování."
James cosi nesrozumitelně zamručel a popostrčil si brýle blíž ke kořeni nosu.
Nastalo trapné nepřirozené ticho, narušované jen štěbetáním hloučku dívek z pátého ročníku a praskáním polínek v krbu.
"Podívám se po něm- Jamesi, půjčím si pláštť-"
Oslovený nezúčastněně kývl a než se Remus vytratil úplně, neochotně na něj houkl přes rameno: "Radši ho moc neprovokuj, má tu svou pitomou náladu."
Jasně- Sirius míval své pitomé nálady tak jednou do měsíce. Vlastně by z něj byl dobrý vlkodlak, napadlo Rema bezděčně, když procházel kolem tajné chodby jednooké čarodějnice.
Došel ke zdi s vysokou klenutou klenbou a cosi jí šeptl. Přehodil přes sebe plášť a nesměle vkročil do komnaty nejvyšší potřeby. Byl tam- stejně nonšalantní, úžasný a báječný jako vždy. Seděl na zasněženém parapetu a díval se dolů.
Postoupil vpřed.
Sirius se nepohnul: "Možná nejsi vidět Reme, ale nezapřeš, že tu jsi," nahodil znechuceně a přehodil si nohu přes nohu.
"A měl bych se snad zapírat?" ušklíbl se dotyčný a shodil plášť z ramen.
"Co tu děláš?" vyjel na něj Tichošlápek podrážděně a sledoval ho kočičíma očima.
"Neměl bych se ptát na totéž?" odvětil klidně, přešel k druhému oknu a stejně jako Sirius se zadíval směrem solů.
"Počkej," zamručel Sirius a předstíral, že přemýšlí, "ne! Byl jsem tu první. Tak zmiz!
Remus bez okolků nabral trochu sněhu do dlaní a uplácal z něj nepravidelnou kouli: "Nechce se mi," ušklíbl se a mrštil jí po Siriovi, "James mě před tebou varoval."
"Vážně?" zahučel Sirius nepříčetně a jakžtakž uhnul ledové střele, "a co ti ten žvanil vykecal?"
"Co by?" Remus si nabral další hrst bílého poprašku a opakoval svůj útok, "je něco, co bych měl vědět?"
"Zeptej se jeho!" Sirius se dotčeně odvrátil a sněhová koule ho zasáhla do zad.
"Já bych to věděl rád od tebe- Tichošlápku-"
"Numim tancoft," zahuhlal Sirius a kdyby byl k Removi otočen čelem, viděl by jak rudne ve tváři.
"Cože?"
"Neumím tancovat!" vydechl ochraptěle a tentokrát to byl on, kdo mrštil kupkou sněhu, "Moony?" Zatvářil se vyděšeně, seskočil z okna a rozešel se ke klečícímu kamarádovi, kterého ledová koule zastihla nepřipraveného a praštila ho do spánku, "dobrý?" Sklonil se nad ním a zamával mu rukou před obličejem.
"To je všechno?" zamumlal Rem a snažil se zahnat barevné jiskřičky, které mu poskakovaly před očima.
"Neřekl bych, že je toho málo," vyjel Sirius a vida, že je kamarád v pořádku, odešel kousek stranou a sesul se podél zdi na zem.
Chvíli mlčky seděli a rozvažovali, kdo z nich by měl první prolomit ticho nějakou hloupou poznámkou.
"Je to kvůli tomu plesu," podíval se na něj zpříma Remus.
Sirius mlčky přikývl a zaujatě sledoval roztřepený lem svého hábitu: "Došlo ti to rychlejc než Jamesovi."
"Jamese to nejspíš pobavilo," uvažoval Remus nahlas.
Další přikývnutí.
"Nepromluvíš si s ním o tom?"
Tentokrát se Sirius zamračil: "Není o čem mluvit. Za týden je ples a já se tam budu motat, jak Binnes po lahvi ležáku! James pukne smíchy. A ostatní taky!" Sklopil hlavu.
"Nepuknou- přinejmenším James ne," Remus se usmál a zvedl, "možná reagoval trochu nepřiměřeně, ale přejde ho to," Tentokrát to byl on, kdo se posadil na rám. Patami zaklapal o zeď pod ním a prohlížel si strop.
"Ty, Reme," zakabonil se Tichošlápek, když ho kamarádovo vytrvalé zírání kamsi začalo vytáčet, "budeme tu takhle sedět a bloumat nad ničím celou noc?"
"Budeme bloumat nad něčím," usmál se Rem, vyklonil se čelem z okna a nohy přehodil přes parapet.
Koutkem oka zavadil o dorůstající srpek měsíce-
"Jak to děláš?" ozval se mu Sirius za zády.
"Co-"
"Jak to, že najdeš sílu pro řešení cizích problémů, když ty sám jsi hromádka trablů?"
"Asi, že mám vás," pokrčil vlkodlak rameny a kdyby to neznělo tak hloupě, Sirius by poznal, že odpověď míní zcela vážně.
"Jak vlastně vypadá měsíc z vlkodlakova pohledu?"
Remus sebou trhl-
Další pokrčení rameny: "Pořád stejně," odmlčel se, "věci jsou pořád stejné, jen my se měníme..."
"Reme? Slez dolů."
Remus zaskočeně obrátil hlavu směrem k Siriovi: "Ty myslíš, že bych skočil?" nahodil napůl pobaveně, ale oči mu zasvítily zvláštním leskem, bezděčně se pustil rukama okenního rámu a vyklonil se víc.
"Prostě slez!" Zamračil se Sirius a Removi se zachtělo ho pokoušet už pro jeho rozkazovačný postoj.
"Bojíš se o mě?"
"Jo, bojím, jestli to chceš vědět, a teď už slez!"
"Ne," Remus zavrtěl hlavou a pozoroval Siria vlčíma očima, "nemůžeš mít vždycky všechno, co si umaneš!"
"Reme!" Chytil ho za paži a strhl na zem, "proč máš neustále tendence, chovat se jako pitomec?"
"Proč vy můžete a já ne?" zakřičel rozhořčeně.
Sirius němě otevřel ústa a horlivě přemýšlel nad vhodnou odpovědí. Jak proč? Remus byl prostě Remus. Odjakživa. Neměl právo to měnit.
"Naučím tě tancovat," vysypal ze sebe Rem dřív, než se Tichošlápek na cokoli zmohl.
S otázkou já ráno vstávám
stále stejnou naivní

kdy se láska láskou stává

čím den ovlivní, když zní...

Nechám lásku znít

Je v ní bouřka

je v ní klid

Já nechám je hrát

Její zvláštní prstoklad

má řád

Ten řád tajný od věků,

tajný jak chrám Aztéků

Co nám nedá spát

Kdy je vzlet a kdy je pád

chci znát!
"Dobře, teď mi dej ruce kolem pasu-"
"Kam?"
Remus se zatvářil zoufale: "Prostě předstírej, že jsem Jacquilová!"
"Má hezčí nohy!" zašklebil se.
"Tichošlápku!" Removi nechtě zacukal koutek.
"Jasně," Opatrně mu ovinul paže kolem pasu, "takhle?"
"Jo- jo... jen," do tváří se mu hrnula krev, "trochu se ke mně přitiskni."
"Mám se-"
"Musíš blíž," zahučel Remus a snažil se vyhnout Siriovu všetečnému pohledu.
"Já ti rozuměl, jen-" rozpačitě mu zíral přes rameno.
Remus ho k sobě bez servítek přitáhl: "Musíš poslouchat hudbu, práce nohou a- Tichošlápku, posloucháš mě?"
"Každé slovo," zalhal Sirius a dál se se díval kamkoli, jen ne na Rema.
Moony si ho podezíravě změřil: "Fajn. Tak mě veď-"
"Co tě mám! Dobře, dobře," Zamračil se a udělal několik vratkých potácivých kroků.
"Skoro dobře," zahuhlal Remus přiškrceně, když mu kamarád už po několikáté dupl na nohu, "zkusíme si to zopakovat- Siriusi!" napomenul ho, když si všiml, že ho Sirius okázale ignoruje, se stejnou obdobou, s jakou to dělal na většině hodinách, "jsi strašně zkoprnělý, musíš se uvolnit."
"To se ti lehko řekne," zamumlal dotyčný a pozoroval špičky svých bot, "a jak to mám udělat?"
Remus se konejšivě usmál: "Lekce jedna- dívej se mi do očí... tedy, partnerce," opravil se a z nepochopitelných důvodů mu zrůžověly tváře. "A pak," pokračoval o něco nervozněji, "je to jako s instinkty, nebo s-" zčervenal ještě víc, "prostě budeš vědět, co dělat. Jen se zkus otevřít... Siriusi, není to za trest!" Protočil očima, když sledoval Tichošlápkův otrávený výraz.
"Nesvedu to Reme!"
"Siriusi-"
"Hele, necháme toho, dokud jsem jen za pitomce a ne tuplovanýho pitomce, jo?"
"Sakra Siriusi," vyjel na něj Moony a chytil ho za paži v momentě, kdy se chystal zdekovat, "jednou jsi v Nebelvíru!" Sevření trochu povolilo, "přece nejsi zbabělec... jednou jsi to ty!"
"Jak já?"
"Prostě ty," zahleděl se na něj jako srna. Prosebně a vemlouvavě.
"Moony?"
"Co-"
"Takhle se na mě nedívej..."
Dál jen ať nám láska zní
Dál jen ať je tu s námi

S ní den zdá se vítězný

Ať stálá je v nás, jak souhvězdí!

Dál, ať dál

láska prosvítí

náš den

Ať se mstí

tajemstvím
Možná to bylo tím zpropadeným alkoholem, který je tenkrát svedl. Jenže z nějakého důvodu účinkoval i když byli zcela střízliví! Možná to bylo tím vším okolo, že se vlastně potřebovali...
Ozvalo se zaklepání a dveře se s vrzáním otevřely.
"Je tu Sirius?" optal se uštěpačně Remus a vešel dovnitř. Přesněji do Siriovo ložnice v sídle rodu Blacků, kde poslední půlrok sídlil Fénixův řád.
"Co myslíš?" nahodil kousavě.
"V tvém případě už radši nic! Neměl jsi náhodou zůstat tady?" Posadil se obkročmo na židli a založil si ruce na prsou.
Zamračil se a potřepal hlavou: "Aha, přišel jsi mi udělit kázání!"
"Nic jsem nepřišel," přerušil Remus jeho dobře nacvičený monolog sebelítosti a promnul si spánky, "jen nedovedu pochopit, že nikdy nedospěješ."
"Dám ti radu," Sirius si zastrčil pramen vlasů za ucho se stejnou nonšalanci s jakou to dělal za mlada a zakousl se do jablka, "nesnaž se mě pochopit- prostě se mě nauč brát," zazubil se.
Remus si ho chvíli zkroušeně měřil: "Co jsi tu vlastně dělal?"
"Vzpomínal jsem," odvětil nostalgicky a jablko znechuceně odložil, "prohnilé jako rod Blacků!"
"Všechno nebylo tak zlé," usmál se Moony a nasadil onen zasněný srnčí výraz.
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
"Na co přesně jsi vzpomínal?... Tichošlápku?" domáhal se odpovědi, i když ji podle Siriova výrazu tušil...
Sirius udělal několik kroků k oknu a vyhlédl ven. Když se obrátil zpět na Rema, měl dlaně plné sněhu: "Moony..."
Sníh mu přistál za límcem.
"Ještě pořád se bojíš výšek?" zasmál se Rem.
"Nikdy jsem se jich nebál," Zavrtěl zcela vážně hlavou, došel k Removi a začal mu vyklepávat sníh z pod límce.
Přikývl a srnčí oči se zúžily nedočkavostí.
"Víš, že jsem tenkrát na Jacquelinu udělal opravdu dojem?" Přitáhl se k němu blíž a límec mu pro změnu upravil.
"Vážně?" nahodil na oko překvapeně Remus, "ty si pamatuješ její jméno?" odmlčel se a pramínek prošedivělých vlasů se mu svezl z čela, "a to je jediná hezká vzpomínka?"
"Divil by ses," šeptl Sirius a dal mu paže kolem pasu, "co všechno si pamatuju!"
Dál jen
Láska může dnům dát děj

Může smýt i beznaděj

Co chce může si brát

Nemám důvod touhu vzdát

mít rád
Remus mu položil hlavu na rameno: "Na tohle jsme příliš dospělí..."
Sirius mu jeho tvrzení nevymlouval, jen tvrdošíjně chytl jeho bradu tak, že se jejich tváře téměř dotýkaly: "Věci se nemění... jen my- a to, jak moc se změníme, záleží jen na nás!"
Remus se usmál a hlava mu opět klesla: "Pořád tomu věříš?" Opřel ji o Siriovu hruď.
"Záleží na tom, čemu chceme věřit, Moony."
Zvedl oči: "Jenže štastné konce neexistují-"
"Ještě tam nejsme," Tichošlápek přemístil své ruce na Remova ramena a přimáčkl ho ke zdi.
"Kdy jsme přestali tančit a dospěli sem?" Zažertoval Remus, ale přesto se mu nepodařilo dostat z hlasu ten zoufalý ton, který prozrazoval, že je zcela bezbranný vůči čemukoli, "Siriusi?..."
"Proč se ptáš?" šeptl dotyčný a vyhrnul mu košili o kousek výš, "proč se pořád ptáš?"
"A proč si ty vždycky vezmeš to, co chceš?"
"Jsem Sirius Black," Uustal v prozkoumávání Remova těla a se zvláštní elegancí naklonil hlavu na stranu-
"Zapomněl jsem..."
Rozesmáli se.
"Věci se změnily, co?" Remus se nepohnul, jen si Siria prohlížel- z té bezprostřední vzdálenosti, do které je dostal.
Sirius se k němu přitiskl a políbil ho: "Věci jsou mi fuk!" zašeptal a pohladil ho po spáncích.
Košile se na něm zachvěla- vlastně neměl tušení, kdy a jak ji z něj Sirius sundal. Najednou mu přišel neuvěřitelně všetečný- jako by si chtěl vzít víc, než všechno.
"Tichošlápku..."
Obepnul dlaněmi Remova zápěstí a přitlačil ho ke zdi: "Víš co na tobě obdivuju? Vždycky víš, co říct!"
Zasmál se- jako cinkání cikád ve větru. Sirius zpozorněl.
"Vždycky jsi Remus!"
Zvážněli. Chvíle zvážněla a chtěla je vykoupat v tom zvláštním vzrušení, které navlékla na vlasec.
Sirius ho Políbil na čelo. Bylo v tom cosi ochranitelského.
Moony zavřel oči... Druhý muž mu přejel rty po lících a ruce blahosklonně spustil z těch jeho. Jemně mu zcuchal vlasy-
Remus se zachvěl- zaklonil hlavu a nechal Siria podmanit si jeho šíji. Oba byli dospělí a oba stejně bezmocní. Opatrně přejel prsty po Sirovo košili a zahákl se o jeden knoflík- pomalu, a s jakousi posvátnou úctou ho rozepnul.
Sirius chytil jednu jeho ruku za zápěstí a druhou pomalu posunoval po Remově hrudi:
"Víš co Moony? Já ti tenkrát nepoděkoval- naučil jsi mě tančit..." Obepnul obě dlaně kolem jeho pasu a jemně stiskl.
"Víš co?" Vydechl Remus se vší přítomností na jakou se zmohl, "vždycky jsi moc mluvil!" Zahákl se prstem za další knoflík a povolil. Pak se zeď nějak proměnila v podlahu.
Remus ležel na prknech a Sirius obkročmo na něm. Nic nedělal. Jen se na něj tak díval a prsty přejížděl po vlkodlakovo rozpálené hrudi.
S každým nádechem se posouval níž, jakoby prosil o svolení... Obě košile se již bratrsky choulily v rohu. S posledním ano rukama jemně přitlačil na Removo podbřišek.
Moony se zapřel o podlahu. Vydechl- touhu a rozmrazení... A všechno ostatní se událo pod rouškou tance a dvou těl... Sirius propletly prsty s Removými... postupně putovaly níž.
Dál, ať dál
láska staví v nás

V nás chrám

Ať se mstí

tajemstvím

Ať s láskou zprůsvitním

V ní je věčný bod záchytný

Láskou

ať každý den zní
Šachovnice povědomě křičela a svíjela se na stole.
Remus na ni chvíli bezmyšlenkovitě hleděl: "Víš co?" vyjel na Siria zostra, aniž by si uvědomil, že takhle se Remus Lupin prostě nechová, "hraj si tu pitomou hru sám!" Smetl rukou několik figurek a pak se vyčerpaně schoulil na podlahu.
Black střídavě hleděl na zoufalého Rema a barevné figurky, které poslušně skákaly zpět na hrací plochu.
"To nejde Reme," přistoupil k němu, pevně ho chytl za ramena a vytáhl na nohy.
Vyhnul se jeho pohledu a trochu se ošil.
"Nesmíš ho nechat vyhrát..." odmlčel se.
Remus zpozorněl: "Když nejsem mrtvý," pokusil se vyhnat z hlavy myšlenku jasně červeného světla a Nymfadořin výkřik, "kde a proč tu jsem?"
Sirius si založil ruce na prsou a opřel se zády o zeď: "A pak, že já jsem netrpělivý!"
"Zdáš se mi," zamračil se Remus a chtěl tomu věřit.
Nadechl se, zřejmě chtěl něco říct. Nakonec jen zavrtěl hlavou.
Remus bezmyšlenkovitě přešel k šachovnici a táhl první figurkou, která mu přišla pod ruku.
"Moony!" Sirius se zatvářil vyděšeně-
"Bojíš se o mě?" nahodil Remus a vyhlédl z okna nikam.
Ať je láska bezmezná
Ať jen dál je záhadná
Ať má úctu horských štítů
Ať je víc než vítězná...
Všude kde se procházím,
kousek z tebe nacházím.
Kdybych ti měl dát své svolení
jít stezkou plnou kamení,
kde lůno lásky pramení-
šel bys vstříc všemu,
bez zeptání
co nám brání
její dotek nést.

Tys byl vždy ten,
co se neměl plést...
Jen já už tehdy věděl,
že nás stihne trest....
Mám právo říct ti ne-
máš právo si mě vzít...
Pojď kousek blíž a společně budeme snít.

Hřích

15. července 2007 v 14:45 | Rael
Taková pitominka:) S/R
Hřích
Siriusi?
Jsi můj hřích!
Můj Tichošlápku-
někdo ukryl slova ve verších
… Jsme nazí! píše se v nich...
Roztáváš jak jarní sníh-
přikryju tě, abys nenastyd!
A rytmus klepe o okenní rám- tik tak-
někdo nám sílu vzal,
někdo a nebo něco-
Čas se jmenoval...
Vzpomínáš, jak jsi si hrál,
že jsi vlastně někdo jiný
a já ti tenkrát vynadal,
že nevidíš své vlastní chyby...
Tichošlápku?
Oba máme část té viny-
že jsme se odcizili...
Ve verších!
A kniha poezie leží s potrhanou vazbou
někde na podlaze
a prkna vržou!
Bojím se přejít po místnosti,
abych si nevzpomněl
na kus tvé ješitnosti,
s níž jsi mě přehlížel...
Tichošlápku, pověz
-třeba ve verších-
kam odešel tvůj půvab a kdo tě z lásky svlík...
Siriusi- Dvanáct let je let dělivých!
Hřích se jmenoval-
ten vrah, co nás stih!
Dodnes cítím jeho vášen a cit-
jako mozaiku z poskládaných písmen.
Miloval jsi mě:
od A do Zet
a já si časem zvyk
na všechna pojmenování,
do kterýchs mě obul-
Smál ses a já se chvěl,
jak osikový list.
Tichošlápku?
Chybí mi tvůj stisk a snad ještě víc
tvůj smích,
kdyžs mi říkal:
Moony, chyběl jsi mi...
Siriusi- Dvanáct let,
je let dělivých...
- Čas nás dávno stih
a nechal stít-
Ležíme v závějích:
padlí a bez života...
Když tudy kráčím v zimě,
pořád ještě slýchávám tvůj smích,
co tak náhle ztich.
Tichošlápku?
Kdybych měl jen den-
Vrátil bych,
co jsem zapomněl
a nikdy bych netvrdil:
dvanáct let, je let dělivých.
Siriusi-
V srdci máme dál svůj hřích...

Tři přání

14. července 2007 v 0:46 | Rael
Tři přání
Kdybych měl tři přání-
nebyl bych vlkodlak.
Kdybych měl tři přání-
projevil bych ti náklonnost
vepsanou v knihách se sprostým označením!
Kdybych měl tři přání-
šel bych na maškarní
za Dona Quijota
a bořil své větrné mlýny...
Tichošlápku?
Máme jen tyhle představy a naše kdyby....
Já vím- i pohádky mají své chyby-
přesto: Rád si v nich listuju a hledám naši alej-
za zídkou
v povědomém večerním rouše a poetickým označením: Jabloňová!
Někde v jejím středu jsou naše činy a nahá těla...
První hřích, píše ta kniha-
se stal ve verších...
I kdyby mě chtěla láska sníst-
poslechl bych hada
a nechal se svíst...
Tichošlápku?
Kdybych měl tři přání-
byl bych vlkodlak v naší zahradě
za naším plotem...
Kdybych měl dvě přání-
kašlal bych na projevy a vzal si tě bez vyzvání!
Kdybych měl to své jedno přání-
Oženil bych se s Valkýrou a nechal svůj svět
stavět jiné-
pro tebe
a pro mě...
Tichošlápku?
Nemáme svá přání!

Světlušky na blatech

14. července 2007 v 0:23 | Rael
Malý dárek- snad potěší:) Nechte se překvapit...
Světlušky na blatech
Sirius ležel bohémsky natažený na zádech a díval se do nebe.
Rema napadlo, že tráva už musí pořádně studit.
"Co tu děláš?" usmál se a postoupil vpřed.
"Počítám světlušky," odvětil Sirius, jakoby to bylo nad míru jasné a dál se rýpal prsty v hlíně.
Remus mírně potřásl hlavou: "Uhni," natáhl se vedle Tichošlápka a přetočil se na břicho, "počítám zrnka písku," reagoval na Siriovo nadzvednuté obočí.
"Reme-"
"Tichošlápku?" oplatil mu Remus, ale vzápětí zvážněl, "tak kolik je jich na nebi?" Hlas měl zasněný- tak trochu jako padlá kočka v zákopu.
Sirius překvapeně zamrkal: "Odkdy věříš na světlušky?"
Chvíli na sebe mlčky hleděli.
"Co se to s námi stalo?"
"Zestárli jsme," vydechl prostě Remus a stejně jako předtím Sirius, i on se zadíval na oblohu.
Sirius se smutně ošil: "Škoda, že jsme u toho nebyli!"
Rozesmáli se- nejdřív opatrně, aby nepolekali blížící se noc.
Sirius chytil Rema za ruku.
"Tichošlápku," povzdechl si Remus a vyprostil svou dlaň z jeho sevření.
"Co!" vyjel na něj dotyčný zostra, "co Tichošlápku?"
Remus se výmluvně ušklíbl.
" S tímhle na mě nechod Moony! A hlavně neříkej," přerušil ho, "že jsme příliš staří," přejel mu hrubou dlaní po tváři a zahnal z ní pár vrásek, "příliš normální, příliš uzavření a rozzlobení!" Siria štvalo, že se Remus ve svých sedmnácti choval na třicet! A že měl vlastně pravdu. Ostatně jako vždy.
"Nemůžeme prostě zůstat přáteli?" šeptl přiškrceně a skousl si ret.
Sirius ho pohladil po vlasech: "Můžeme- můžeme všechno, Moony. Jen řekni, že to chceš." Skláněl se nad vlkodlakem a v očích se mu odráželo nebe.
"Nevím- co chc..."
Sirius mu přiložil prst ke rtům a umlčel ho: "Tak Remus Lupin neví, co chce? Sklonil se ještě níž a přiblížil svou tvář k té jeho, "to ho Sirius Black tolik rozhodil?" Bylo v tom cosi triumfálního a roztomilého, co Rema přinutilo vyrovnat síly.
"Pan Sirius Black mě rozhazoval vždycky- jen mu trvalo, než si ráčil všimnout."
Ted znejistěl Sirius: "Tak vždycky?"
"Jasně!" Remus se vševědoucně ušklíbl- tak, jak to uměl jen on, "tedy až na moment, kdy-"
zarazil se, "Tichošlpáku, co to děláš?"
"Plním tvé nechci skryté mezi řádky!" protočil očima a rozepnul první knoflík košile.
"To jsem tak výmluvný?" zažertoval Remus- ale přesto s jakousi panickou grimasou- chytil Siriovo ruku a zarazil ho, "tohle nesmíme!"
Sirius se na něj obkročmo posadil a přiblížil své rty k jeho spánku: Ne, světluško, nesmíme..." šeptl mu do ucha.
Remus zalapal po dechu. Nadával jemu i sám sobě. A pak- už bylo všechno tak nějak utopené v mlze. Snad za to mohlo kouzlo okamžiku, které je znásilnilo a ti dva hloupí kluci v tom byli vlastně úplně nevinně. Remus věděl jen tolik, že se to celé odehrálo bez jeho účasti.
"Moony?"
Podbřiškem mu projel elektrický výboj, následovaný karnevalem pocitů a zaparkoval o kousek níž.
Jenže Remus byl romantik. A Sirius v zásadě taky. Jen měl každý své metody-
"Světluško?" Škádlivě mu vyhrnul košili. Sirius byl vždycky netrpělivější než jiní lidé.
Světluška zavřela oči, když ho chytil dlaněmi kolem zápěstí a zapřel se.
Světluška polekaně vykřikla, když rozepínal ty porcelánové knoflíčky na Remově příliš vytahané košili.
Světluška zčervenala, když Remus zaklonil hlavu a do vlasů se mu vpletlo jehličí. Remus se nechal svést i se svým tvrzením, že nikdy neskončí jako laciná děvka... Jenže oba byli nenapravitelní romantici!
Remus pohladil Siria po tváři a srovnal mu pár pramínků havraních vlasů. Prohlížel si ho rozšířenýma očima- bedlivě a ostražitě. Vzájemně propletené prsty putovaly níž...
. . . . . . . . . . . .
… Sirius políbil Rema na šíji a majetnicky ovinul paže kolem jeho ramen: "Světluško?"
Byla to záminka nebo probuzení?
"Spi," zamumlal Remus a přetáhl přes ně přikrývku.
"To nejde!"
"Proč by to nešlo? Prostě to zkus," namítl ochraptěle Remus a mžoural před sebe.
Sirius skousl ret a provinile se usmál: "Až se vzbudíme, bude zase ráno!"
"Většinou to tak bývá, Siriusi!" Remus se nadzvedl na lokti-
"A světlušky zhasnou..." dokončil smutně.
Světlušky měly poháry plné nejlepší medoviny
a veliké voskové svíce!...
Na rukách trochu terpentinu-
to jak nám malovali svět!

III.

13. července 2007 v 12:07 | cloverdee
A/N: Tak tu máme třetí část. K té se nic dodávat nedá.. Snad jen malá poděkování..
Mému dědečkovi, za inspiraci pro třináct rumů a dvě vody (I když to bylo trošku jinak...Ale kdo by se ptal??)
A panu J. R. R. T., za to, že i někdo jiný ve stromech cítil to, co já...
***
III.
.
Vdechls život do stromů...
Pošetilost?
Snad..
Lehce se ve větru kolébám.
Jsi sám.
Větve mám.
Dovedls jít...
A teď musíš stát.
Ale jsem rád.
Stromy jsou fér..
.
Listy té břízy z rukou smyj.
A co sličný topol?
Koliks jich zabil?
Já? Já ne!!
Co ta míza, co ta krev...
Pár třísek, kůra odlétá...
Zvuk coby sekera...
I mlč už, mlč!
Ale proč?
Cítíš vinu?
Neznám ji!
Podívej...slunce.
Vychází...
Prosvítí prázdnou pláň.
Dřevěný hřbitov, pařezů pár..
Ne, ne, ne, to...
Co ta whisky?
Dvě vody a třináct rumů??
Co ten bílý plášť?
Nelžeš?
Lžu snad já?
To ty jsi ten lhář...
Ne...
Zabils..
Ne..
.
***
Malý chlapec se rozběhl paloukem a vesele se smál.. Najednou zakopl a zadíval se do trávy.
-Co je to, mami??
-To je pařez.
-Pařez??
-Pomníček stromů..
Rozhlédl se, výš, stále výš.. Spatřil sladký dub. Osaměle tam stál..
.
Doteky listů. Bříza se smála. Pár sladkých dnů..
.
-Pomoz mi!
Ten milý buk mu poskytl náruč a slzy vpíjel..
.
-Nechvěj se...
-To dělá osika..
.
-Běž se poklonit jabloním..
-Jabloním?
-Daly ti víc..
.
-A co broskvůňka malá? Co ta mi dala?
-Dala ti přátelství, dala ti sluj... Na nic se neptej a jdi.
Měl ji rád. Každé ráno opatrně hladíval tu hořkou ránu po úderu. Konečky prstů přejížděly starý šrám...
.
Kmen mu sílu dal. Přitiskl se a stál. Byl tam sám, jen on a strom. Přesto se cítil jako král. Stromy mlčí. Mlčí a přesto hladí.. Co staré přístřeší pod javorem?? A co tetička lípa se srdcem na dlani??
***
.
Ne.. Ne, já nejsem vrah!
Co ta cesta z koření?
Nebyl jsem to já, já stromy rád!
Jak myslíš..
.
.
Jedno ze sna procitnutí. Pohled ven a alej tam. Lehký úsměv a...
.
"Já ti odolal!"

Známé neznámé

12. července 2007 v 0:33 | Rael
Ahoj:) Tak se mi sem podařilo vloudit a něco přidat. Nic moc- jsem v nevlčí náladě... Ale aspon něco. Jo- strašně mě štvou ty mezery (nesnáším je), ale vkládám přes cizí počítač a moje formátování mi to za boha nebere! No nic- až se vrátím domů, dám to do pořádku.
Známé neznámé
"Jezdci- To jsou jezdci!" zakřičela vzrušeně a ukazovala prstem na širé Hraniční pláně-
" Ano, milé dítě," přisvědčila Iuddana a vložila jí do klína zlatý plod.
A nejstarší z koňů měl rudou ohlávku, když jim běžel vstříc...
"Mistře?"
Poutník mlčel. Jen svraštělé obočí prozrazovalo, že chlapce poslouchá.
"Mistře, chtěl jsem se Vás zeptat- Ale," znejistěl, "vlastně nic."
Poutníkovu tvář přikryl stín: "Chceš-li se zeptat, stejně se zeptáš." Odkašlal si, odlehčil si v ruce berlu a ztěžka se o ni opřel.
"Už dávno mě zajímalo," Odhrnul si slepené vlasy z čela, "co je za horami?"- "Mistře?"
"Přece Východ," zaváhal a odmlčel se.
"Tak, říše Vlků... slýchával jsem o tom místě. Zvláštní pohádky, většinou. Nikdy jsem nevěřil, že opravdu existuje."
Přejel si zhrublou dlaní po strništi: "Tak je to s lidmi a většinou věcí," Prudce se rozesmál a chlapec sebou polekaně trhl, "neuvěříte, dokud nespatříte," Zavřel oči, "není naší věcí uchopit," nadechl se,"není v naší moci znát."
S úžasem v očích mu naslouchal.
"Naděje je pomíjivá, milý chlapče- Jako všechno v nás. Jen tyhle skály a hříšné hory všechno přečkají," Položil mu ruku na rameno a vlídně stiskl, "jednou pochopíš..."
"Mistře..."
. . . . . . .
Unavený muž s olivově zelenýma očima brouzdal vzpomínkami.
Znechuceně si oddychl a se stejnou nonšalancí jako za mlada si pročísl vlasy. Za zády měl pár slepených vlčích stop.
"Někam jdeme-
Jdeme dál
a ne ne-jinam.
Až tam dojdu,
pak cíl uhlídám-
Tam v dáli,
v dáli za horami...
Horami měděnými
a opásaným hvozdem!
Míříme v dál-
Tam za vrcholky
je náš kraj..."
dozpíval.
Kraj lesa se cudně nořil do mlhavých par. Tahle mlha mu byla odporná- Zvěstovala ono pohádkové kouzlo, že za prvním dubovým stromem třeba číhá zázrak... Hnusila se mu, jako všechna minulost. Dole u země, kde byla mlha nejhustší a nejbělejší, se splétaly ztrouchnivělé kořeny utopené v podzimním listí. Zatlačil jednu z vrásek. Pod nohama mu proběhla myší rodinka.
Zakroužil pohledem výš. Poslední sluneční paprsky oblékaly kmeny listnáčů a lochtaly je v korunách. Jeho oči však mířily dál- Nad les. Daleko za Šedé pláně a Soumračná jezera. Příliš daleko za všechno.
"Něco se děje?" Vlk nervozně přešlápl, protože neměl ve zvyku čekat.
"Nic. Nic," odvětil a popraskané rty mu zvlnil úsměv.
Setkal se s Horami. Krásnými a mladými jako tenkrát a stále stejnými- Každý průsmyk, vráska i stéblo na nich zlátlo a sténalo ve větru. A jeho srdce se naplnilo touhou, na kterou ve stáří už dávno zapomněl.
"Chceš se vydat za hory," Nebyla to otázka, jen konstatování.
Zavrtěl hlavou.
"Myslel jsem si to," Vlk se zašklebil, "Pořád stejný hlupák. Vás lidi já nikdy nepochopím!" Líně se protáhl a zmizel ve vysoké trávě, "jdeme?"
Smutně se ošil a věnoval poslední kradmý pohled mizejícím vrcholkům.
"Mistře," šeptl a vlčí stopy byly všude kolem něho, jak se točil v kruhu, "jediná nepomíjivá věc v nás- pokud to dovolíme- je touha," Zaklonil hlavu a popraskaná tráva mu skučela pod nohama, "když je překročíme, stanou se z nich známé hory! Milý mistře," zalovil v kapse a vytáhl přívěšek tvaru půlměsíce, "ty hory si neseme v sobě."
A Vlk šel napřed se svou upatlanou srstí.
Když se setmělo, zpívali si na cestu.

Archivářem byl bych

2. července 2007 v 10:47 | Rael
Tak jsem stihla splácat ještě tohle- a teď už vás vážně opustím:)

Archivářem byl bych

Jsem z kraje za řekou,
jsem tam- Od hranic
Jsem z Východu-
Jedni mi říkají Modrý pták,
druzí mě nechtějí jmenovat…
Píši kroniky a dlouhá psaní-
Zachycuji čas, jak běží bez ustání:
Jsem archivářem vašich dnů,
někdy mě vídáte,
když vklouznu do vašich snů…
Učím stromy zpívat
A učím hvězdy kvést…
Stébla učím zmírat
A ženy vlasy splést…
Vážu hory do toulců
A řekám dávám jména- Vé!
Nejkrásnější z nich,
Saedhag se jmenuje…
Je mocná, budí údiv
- do žil ti vlévá strach-
nesnese žádné vory
jít po ní- Po hladině vodní,
může jen ten,
kdo umí naslouchat…
Nepřeji ti více,
člověče ze světů Západních-
Abys ztratil srdce
tam v kraji Hraničním!
Jsem kronikář, co píše vaše kroky
Jsem tvůrce, co hory kolébal
a pak je učil příst!
Jsem ten, co knihy odkojil
a pak vás učil číst!
Zavřete oči, milé děti-
Pohádka právě začíná!
V kraji Západním čas rychle letí-
Něco v nás se rodí- a jiné umírá…

Prší- V Londýně Prší

2. července 2007 v 10:22 | Rael
Tak- Ještě jeden dárek jsem vám napsala, než odjedu na "věčnost":)
Sirius a Remus:) na Grim. náměstí - děj se odehrává v obd. HP- Fénixova řádu

Prší- V Londýně Prší

"Prší," zamumlal a zamračil se. A opravdu- Za oknem byl šedivý svět, smočený jako jedno velké rozmazané zrcadlo. Bylo zkrátka krajně nevlídně.
Remus zvedl obočí a začal studovat další svitek pergamenu.
Sirius nervosně přešel po místnosti, zastavil se na jejím konci, opřel se zády o dveře a teatrálně si založil ruce na prsou. Stejné gesto opakoval ještě několikrát.
"Tichošlápku," promluvil konečně Remus, "chápu, že ti pošramocená tvář Londýna na náladě zrovna nepřidává- A ani s tím kafem to není nejlepší," dodal, když se Sirius už, už popuzeně nadechoval, aby něco odsekl. Remus zamíchal šálkem na jehož dně ležela smočená černá zrnka, "ale to ještě není důvod k těm tvým nesmyslným výpadům!" Naslinil si prst a vytáhl další pergamen.
"Já nechápu," zakabonil se Sirius a zastrčil si pramen vlasů za ucho, "jak tu můžeš sedět tak v klidu -"
Removi zacukaly koutky, což Siria vytočilo ještě víc.
"Jasně, já zapomněl," řvalo Siriovo popuzené alter-ego, "pan Lupin, co všechno ví- Všechno zvládá… přece nechci tak moc, sakra!" Opřel se zády o linku, "jen vypadnout z týhle špinavý díry a- Moony, co to děláš?"
Remus k němu přistoupil, a zapřel se rukama o linku tak, aby mu Sirius nevyklouzl-
"A?" zeptal se pobaveně a přiblížil svou tvář k té jeho-
"Někdy mě vážně štveš," odtušil Sirius a v očích se mu po dlouhé době objevily ty známé jiskřičky.
"Někdy moc mluvíš," umlčel ho Remus polibkem. I když věděl, že to není správné- I když venku pršelo a Londýn se jim smál!

Růžová panenka růžovolící

2. července 2007 v 0:45 | Rael
Jasně- je to víc než sto slov!... Ale každý svého psaní tvůrcem- A na povídku je to zase moc málo:) Nějak si to přeberte.
Věnováno Morgan- Její oblíbené postavy:)

Růžová panenka růžovolící

Pohladil ji po vlasech- Zdála se být křehká. Porcelánová panenka!
"Reme?" zamumlala v polospánku a přitáhla se k němu blíž.
Namotal si pramen růžových vlasů na prst: "Ano?"
"Proč se na mě pořád díváš?"
Schoulil se a čelo mi proťala drobná vráska.
Chytila ho za ruku, dřív než jí stihl odtáhnout.
"Říct, že nic k dívání se ti nevyrovná, nebude ten nejlepší argument, co?"
"Zkus to znovu," odvětila, ale ruměnec ve tváři prozradil, že ji lichotky dělají dobře.
"Bojím se," přiznal po chvíli a vyhnul se jejímu pohledu.
"Čeho se bojíš?"
"Tonks," nadechl se a zaklonil hlavu, "můžu tě milovat, ale nikdy tě nebudu mít," Smutně se ošil, "a neschovám tě… Sirius byl taky-"
"Ššš," utnula ho a otočila mu ruku dlaní vzhůru.
"Co tam vidíš?"
Soustředěně zamrkala: "Miluju tě- Ale nikdy tě nebudu mít, Reme… mám pravdu?"
Rem chtěl očividně něco namítnout-
"A taky by sis dal šálek čaje!" Vstala a omotala si kolem sebe prostěradlo
"Pořád se díváš," vytkla mu s úsměvem a její vlasy dostaly nádech sytě rudé barvy, "a potom," dodala bezstarostně, "co by se mi mohlo stát?"
Místo odpovědi, začal Remus studovat své dlaně tak, jak to předtím udělala ona.
Panenka, kterou už nikdy neposlepí… Přes ruce se mu táhly drobné ranky, jakoby od střepů vytržených ze světa porcelánových dam. Vlastně má pravdu, co by se mohlo stát?
Z kuchyně se ozvala dutá rána. Následovalo bolestné klení-
"To nic," Tonksová strčila do dveří střapatou růžovou hlavu, "shodila jsem ten porcelánový servis!"

Krátké sbohem

1. července 2007 v 23:56 | Rael |  -Oznámení-
Krátké sbohem

Nějak se mi zalíbilo strkat do článků obrázky:)
Jen takový krátký informační nesmysl- Jedu teď na měsíc na brigádu (otrava!), takže netuším, jak často se sem dostanu. Tudíž se moc omlouvám, jestli nebudu odpovídat na komentáře nebo přidávat povídky... Slibuju, že se budu snažit- kvůli vám:). A budu psát jako ďas, abych vám všechno vynahradila.
Zatím ahoj- Snad dřív, než za měsíc:)

PS: Možná přeháním a budu vás tu otravovat stejně často jako dosud- ale radši tak:)