Červen 2007

Stříbro - info

7. června 2007 v 16:04 | Lejdynka
rating: pro všechny
postavy: Petr Pettigrew, Sirius Black, James Potter, Remus Lupin, as usual..
žánr: dobrodružné
děj:
Pospíchej, protože neuhnul..
Zabil, protože musel..
Kamarádi? Vždycky jsme byli..

N/A:
Nenechte se zmást, že se ty kapitoly na každém fanu jmenují jinak, pořád je to Stříbro..
Omluvte stylistické neobratnosti a tak, psala jsem to někdy před třemi roky a asi je to vidět. Nicméně ze sentimentu jsem to sem chtěla dát.. ale takových odporností, jako je Přeměna ve vlkodlaka, se opravdu, ale opravdu nedočkáte ;)

Přežil

7. června 2007 v 16:01 | Lejdynka
Okraj Zapovězeného lesa a bradavický hrad, ozářený zapadajícím sluncem, tyčící se mohutně nad zamrzlým jezerem.
Zbývalo půl dne....
" Nasedej," zavýskl James a jedním rázem se proměnil v nádherného dvanácteráka s parožím mohutně vyklenutým. Mládenec se mu s rozzářenou tváří vyhoupl na hřbet a uháněli. Těsně před branou zabrzdili tak prudce, že Sirius vzal pochopa přes parohy a uhodil sebou o tvrdou zem.
" Nezbláznil ses náhodou?" huboval a opatrně se zvedal, ohmatávaje si žebra ( poslední dobou se to stalo jeho oblíbeným koníčkem ).
Vyrazili za madame Pomfreyovou, takovou rychlostí snad ještě nikdy neběželi. Vpadli na ošetřovnu jako velká voda a zdravotnice polekaně vyskočila.
" Tady mi nikdo nebude dělat zvěřinec....Pottere! Blacku! Kde jste byli celých těch pět dní? Vyhlásili po vás pátrání! Víte, kolik to způsobilo zmatku?"
Sirius beze slova vytáhl ze záňadří bylinku a vítězoslavně ji pozdvihl. Madame došel dech a nevěřícně na něj zahlížela, jakoby čekala, že každou chvilku vykřikne Apríl! Museli ji trochu popohnat, jinak by na ně zírala dál jako na zjevení.
" Můžete mi říct, kde jste ji proboha našli?" zeptala se, když Lykanthrosteu pečlivě roztloukla na drobno a smísila s dračí krví.
" No....ehm....v Zapovězeném lese...." lezlo z Jamese jak z chlupaté deky.
Přestala pracovat a káravě na něj pohlédla. Nadechla se, ale pak mávla rukou a pokračovala v přípravě.
Tři hodiny....
Nakonec zahustila utrejch několika kapkami neutralizujícího roztoku a vlkodlačí sérum bylo hotovo.
" Můžeme jít taky? Rádi bychom byli u toho, až se probere," zaškemral James.
" Abych řekla pravdu, nezdá se mi to vhodné...."
" Prosím, prosím prosím," dělal na ni psí oči Sirius ( a to uměl moc dobře ).
" Tak dobrá, co mám s vámi dělat."
Remus ležel na posteli, spalován horečkou, už skoro nedýchal. Zelený pruh šplhal po hrudi a nebezpečně se blížil k srdci.
Madame Pomfreyová mu trochu nadzdvihla hlavu a nalila do úst tekutinu. Nedokázal ani polknout, jak byl zesláblý. Položila mu ruce na krk a začala jemně masírovat. Konečně spolknul pár kapek.
Všichni s očekáváním sledovali, co se stane.
Pohnul se a hluboce vzdychnul. Pak pomalu otevřel oči a nechápavě přejel pohledem starostlivé tváře, sklánějící se nad ním.
" Proč na mě všichni tak zíráte?" zašeptal.
" Toho si nevšímej, Reme, my jenom tak," usmál se Sirius.
Hodinová ručička se zastavila na deseti minutách před půlnocí....

Vždycky jsme byli

7. června 2007 v 16:00 | Lejdynka
Sirius si povzdechl. Pak trochu zbystřil pozornost. Kdyby to nebyl James, byl by přísahal, že si jeho kamarád potichounku zpívá. Ale to znělo podobně, jako kdyby mu někdo tvrdil, že si Severus Snape umyl vlasy....
" Jamesi?"
" Co je?"
" Ty si zpíváš?"
" Mmmmm...."
" To znamená jo nebo ne?"
" Proč to chceš vědět?"
" Já jen tak...."
" Jo."
" A co?"
" Nic."
" Ty seš fakt tak stručnej, až to bolí."
" Hm."
" No tak, nebuď tajnůstkář."
" Prostě si něco zpívám, ale nechce se mi o tom mluvit, promiň, Tichošlápku.
" Dobře, stačí říct."
Siriova zvědavost byla napjata k prasknutí. Věděl, že když na něj půjde opatrně, dozví se to.
" Totiž, ona to vlastně ani není písnička," protrhl ticho konečně James.
" Ne? A co teda?"
" Jenom taková hloupost, co sem složil...ale ty se mi budeš smát."
" Proč bych to dělal?"
" Vždyť tě znám, Siri."
" Přísahám, že se ti tentokrát nevysměju."
" No...je to prostě o jednom stromu v Godrikově Dolu, s kterým si chodím povídat, kdykoli sem doma."
" Samý překvapení," zavrtěl hlavou Sirius, ale opravdu mu ústa nezkřivil ani jediný úšklebek.
" Cože? Ty se fakt nechechtáš na celý kolo?"
" Tohle mi zrovna směšný nepřipadá. Koneckonců, já to dělám taky," vyrazil Jamesovi dech.
" Tak to koukám."
" A s kým jiným bych se tak měl na Grimmaudově náměstí bavit? Když si chci popovídat o něčem jiným, než Toujours pur, tak mě všichni vyhoděj. Jo, řekneš mi taky ty slova? Docela by mě to zajímalo..."
" Já se omlouvám, ale...."
" V pohodě, já to nemusím vědět."
" Nejseš naštvanej, Tichošlápku?"
" Proč bych měl? Až budeš chtít, tak mi to řekneš."
" Víš, že někdy seš docela snesitelnej?"
" Dík, Dvanácteráku," odtušil Sirius s nezbytnou grimasou v obličeji, proměnil se ve velkého černého psa, porazil Jamese na zem a položil mu jemně mohutnou tlapu na krk.
" Dobře, odvolávám. Seš snesitelnej pořád," dusil se smíchy mladík, ležící na zádech ve sněhu.
" A teď mě nech vstát, je mi zima."
Oklepal si trochu hábit a pohled mu padl na kamaráda, stále ve zvířecí podobě, jak zkroušeně sedí a potřásá zraněnou tlapkou. Trochu zakňučel a přeměnil se zpátky.
" Už mě to fakt štve, bolí to jako čert," nakrčil čelo, stáhl si kus hadru ještě pevněji a bolestně přivřel oči.
" Máme štěstí, že se ti to nestalo s nohou, to by teprv byl problém," snažil se ho utěšit James, ale moc to nepomohlo.
Už jenom dva dny zbývaly, dva ubohé krátké dny....a jed v Remusově těle se šířil stále rychleji, neúprosně se blížil k srdci, zanechávajíce za sebou zelené skvrny....a oni stále bloudili v Zapovězeném lese....
" Siri, můžu se tě na něco zeptat?"
" Jasně, uděláme si tady dneska psychologickou poradnu."
" Cože si tady uděláme?"
" To je takový mudlovský zařízení, kam choděj lidi, co maj nějaký problémy nebo tak, a vylejvaj si srdce."
James se nad tou absurdní představou rozesmál.
" Tak jo. O čem to mluvil Lestrange pře několika dny v tý hospodě?"
Sirius se trochu zamračil.
" To bylo dávno," odpověděl stroze.
" Už si to nepamatuju."
"No tak, Tichošlápku, zbledl si jako křída, neříkej mi, žes nevěděl, o čem mluví....."
" Prostě sem provedl něco, za co se budu stydět asi do konce života. Někdy před osmi lety...." pak se znovu zarazil, asi se mu na to nevzpomínalo nejlíp, protože sklopil oči.
James trpělivě čekal, až se odhodlá pokračovat."
" To bylo předtím, než sem potkal vás a zjistil, že i nečistokrevný kouzelníci a....kříženci ( to slovo mu vůbec nešlo přes rty )....můžou bejt skvělý kamarádi. Jednou, na procházce v lese, se najednou přede mnou objevila stará paní s malým chlapcem. Máma mi kdysi řekla, že ta babička není čarodějka....nedošlo mi, co vlastně dělám....prostě sem na ni použil kletbu, která se nepromíjí...Cruciatus...." vypravil ze sebe a zahanbeně ztichl. Neodvážil se vzhlédnout.
" Osm let je dlouhá doba," poznamenal klidně James, i když se uvnitř otřásl hnusem.
Věděl ale, že Sirius je už dost potrestaný uchováváním ošklivého tajemství ve svém nitru. Ten nevěřícně zvedl hlavu.
" Ty mi nic nevyčítáš?"
" Cítil by ses pak líp?"
" No....asi ne."
" Tak vidíš, zapomeň na to."
" Já se v jejím mučení vyžíval, radoval se z té bolesti a utrpení...."
" Dobře, jestli to chceš slyšet, připadá mi to nechutný. Udělal jsi sice chybu. ale lituješ jí, to je hlavní. Tak už se přestaň trápit."
" Čekal bych, že mě odsoudíš....!
" Copak sem Snape, nebo co?" zasmál se James a pleskl ho po zádech.
Sirius mu chtěl odseknout něco vtipného, tu se ale jim naskytl ten nejkrásnější pohled, co kdy zažili.

Kamarádi?

7. června 2007 v 16:00 | Lejdynka
" My už sme zase zabloudili," odfrkl si po několika hodinách Sirius a otráveně přejel pohledem zasněžené koruny stromů, stále stejné a neměnící se, vysmívající se bílou pokrývkou černým havranům, marně hledajícím na jejich větvích něco k snědku.
Jeden z nich nepříjemně zakrákal a krouživým pohybem se snesl k zemi. Pohlédl na ně korálkovýma pichlavýma očima.
" Nemáš pocit, že nás sleduje nějak podezřívavě?"
" To se ti zas něco zdá, asi seš moc unavenej," odbyl ho James.
" Ne, já to poznám. Na tom ptákovi je něco divnýho."
" Aby se z něj nevyklubala další příšera. Jdem radši pryč."
Ale havran se vznesl do vzduchu a zakroužil jim opět nad hlavami, jakoby je vyzýval, aby ho následovali.
" Taky ti přijde, že chce, abysme šli za ním?" začal znovu Sirius.
" No, trochu jo. Ale to asi fakt není dobrej nápad, kouká z toho nějakej podraz..."
Pták se po nich ohlédl a netrpělivě zakrákal. Kousek popoletěl a znovu usedl.
" Víš co, tak to zkusíme, jinak nám nedá pokoj," rozhodl James.
" No dobře, ale jestli se něco stane..."
" Jo, jasně, můžeš to hodit na mě," ušklíbl se.
Vydali se za podivným stvořením, vzhledově připomínajícím ptáka, které vzlétlo úplně jiným směrem, než se ubírali předtím. Vedl je hodiny a hodiny, konec lesa stále nikde. Trochu je to znervóznilo, neboť se začalo smrákat. Náhle pták přistál na nejbližším keři...zastavili se také a ztěžka oddychovali. Sirius si otřel z čela pot a nenápadně si promnul poraněnou ruku, která ho začala trápit. Rozhlédl se kolem a znepokojeně potřásl hlavou.
" Sirie, koukni," vypravil ze sebe James a ukázal na morušový keř, kde se havran usadil. Ten se otřásl, párkrát sebou škubnul. Zakoulel očima, vyrazil ze sebe velmi podivný skřek a spadnul na zem, kde zůstal ležet nohama vzhůru.
" Tak, a teprv teď máme problém," zatvářil se otráveně oslovený a nakopl ztrouchnivělý pařez.
" Už poněkolikátý nevíme, kde vlastně sme."
" Tichošlápku?" ozval se potichu James.
" No?"
" Fakt se omlouvám. Kdybych nenaléhal, abysme šli za ním..."
" Ale ne, já ti nic nevyčítám, jenom mi ta naše zatracená smůla leze na nervy. Už jen tři dny..."
" Teď si připadám jako ten největší pitomec pod sluncem. Promiň mi to," díval se do země provinile James.
" Hej, vždyť sem ti přece řekl, že za to nemůžeš. Teď bysme měli spíš uvažovat, co budem dělat."
Lepil se jim jazyk na patro a sotva pletli nohama. Začalo se neobvykle oteplovat. Často se museli zastavit a odpočívat. Pak se před nimi vynořil malý pramen, jehož zurčení jim připadalo sladší, než fénixův zpěv. Pořádně se napili a zahnali tak neodbytnou žízeň.
" Siri, ochlaď si tu ruku, dokud sme u vody, ať tě to tak nebolí," vzpomněl si najednou James.
" Mě to náhodou vůbec nebolí," ohradil se, přesto však strčil poraněné zápěstí pod ledový proud tekoucí vody. Nejdřív sebou trochu trhnul, ale pak spokojeně přivřel oči. Opravdu to byla úleva.
Opět se sešeřilo, den uběhl rychlostí závodního koně. A znovu je začal tlačit čas. Jít neproniknutelnou tmou a riskovat další zranění? Nebo strávit noc odpočinkem a ztratit tak drahocenné hodiny, které mohly Removi zachránit život? ¨
" Budem pokračovat?" vyslovil to James nahlas.
" Tentokrát musíme, nemám ani potuchy, jak dlouho nám potrvá, než se dostaneme ven, a zbývá tak málo..."
Rozsvítili své hůlky a zaplašili nejbližší stíny, rozlézající se po okolních stromech a kamenech jako duchové.
Sirius kráčel mlčky, pohroužen do vlastních myšlenek, stále chmurnějších a plných beznaděje. Už pomalu ztrácel naději, že se jim podaří dorazit včas. Hlavou mu prolétla vzpomínka na den, kdy zjistili, že jejich kamarád je vlkodlak.....








Hele, Jamesi, nepřijde ti, že si ten Remus z nás dělá docela srandu?" zeptal se zamyšleně Sirius, sedíc spolu s brýlatým rozcuchaným mladíkem u krbu v nebelvírské společenské místnosti.
Plameny potichu praskaly, všichni už dávno spali, jenom ti dva se stále nemohli zvednout z křesel. Na ztemnělé noční obloze zářil kulatý úplněk, obklopený jasnými hvězdami, z nichž většinu znal....Bellatrix, Andromeda, Regullus....a v neposlední řadě i on sám jako pyšná dvojhvězda....
" Proč myslíš? Vždyť jenom jel navštívit svojí nemocnou maminku. To je od něj fakt hezký, že za ní jezdí tak často..."
" Jamesi, ty mu to věříš? Zamysli se trochu."
" Počkej, mám snad důvod ho z něčeho podezírat?"
" Tak se koukni: Každej měsíc odjíždí údajně ošetřovat svou mamku. Pokaždý se vrátí poškrábanej, jakoby celou tu dobu strávil někde v ostružiní. A navíc....počkej," odběhl do ložnice a přinesl svůj diář.
" Podívej se," rozevřel ho.
" Schválně sem si poznamenával, kdy chyběl ve škole. Tady - 15. ledna - byl úplněk. Další měsíc - únor - zase úplněk. A v březnu zmizel taky přesně před úplňkem. Když k tomu připočítáš, jak vypadá vždycky týden předtím a v jakým stavu se vrací..."
" Sirie, ty chceš říct, že je....že Remus je vlkodlak?" zastavil ho šokovaný James.
" Řek bych, že tomu všechno nasvědčuje. Viděls ho někdy dotknout se něčeho stříbrnýho? Pamatuješ, jak sem mu první rok dal k Vánocům stříbrnej řetízek s přívěskem ve tvaru písmene R? Jakmile se ho dotknul, naskočily mu na dlaních puchýře. Tvrdil, že má nějakou alergii, nebo co. Mohlo nás to napadnout dřív..."
" Dobře, já ti to věřím," zarazil proud jeho řeči James a zadíval se do dohasínajícího krbu.
" Chudák Remus...představ si, že by ses každej měsíc proměnil ve....
" To si říkáme kamarádi....když sme si celou dobu ničeho nevšimli. Musíme to napravit a trochu ho podpořit, aby věděl, že v tom není sám."
" Kdy se má vlastně vrátit, nevíš?"
" Asi zejtra, jako obvykle. Aspoň budem mít čas vymyslet, jak mu to řeknem."
" No jo, jen tak vybalit to na něj nemůžem."

Celý následující den strávili přemýšlením, ale nic jim nebylo dost dobré.
" Hele, vykašlem se na to. Ono se to nějak vystříbří samo," vyskočil otráveně Sirius z křesla, ve kterém se snažil celé odpoledne na něco přijít.
Vtom se ale odklopila podobizna Buclaté dámy a dovnitř vklouzl nesmírně unavený Remus. Fialové kruhy pod očima dodávaly jeho obličeji ještě přepadlejší výraz, mrtvolně bledá pleť působila, že vypadal vyčerpaněji, než kdy jindy.
" Ahoj," usmál se trochu, když je viděl spolu o něčem horečně diskutovat.
" Ahojky, tak jak je daří tvé mamince?" otázal se nevinně James.
" Moc se to nelepší," odpověděl bezelstně.
" Zdá se mi, že je nemocná nějak často," poznamenal Sirius.
Remus se nervózně zavrtěl, nevěda co říct. Pak se nadechl k odpovědi.
" Nic už říkat nemusíš, Reme, my to víme."
" Proboha, co to říkáte?"
" Víme, že jsi vlkodlak."
" Ale já..."
" No tak, už se můžeš přiznat."
Remus se najednou otočil a dírou v portrétu prolezl ven ze společenské místnosti.
" To sme to asi docela pokonili, co?" podíval se James na Siria.
" Hmmm...asi jo. Jdem za ním, stejně se nám nemůže vyhejbat donekonečna."
Rychle vyšli na chodbu, ale po plavovlasém chlapci nebylo ani stopy. Kolem zrovna přeběhla Ernesta Abbotová z Havraspáru.
" Ernie!" zavolali na ni dvojhlasně.
" Nevidělas někde Rema Lupina? Vždyť víš, takovej vysokej světlovlasej kluk..."
" Jo, ten!" kývla hlavou kudrnatá hnědovlasá dívka.
" Potkala sem ho před pár minutama u brány, hnal se k jezeru a měl nějaký červený oči. Vy ste mu něco provedli?"
" Ale ne," mávl rukou Sirius.
" Díky moc, zachránilas nás."
" Nemáte za co," usmála se a pokračovala ke knihovně.
Rychlostí blesku vyběhli z hradu a pokračovali naznačeným směrem, nedbajíce toho, že už je po večerce a dávno mají ležet v posteli. Bylo krátce po úplňku....
Našli ho na kamenitém břehu, hleděl truchlivě do vody, občas zvlněné oblázkem, které házel na hladinu. Sedli si každý z jedné strany. Remus vyskočil a chtěl znovu odejít, ale James ho chytil za ruku.
" Počkej, neblázni," řekl klidně.
" Vždyť mi ti přece nechcem nic udělat."
" Ale....já jsem nestvůra, neměli byste se ke mně vůbec přibližovat..."
" Reme, co to plácáš? Myslíš, že jakmile sme zjistili, že jsi vlkodlak, tak se na tebe vykašlem?" přerušil ho Sirius.
" Ani by mě to moc nepřekvapilo. Vždycky když sem si našel kamaráda, dřív nebo později na to přišel, zrovna jako vy, a pak se mnou nechtěl mít už nic společnýho..."
" To nás teda málo znáš, když nás podezíráš z takovejch leváren," usmál se James a přátelsky ho poklepal po rameni.
" Tak vy...vy teda chcete zůstat mými kamarády?" pohlédl na něj překvapeně Remus a pak mu zrak sklouzl i na Siria.
" Pochopitelně, čekal jsi snad něco jinýho?" vstal černovlasý mladík a vytáhl ho na nohy.
Vlkodlakovi zvlhly oči, zamrkal, aby to zakryl, což se mu díky narůstající tmě s úspěchem podařilo.
" Jo, promiň mi ten stříbrnej řetízek, kamaráde," zašklebil se omluvně Sirius, který si vybavil trapný incident z loňského roku.
" Nevěděls to, nic se neděje," mávl rukou Remus. Pak se malinko pousmál.
" Mám ho pořád schovanej, i když, nosit ho zrovna moc nemůžu," řekl.
Vraceli se zpátky do hradu a v srdci je hřálo jejich přátelství....

Zabil

7. června 2007 v 15:59 | Lejdynka
To je divoká Stínová kočka," stihl říci Sirius, než je ohlušil její nepříjemný a nesmírně hlasitý vřískot.
" Co budem dělat?" otázal se brýlatý mladík. Přitom nespouštěl oči z příšery, chystající se ke skoku.
" Jediný způsob, jak ji zabít...," rozpomínal se jeho kamarád, ale to už zaútočila.
Svou ohromnou tlapou se pokusila Jamesovi zlomit vaz, naštěstí v poslední vteřině uskočil a schoval se za strom. Zuřivě zaryčela...
" Siri, rychle!" vykřikl, než se jí ho podařilo ocasem srazit k zemi.
" Panebože, přece sem to věděl...áááá!"
" Žiješ?" zvedl se ztěžka James a zase se na poslední chvíli vyhnul mocným plamenům.
" Jo, v pohodě," vyhrabal se oslovený z keře o hodných pár metrů dál, a svíral si levý bok.
Nestvůra zařvala, až se zem otřásla. Nestihli ani vytáhnout hůlky, když se jedním skokem ocitla opět mezi nimi.
" Už sis vzpomněl?" zakřičel znovu James a divoké zvíře ho odmrštilo tak, že zády narazil na kmen starého zvrásněného stromu. Zůstal chvilku ležet a tiše sténal. Bolest mu probíhala páteří jako tisíc rozžhavených jehliček, oči se zatmívaly...."
" Mám to! Jediný způsob, jak Stínovou kočku zabít, je použití zchromujícího kouzla přímo doprostřed jejího čumáku," zahulákal vítězně Sirius a otočil se.
Naskytl se mu pohled na oslepeného kamaráda ( brýle ležely rozbité opodál ), šmátrajícího kolem sebe, aby našel hůlku, která mu v potyčce vypadla. Zachytila se pod kořenem mohutného dubu. Ohavná nestvůra byla téměř na dosah své bezbranné oběti...
" Jamesi, leží přímo u tvojí pravý ruky. Potřebuju pomoc, sám ji nezvládnu," zavolal na něj úzkostlivě, ale přece jen vyslal útočné kouzlo. Odrazilo se od husté srsti téměř s nulovým účinkem, Stínové kočce vypadalo pouze pár chlupů. Kupodivu ji to nesmírně rozzuřilo a obrátila na něj krví podlité oči. Její burácivý řev roznesla ozvěna po celém lese...monstrum se na něj znovu vrhlo. Natáhlo tlapu s drápy jako břitva a uštědřilo mu takovou ránu, že skončil opět v ostružiní. Mezi tím se James trochu vzpamatoval, podařilo se mu najít hůlku, a zamířil na rozmazanou skvrnu, ve které vytušil útočící obludu.
" Siri, teď!" vykřikl z posledních sil a Zapovězeným lesem se rozlehlo dvojnásobné "INFINITO MORTUM!"
Jako když utne, příšera přestala vydávat odpudivé zvuky a bezvládně dopadla svou ohromnou vahou na Siria, který už nestačil uhnout.
" Tichošlápku!" zaječel James a vyprošťovacím kouzlem ho dostal zpod zapáchajícího zvířete.
" Jsi v pořádku?"
Ležel na zemi a přerývaně dýchal, držíc se za žebra.
" Jo, víc by se mi teda líbilo, kdybych zrovna neměl pod sebou tu ruku," procedil skrz zuby a pomalu vstal, hladě si zápěstí.
Ještě jednou s odporem pohlédli na mrtvolu Stínové kočky. Najednou se úplně rozpadla a zůstala z ní hromada popela, kterou zanedlouho rozfoukal vítr.
" Připadám si, jako kdyby po mně přeběhlo stádo hipogryfů," postěžoval si James a protáhl se, až mu zapraskalo v kříži. Sirius zvedl jeho brýle, se slovy Reparo na ně poklepal a podal je majiteli.
" To je úleva. Dík, Tichošlápku. Vlastně, tys nám oběma zachránil život."
" Za to poděkuj spíš mojí drahé matince. Ty jsi tak neskutečně tupý, že bys nedokázal použit zchromující kouzlo ani na obyčejnou Stínovou kočku!" napodobil přesně akcent paní Blackové a oba se konečně naplno rozesmáli. Smích je trochu přešel až tehdy, když se ze
Siriovy ruky uvolnil potrhaný obvaz a tiše sklouznul na zem. Zranění bylo na dotek horké a podle jeho výrazu asi dost bolelo.
" Už abysme byli zpátky, chce to madame Pomfreyovou," dotkl se jeho zápěstí James a ten trochu ucuknul.
" Promiň. Tak jdem na tu kytku, ať můžem odsud zmizet."
" Už se ani nedivím, že paní markýza to nepřežila, jestli měla proti sobě tohle," zabručel polohlasně Sirius a natáhl ruku ( tu zdravou ) po zkrouceném stonku. V ten samý moment se však lesem rozlehl melodický hlas:

KREV ZA KOŘEN
BOLEST ZA LIST
RÁNA ZA KVĚT

" Cože?" vyjevil se James a zahlížel na květinu, jakoby po něm každou chvilku měla skočit.
" No, asi že musíme dát svojí krev, aby se nechala utrhnout?" navrhl Sirius.
Kleknul si do měkké půdy a vytáhnul odněkud zpod pláště ostrý nůž.
" Počkej, ty to fakt chceš udělat?"
Obrátil k němu šedomodré oči a pohnul rty v bezeslovném ano.
" Takže jdem oba, jenom na tobě to nenechám," konstatoval klidně a klekl si vedle něj.
Rostlina se zachvěla, skoro jakoby v očekávání.
Sirius přiložil čepel ke své ruce a zajel ostřím do kůže. Téměř okamžitě se objevila krev. Pak podal nůž Jamesovi, který si rovněž rozřízl zápěstí. Přitiskli své rány k sobě a nechali tmavě červenou tekutinu skapávat na hedvábně lesklé listy, odkud se dostával póry až k samotným kořenům. Chvíli se nic nedělo. Květina se zakolébala v jemném vánku...a najednou...vyklouzla sama od sebe z půdy. Podívali se na sebe s tichou radostí.
" A teď rychle zpátky," pousmál se vítězně tmavovlasý chlapec s nazlátlými jiskřičkami v očích.
Vydali se na cestu do Bradavic, tentokrát jim ubíhala mnohem rychleji, jak je poháněla myšlenka na umírajícího Rema.

Utíkej

7. června 2007 v 15:58 | Lejdynka
Ráno ho probudil velmi nepříjemný pocit. Párkrát zamrkal, aby dostal z očí ospalky, zívnul a posadil se. Zajel si podle svého ranního zvyku rukou do vlasů (takhle si představoval česání), ale ucítil ostrou bolest. Pohlédl na své zápěstí, ve kterém se ozývala. Bylo dvakrát větší, než předchozí den, a velmi citlivé na dotek.
" To mi teda ještě chybělo," zanadával v duchu.
Utrhl kus z potrhaného pláště a pevně si zranění stáhl. Pak se sklonil nad Jamesem.
" Vstávat, už je ráno, Vaše Výsosti. Koukejte se probudit."
" To určitě," zamumlal James, po ránu rozcuchanější než obvykle, otočil se na druhý bok a spal dál.
" No tak, já to myslím vážně. Jinak tě poleju ledovou vodou!"
Ten rychle vyskočil, ale pak si uvědomil...
" Počkej, vždyť jsme uprostřed lesa!"
" Cha chá, ale zabralo to..."
Sirius mávl hůlkou, trochu pokřivil obličej, neboť pohyby vykonával poraněnou rukou, a vykouzlil dvě misky s ovesnou kaší, do které se s chutí pustili.
" Jako správný Black, vždy připraven...panebože, co to kecám," obořil se sám na sebe a James se rozchechtal. Pak si všiml jeho provizorního obvazu.
" Tichošlápku, tobě se něco stalo? Proč máš zavázanou ruku?"
" Asi sem se praštil trošku víc, než sem myslel..."
" Ukaž mi to."
" To nic není, prosím tě, jenom trochu naražený."
" Ale ne, ukaž," uchopil ho James za ruku a odmotal ušpiněný kus látky.
" Kdy se ti to zase povedlo?" zavrtěl hlavou.
" Řek bych jak sem včera sebou asi třistapadesátkrát třísknul...a po třistapadesátý prvý se mi ten pád asi trošku nepovedl..."
" Potřebovalo by se to zchladit, máš to dost oteklý."
" No jo, ale kde tady chceš najít vodu? Ten napůl roztálej špinavej sníh nám bude dost na houby..."
James mu jemně prohmatával zápěstí a jeho znepokojený výraz Siria překvapil.
" Netvař se tak strašně vážně, vždyť to ani moc nebolí..."
Trochu zvýšil tlak a černovlasý mladík proti své vůli syknul.
" Tak nebolí, jo? Hm, ale stejně, co tady s tím můžem dělat? Ledaže bysme se vrátili..."
" No určitě, ať tě to ani nenapadne! Vždyť ti říkám, že sem v pohodě."
Znovu mu utáhnul obvaz, vstal a protáhnul se.
" Když myslíš...Zajímalo by mě, kolik je hodin. Bůhví, jak dlouho sme spali."
" Každopádně nesmíme ztrácet čas, máme už jen necelý čtyři dny," zvedl se i Sirius a jediným pohybem nechal zmizet špinavé misky.
Opět vyrazili na cestu, tentokrát za slunečního světla. Moc ho sice skrz pokroucené větve, prohýbající se pod náporem sněhu, nepronikalo, ale byli vděční aspoň za ojedinělé paprsky, mile hřející jejich tváře.
Dostali se do nejvíce zanedbané části lesa. Museli dávat neustále pozor, kam šlapou, protože zlomyslně vyčnívající kořeny, trčící zpod sněhové ( nebo spíše ledové ) krusty, zde opravdu nebyly výjimkou.
" Zatraceně, tohle kdybych věděl, procvičoval bych to zmenšovací kouzlo osmnáctkrát denně," zaklel Sirius právě když se prodírali ostružinovým keřem.
" Já sem ale blbec," ťukl si na čelo James, vytáhl hůlku a zadeklamoval:
" Minimus ligneus!"
A v tu chvíli se nejbližší houští zmenšilo na zanedbatelnou velikost.
" Šikovnej," poklepal ho Sirius pochvalně po rameni, pak ale vytřeštil oči přímo před sebe.
Bez hlesu zírali na mýtinku, vzniknuvší odstraněním porostu. Přímo uprostřed se vypínala do výše nádherná rostlina. Lodyhu měla stočenou do spirály, sametově hebké vroubkované listy se natahovaly do všech stran. Veliký modročerný květ skláněla v záplavě zlatého prachu pokorně k zemi.
" Jamesi, to je ono! Máme to," vydechl Sirius, kterého zaplavila ohromná radost.
Udělali ještě jeden krok, zraky stále přitahovány k úžasné květině, která měla vrátit podle staré knihy Removi zdraví, ale zpoza jednoho stromu se vyplížilo zvláštní stvoření a zahradilo jim cestu.
" Hele, to je ta kočka, co sme ji potkali ve škole. Ona nás snad sledovala, nebo co. Čičičičiči, pojď ke mně," zavolal na ni James.
" Přišla o kousek blíž a podezřívavě ho pozorovala. Pak se začala protahovat. Zdálo se, jako by se jí prodlužovaly tlapky...
...to však nebyl sen, ale skutečnost....zvětšovala se rychlostí blesku....už převýšila Siria...pak oba chlapce dohromady...
...otevřela tlamičku a narostly jí dlouhé zažloutlé tesáky, z kterých odkapávala vlákna zeleného slizu...rovněž z drápků se staly ostré třpytící se dýky, nebezpečné již na první pohled...
....celá se zbarvila šedooranžově, stejně jako plameny, které vyšlehly z její tlamy do korun stromů....
....měřila si je pohledem rudě žhnoucích očí...zamávala ocasem a náhlý větrný poryv je málem srazil na zem.
Teprve teď se vzpamatovali.
" Tak, a sme v kopru," vypravil ze sebe polohlasně strnulý James.

Hledám a nalézám

7. června 2007 v 15:57 | Lejdynka
O několik dní později kráčel velmi hezký, tmavovlasý a šedooký mladík pochodněmi osvětlenou chodbou ke knihovně, kam se měl dostavit na příkaz profesora Sigrida. V poslední době v ní trávil na jeho poměry neskutečně mnoho času, ale zatím se jim s Jamesem nepodařilo objevit nic, co by mohlo Removi pomoci. Jeho rána dostala temně zelený nádech, rozlézající se jako mor přes zápěstí až ke konečkům prstů.
Profesor ho už netrpělivě očekával.
" Jdete pozdě, Blacku," zamlaskal nespokojeně.
" Nicméně mám pro vás opravdu zajímavou práci. Madame Pinceová se mi před nedávnem zmiňovala o tom, že by potřebovala pomoci zařadit nové došlé knihy do regálů. Bude velmi ráda, že jste se tak nezištně rozhodl ujmout se toho. Pochopitelně bez pomoci kouzel, takže mi prosím odevzdejte svou hůlku."
Sirius ji vztekle vytáhl z vnitřní kapsy hábitu, kudy se měla nepozorovaně dostat dovnitř, a podal zlomyslně se usmívajícímu profesorovi. Nemělo smysl tvrdit, že žádnou nemá, takovému 'nenapravitelnému uličníkovi' ( dle slov paní profesorky Mc'Gonnagalové ) už by to neuvěřil snad ani naivní Hagrid.
Sigrid mu ještě úslužně otevřel dveře a pak za ním zamknul.
" Jestli uslyším, že jste odešel před dokončením trestu, dostanete dva další," dozníval z chodby jeho ostrý pronikavý hlas.
" Ach jo. Tak to odsud odejdu někdy v pět ráno," povzdychl si a rozhlédl se kolem.
Přímo před ním ležela obrovská kupa spisů, traktátů, encyklopedií a učebnic, netrpělivě čekajíc na zařazení.
Hodiny ubíhaly. Sirius snad již posté ohnul bolavá záda a zdvihl z nezmenšující se hromady další knihu. Ze zvyku přejel očima její název a trochu ho to probralo z letargie, která se po čase, stráveném v knihovně, nevyhnutelně dostavila. Jak zachránit život lykanthropovi.
" Páni, tak jestli v tomhle najdu něco, co Rema uzdraví, tak půjdu Sigridovi osobně poděkovat..."
Sedl si do nejtmavšího kouta, kde na něj od výpůjčního pultu nebylo vidět, a rozevřel svou rozpadající se kořist. Měl trochu problémy se starobylým jazykem, ale po chvilce si zvyknul.
Minuty ubíhaly a Sirius stále četl. Kdyby jakýkoli nebelvírský student zahlédl tohoto mladíka, sklánějícího se nad KNIHOU, asi by nevěřil vlastním očím....
Konečně na jedné stránce našel nadějně vyhlížející odstavec, nad kterým byla uhlem pečlivě vykreslená na pohled stříbrná zbraň.
....anžto můj drahý smrtelně zraněn byv, stříbrnou kulí, s životem svým skoncovati mé přání vroucné bylo...však zočila jsem, žeť naděje, toť bylina Lykanthrostea negeris jest....vzácná, nedostupná, len v Zapovězeném lese, plném příšer zuřivých a nelítostných jediný exemplář vyskytuje se....odvážím se risku toho, za život milého vlastní dát....
Pod textem ještě kdosi poznamenal zaobleným písmem tmavě fialového zabarvení:
Markýza Valerie de la Scatter zahynula při pokusu zachránit život svého manžela. V Zapovězeném lese na pozemku školy čar a kouzel v Bradavicích se našly pouze ohryzané kosti. Její totožnost byla prokázána zlatým medailonkem s pohyblivým portrétem Armanda de la Scatter, známého lykanthropa. Není známo, že by další odvážlivec zkoušel proniknout do srdce hvozdu, kde se údajně rostlina nachází.
Na jedné stránce, jediném zažloutlém listu starého poloroztrhaného spisu, stálo to, co s Jamesem hledali již několik dní. Měl sto chutí hlasitě zavýsknout, ale nechtěl zybtečně připoutat pozornost přísné knihovnice.
" Pane Blacku?" ozvalo se mu tak těsně za zády, až polekaně nadskočil.
"Vypadáte, jako byste měl špatné svědomí, neprováděl jste tu náhodou něco?" probodla ho pronikavým pohledem madame Pinceová.
" Ale ne, jak vás to vůbec mohlo napadnout?" podivil se Sirius jako nevinnost sama.
" Už radši běžte, vždyť mi tu usínáte. Já si to dodělám."
" Ale pan profesor Sigrid..."
" Nějak mu to vysvětlím. Udělal jste dost práce a jako trest mi to připadalo postačující. Dobrou noc."
A s těmito slovy ho vystrčila ze dveří. Rozloučil se s ní a utíkal přímo k nebelvírské místnosti, i když by se jindy stavil v kuchyni na něco k snědku po namáhavé práci. Ve věži našel Jamese, schouleného na pohovce před krbem, a tiše oddychujícího v klidném spánku. Přistoupil k němu a maličko s ním zatřásl.
" Probuď se, mám úžasný zprávy!"
" Cože?" zabručel neochotně, ještě v polospánku, ale nakonec oči otevřel. Zamžoural jako ospalá sova, a nasadil si brýle, které nechal válet mezi naskládanými poleny v železném truhlíku...jako zázrakem se jim nic nestalo...
" To ti to trvalo. Cos tam tak dlouho dělal?"
" Ani se neptej, ten blbec mě nechal zařadit asi dva miliony knih do poliček, teprv teď mě madame Pinceová pustila. Ale poslouchej, co se mi podařilo najít," a vyprávěl mu o zašlém traktátu. To Jamese probralo úplně.
" Hurá!" zakřičel radostně a posla dobrých zpráv bouřlivě objal.
" Teda, ono v tý knize stálo, že se markýza de la Scatter zpátky už nevrátila, a taky něco o vybělených kostech..."
" Aspoň máme jistotu, že tam tu potvoru kytku ještě najdem. Keine Angst," vytasil se James se svou znalostí německého jazyka.
" Co to plácáš?"
" To znamená 'žádný strach', ty kulturní barbare...."
" To víš, my aristokrati dáváme přednost vznešené francouzštině. Sir James de famille Potter, parlez vous francais?" *
" Hele, nevytahuj se, nebo na tebe spustím latinsky!"
" To bych chtěl vidět..."
" Domine Sirius ex gene Black, utinam sequeretis...si loquere eritis, ego vos nocere debeo...ego scio! Ego ad vos unum lykanthropum mitto...et lykanthropus vos mordet... " **
" No jo, tak si to nech, už mě nebaví pokoušet se vybavovat v různejch jazycích..."
" Izvinitě, ja něpanimaju, ja něgavariju pa ruski...." ***
Rozesmátý Sirius vyskočil a hodil po šklebícím se Jamesovi polštář.
" Počkej, musíme to ještě domyslet, přestaň. Sakra, co sem ti..." jeho slova zanikla v záplavě peří, které se vysypalo z dalšího polštáře, který mu přistál na hlavě.
Po malé přátelské potyčce se zase vrátili k plánování nebezpečné cesty, která je čekala.
" Takže vyrazíme v noci, aby nás nikdo neviděl."
" Siri, odkdypak se zrovna TY staráš o to, jestli tě někdo uvidí?"
" Oni by nás pak určitě poslali zpátky, hlavičko," odtušil.
" No jo vlastně, to mě nenapadlo....ale....ha! Teď jsem na to přišel! Na co máme neviditelnej plášť?"
" Chytrej," rozchechtal se naplno Sirius, který celou dobu čekal, až si konečně James vzpomene.
" A ještě se tady někomu posmívej..." pokračoval.
" Tak se mi chce spát, no. Čekal sem na tebe asi dvacet tisíc hodin."
" Tos nemusel, dík. Jo, kdy sme se to dohodli, že vyjdeme?"
" Co takhle dneska?"
" Fajn, proč ne. Tak přines plášť a jde se."
" A sakra," plácl se James do čela.
" Kdybych tak věděl, kde ho mám..."
" Myslíš, že ho do zejtřka najdeš?"
" Jasně. Ale potřebuju k tomu zkrátka světlo a jestli teď rozsvítím a začnu hledat, probudím Petříka a ten určitě začne pištět, že chce s náma."
" Jen to ne," zhrozil se Sirius.
" Asi tak."
Potichu se vplížili do ložnice, téměř neslyšně ulehli pod baldachýn a během několika minut se místností hlučně rozléhalo trojnásobné chrápání.
" Vážně myslíš, že je to dobrej nápad?" zeptal se nervózně James.
" Dobrej nedobrej, hlavně jediná možnost, jak zachránit Rema, vzpomínáš?"
" Jasně, ale třeba takovej Sigrid nebo Mc'Gonnagalová by to možná zvládli líp než my dva."
Plížili se tiše chodbou, skryti pod neviditelným pláštěm, a šeptem se dohadovali.
" Jestli se ti nechce, klidně půjdu sám," navrhl Sirius s naprosto vážným výrazem, tak netypickým pro jeho hezkou tvář.
" Jasně, já tě tak nechám jít samotnýho do Zapovězenýho lesa. Tos uhodl..."
" Počkej, potichu," zarazil proud jeho řeči dlouhovlasý mladík a zaposlouchal se do zdánlivého ticha.
Zpočátku se nic neozývalo. Někudy pronikl do hradu vítr, s tichým skučením se proháněl po chodbách a hvízdal ve zrezivělých brněních. Náhle někde zapraskalo dřevo. Plameny pochodní se komíhaly a vrhaly strašidelné stíny na kamenné stěny. Trochu víc se k sobě přitiskli a nervózně se rozhlíželi kolem.
" Připadám si, jako kdybych tady byl první den," šeptnul Sirius a sám se tomu usmál.
Najednou se ozval praskavý zvuk, připomínající kapku másla, dopadající na rozpálenou plotnu. Zpoza rohu vyšla šouravým krokem stará opelichaná kočka. Slepené chlupy jí visely až na zem ve spečených špinavých cuccích. Zakalené oči svítily podivným leskem. Kráčela s vytaženými drápky, což působilo velmi podivným dojmem...ale ani jejich vybičované nervy si této zvláštnosti nepovšimly....
" Panebože, takovej povyk kvůli jedný chlupatý potvoře," oddychl si James.
Pokračovali v chůzi, až dorazili k ohromné vstupní bráně s velkým erbem na portálu. Zlatý lev, stříbrný had, žlutý jezevec, modrý orel. A heslo Draco dormiens numquam tittilandus. Jak dobře to znali....
S nesmírnou námahou se jim podařilo trochu otevřít a malou škvírou proklouzli ven do neproniknutelné tmy. Sirius trochu znejistěl, jeho nápad mu přestával připadat jako jediné řešení, ale vrátit se už nechtěl. Neviděli ani na krok, nemohli rozsvítit hůlky, aby nevzbudili nežádanou pozornost. Klopýtali o každý kámen nebo hrbolek a ještě se museli krčit pod jedním pláštěm. Opravdu nepohodlným způsobem se dostali až k lesu a s úlevou ze sebe splývavou látku shodili.
" Ale co teď s ním?" zauvažoval James.
" Co třeba pod vrbu? Tam se nikdo nedostane."
" Tady by se nám hodil ten Péťa," vzdychnul a znovu si nasadil brýle, které mu spadly při pokusu dosáhnout dlouhým klackem na suk.
Konečně se mu to podařilo a pečlivě ukryl jejich největší poklad - neviditelný plášť - pod vrbou mlátičkou, jejíž větve se bez hnutí rozpínaly do všech stran. Pak zamířili k ztemnělému lesu a trochu nejistě minuli první zasněžené stromy.
" Tak, a teď kam?" rozhlédl se Sirius kolem, ale ani jeho bystré oči tmou nepronikly.
" Musíme se dostat přímo doprostřed, jak stálo v tý knize."
" Víš kudy?"
" Co to je za otázku? Samozřejmě že ne," pousmál se trochu James.
" Můžem jen doufat, že budeme mít štěstí."
Kráčeli beze slova, stísněný pocit v nich stále narůstal, okolí nepůsobilo zrovna přívětivě na jejich mysl. Ani noční zvuky jim na náladě nepřidaly.
Ozvalo se soví zahoukání a Siriovy tváře se dotklo měkké křídlo. Málem vyjekl nahlas, ale nechtěl riskovat Jamesův výsměch, a tak se v poslední chvíli ovládl.
Pod nohama, tam, kde sníh už roztál, jim praskaly větvičky a šustilo spadané loňské listí, místy sklouzli po zamrzlé kaluži. A stále nevěděli, kam vlastně jdou.
" Au, zatraceně, už mě to štve," vybuchl Sirius, když asi po patnácté upadl, a mnul si naraženou ruku.
" Stalo se něco?" zeptal se starostlivě James.
" Ale nic, jenom sem se praštil," zašklebil se znechuceně.
" Vůbec nic prostě nevidím, ani s tou pitomou hůlkou."
" No jo, snad už to není daleko. Připadá mi, jako kdybysme tady bloudili věky."
" To se nám....počkat, slyšels to taky?"
Ozvalo se zašustění a zpod větviček nejbližšího keře se zableskly žluté kočičí oči.
" Řek bych, že nám prospěje menší pauza," navrhl brýlatý mladík.
" Takhle se za chvíli přerazíme a navíc mě znervózňujou ty zvuky."
" Máme už jen čtyři dny...než Remus umře...,"řekl polohlasně Sirius, který tak poprvé vyslovil nahlas své myšlenky.
" Já vím, ale v noci se stejně nikam nedostanem. Určitě sme ušli pěknej kus cesty."
Zastavili tedy své kroky, rozprostřeli pod sebou teplé pláště a lehli si.
" To stihnem. Já tomu věřím, ty ne?"
" Jo, já taky. Dobrou."
" Dobrou noc."

Stříbro III. - Nikdy sám

7. června 2007 v 15:53 | Lejdynka
S nesmírnou námahou otevřel oči. Jako kdyby na nich ležely balvany. Připadalo mu, že šel spát před pár minutami. Zašátral rukou na nočním stolku a podařilo se mu shodit brýle na podlahu. Sehnul se a hledal pod postelí mezi haldami zmačkaných pergamenů, prázdnými lahvičkami od inkoustu, obalem na koště a několika ohryzky.
" Už bych si tady možná mohl uklidit," ušklíbnul se v duchu.
Konečně nahmatal brýle, otřel jejich skla a nasadil si je. Svět se rázem zaostřil.
Pohled mu sklouzl na prázdnou postel u okna a on si vzpomněl na předchozí odpoledne. Nálada mu rázem poklesla na bod mrazu. Nerozveselilo ho ani když se Sirius potichoučku přikradl ke stále ještě spícímu Petříkovi, stáhl z něho peřinu a vylil na něj kbelík studené vody. Péťa vyletěl s polekaným křikem, zamotal se do baldachýnu a málem se přerazil o vyřezávanou pelest.
" Zatracenej Tichošlápku jeden, ty se v nejbližších dnech probudíš s květákem místo nosu," pištěl vztekle a třásl se zimou.
Pak spatřil ustlanou Removu postel a trochu se zarazil.
" Nevstal on dneska nějak podezřele brzo?"
" Copak si neslyšel, co se stalo?" zvážněl Sirius.
" Fakt ne, proč?"
Stručně mu převyprávěl události minulého dne a malý chlapec si dal zděšeně ruku před pusu.
" To Remus umře?" zeptal se opatrně.
" Jestli to bude záležet na nás, tak ne. Pojď s náma do knihovny, aspoň nám pomůžeš hledat," podíval se na něj dosud mlčící James.
" Ale teď máme OPČM, Sigrid by nás přerazil, kdybysme tam ani jeden nepřišli. A na další sérii školních trestů nemám tenhle tejden nějak náladu..."
" No jo, vlastně. Víte co? Jdem radši na snídani."
Mrzutě odcházeli do Velké síně, náladu jim nespravilo ani nádherné počasí, odrážející se na stropě ohromného sálu, a hejno očarovaných papírových slavíků, kteří kolem nich proletěli, zpívajíce pištivými hlásky vánoční koledy.
James konzultoval své problémy s ovesnou kaší, ale k uspokojivým výsledkům se dle výrazu, rozlévajícího se mu po tváři, opravdu nedobral.
Sirius se mračil na smažená vajíčka a šťoural v nich vidličkou, aniž by něco snědl. Téměř si nevšiml opelichaného výra, který málem spadl do džbánu s pomerančovým džusem, stojícím na stole proti jeho talíři. Nechal před ním dopis v černé obálce...zmocnilo se ho neblahé tušení...
Pomaličku ho otevřel a vytáhl orámované smuteční oznámení.
S nesmírnou lítostí jsme nuceni Vám oznámit, že Vaše
sestřenice Andromeda Tonksová, rozená Blacková,
zahynula dne 14. prosince tohoto roku za nevysvětli-
telných okolností. Pohřeb se bude konat 26. prosince
stejného roku v Abergraveny.
Upřímnou soustrast.
Rodina Tonksova
Zíral na tuhý kousek papíru bez jediného slova. V hlavě mu poletovaly vzpomínky na jejich rozpustilé hry, všechny ty okamžiky, kdy ho zachránila před nespravedlivým výpraskem i na krásné chvilky, které spolu prožili. Jediná z klanu Blacků, kterou měl opravdu rád.
" Siri, co se stalo? Špatná zpráva?" slyšel odněkud z velké dálky hovořit Jamese.
Nepřítomně vstal, židle s rachotem spadla na podlahu, studenti ve Velké síni zbystřili pozornost. Napůl oslepený slzami vyběhl ze dveří a zamířil zpátky do nebelvírské věře.
" Vl....vlkodlak!" vypravil ze sebe udýchaně a Buclatá dáma v růžové róbě se předklonila, aby ho pustila dovnitř.
Dopadl na postel a hořce se rozvzlykal.
" Proč musí umřít každej, koho mám aspoň trochu rád? Smrt kohokoli jinýho z naší povedený rodinky by mě potěšila, ale ne, ona to bude zrovna Andromeda," pomyslel si.
Polštář byl v okamžiku promáčený slanými kapkami zoufalství a lítosti. Teď už mu nezáleželo na tom, že zmešká nějakou nepodstatnou hodinu, nezáleželo mu vlastně na ničem. Přál si pouze následovat svou milovanou sestřenku. I jeho poslední opora v rodu Blacků, prohnilém až do morku kostí ( a s rodokmenem, sahajícím o šest set let nazpět, jak neopomněli zdůrazňovat při každé naskytnuvší se příležitosti ), zmizela v nenávratnu.
Mnohým by pohled na sedmnáctiletého mládence, zalykajícího se slzami, připadal komický, James Potter k nim však rozhodně nepatřil. Posadil se na kraj postele a položil Siriovi konejšivě dlaně na otřásající se ramena.
" Tichošlápku, neplač už," promluvil potichu, aby ho moc nepolekal. Sirius sebou přesto trhl a zvedl hlavu.
" Nechceš mi říct, co se stalo? Třeba ti můžu pomoct."
" Pamatuješ na moji sestřenici Andromedu, tu, co si vzala Teda Tonkse? Je mrtvá," vypravil ze sebe přidušeně.
" Ale ne, to mě hrozně mrzí. A jak....se to stalo?"
Siriovi se nebezpečně zablýsklo v očích, náhle tvrdých jako kámen.
" Zabili ji! Je mi to úplně jasný, museli ji zavraždit, protože spolu se mnou kazila pověst jménu Black, takže teď jsem na řadě já," zašeptal.
Pak ale padl obličejem do úplně mokrého polštáře a znovu se prudce a křečovitě rozvzlykal. James mu zlehka položil ruku na hlavu.
" No tak, to se spraví...je něco, co pro tebe můžu udělat?"
" Jo, buď tak hodný, dojdi mi k Higginsovi do kabinetu pro nějakej dobrej jed. Když si vezmeš neviditelnej plášť, dostaneš se tam snadno. Chceš Pobertův plánek?"
" Co to povídáš, prosím tě? Takhle to přece nejde."
" Jamesi, já to prostě nezvládnu, strašně to bolí, tady uvnitř. Nejdřív Remus a teď ještě tohle," posadil se a otřel si mokré oči.
James mu podal kapesník, on se hlučně vysmrkal, zmačkal ho do neidentifikovatelné kuličky a bezmyšlenkovitě odhodil na podlahu.
" Já ti rozumím, opravdu. Připadal sem si stejně, když mi umírala babička. S Remem ještě něco provedeme a Andromedina smrt po čase přebolí, uvidíš. Snadno se mi to říká a asi moc nepomůže, já vím...Ale odvahu."
" Díky, že jsi tady se mnou. Vážně dobrej paradox, co? Jednou utěšuju já tebe a hned další den ty mě. To sme dobrá dvojka," pokusil se Sirius skrz slzy usmát, ale vyšel z toho jen podivný škleb.
" Počkej, jak to, že vlastně nejsi na hodině? Sigrid tě zabije..."
" Poslal sem mu po Péťovi vzkaz, že ti bylo blbě a já tě odvedl na ošetřovnu. Přece bych tě v tom nenechal samotnýho," odpověděl.
" Sem fakt rád, že jsi můj kámoš. Kdybych tady byl sám, asi bych si pro ten jed vážně došel."
" Tak to ať tě už nikdy ani nenapadne. Víš jak bys nám chyběl? Filch by neměl komu pořád dávat tresty, při Dějinách kouzel by kompletně celá třída usnula nudou a Sibyla Spacewaterová by se asi uvzdychala," vypočítával James.
Sirius se zatvářil malinko rezignovaně a s povzdechem zasunul neblahý lístek, který se bůhvíjak ocitl až v jejich ložnici ( ve skutečnosti ho celou dobu držel v ruce, ale vůbec si to neuvědomil ), zpátky do obálky, kterou uložil úplně dospod svého kufru.
" Já bych nejradši do něčeho kopl," ulevil si.
James se pro jistotu odsunul z dosahu, ale spíš jenom v žertu, vážně ho nepodezíral z toho, že by si svou zlost vybíjel zrovna na něm.
" Počkej na OPČR, tam klidně můžeš Snapeovi beztrestně přičarovat místo uší mrkve a Sigrid ti nebude moct strhnout body."
" No, upřímně řečeno se mi dolů vůbec nechce. Koneckonců, na tý snídani mě všichni viděli..."
" Hele, Tichošlápku, kdo mi to včera povídal, že za slzy se stydět nemusím? Máš zatraceně dobrej důvod, tak si hlavně nezačni připadat provinile."
" Ach jo...já vím, že máš pravdu, ale..."
" Žádný ale, vstávej," vytáhl ho James na nohy a skoro dostrkal k podobizně.
Pohled na vyplašeného Siria Blacka se mu nenaskytl ani nepamatoval, tentokrát se ale zdržel poznámek.
" Já tam fakt nejdu. Jen se koukni, každej na mně pozná, že sem brečel..."
" Můžeš se cestou stavit v koupelně. A hlavně, co je na tom? Máš na to plný právo, tak se netvař tak vyděšeně."
Sirius se dotčeně nadechl, ale James se naštěstí včas zarazil.
" Ne, promiň. Potkalo tě takový neštěstí a já tady melu nesmysly."
Společně sešli dolů ze schodů a zamířili do třetího patra, kde pravidelně probíhaly dvouhodinovky ve složení Nebelvír-Zmijozel. Mezitím se brýlatý mladík pokoušel vymyslet nějakou věrohodnou výmluvu, proč se na 'ošetřovně' zdrželi tak dlouho. Nic ho nenapadalo a věděl, že něco ve smyslu 'pane profesore, já se omlouvám, ale on se zhroutil a já mu potřeboval zabránit, aby se ještě navíc otrávil' by nejspíš moc dobře nevyznělo.
Konečně dorazili na místo určení a zastavili přede dveřmi. Sirius zaváhal, nejradši by se otočil a utekl. James mu povzbudivě sevřel ruku. Tmavovlasý mládenec jeho stisk opětoval, pohodil hlavou v gestu opovržení ke všem, co se mu budou vysmívat, zaklepal a vstoupili do 'jámy lvové'.
" Jestli vás ten hysterický záchvat už přešel, Blacku, začněte laskavě pracovat. Obranné kouzlo bez použití hůlky," ucedil profesor Sigrid, když je spatřil.
" A mimochodem, srážím Nebelvíru za každého 20 bodů, neohlášená nepřítomnost na hodině."
Pohlédli překvapeně na Petříka, ale ten jenom bezmocně pokrčil rameny.
" Zatracenej syčák," zamumlal Sirius a kradmo se rozhlédl. Studenti na něj nepokrytě zírali, hlavně ti zmijozelští. Dokonce zahlédl Snapea, jak něco se zlomyslným úsměvem šeptá Lestrangeovi a opravdu dostal chuť mu místo uší přičarovat mrkve.

Stříbro II. - Pospíchej

7. června 2007 v 15:51 | Lejdynka
" Ty zatracenej hajzle, uvědomuješ si vůbec, cos udělal?!" zařval James.
" Pchá, taková pápěrka, vůbec nic to nevydrží," vyprskl smíchy Lestrange, ale pak kývl na skupinku zmijozelských a radši urychleně hostinec opustili. O skandály rozhodně nestáli a z tohoto incidentu se rýsoval velký problém.
Sirius klečel vedle bezvědomého Rema a snažil se nahmatat tep na jeho krku. Zpočátku se mu to vůbec nedařilo, což ho naplňovalo tichým zoufalstvím.
James ho úzkostlivě pozoroval a trochu se uvolnil, když kamarád vydechl.
" Díky bohu, ještě žije. Ale na jak dlouho..."
Pokusil se vytáhnout z rány nebezpečnou zbraň, vězela tam bohužel příliš pevně.
Kolem nich se nakupil hlouček zvědavců, v čele s madame Rosmertou, která zděšeně vypískla, když spatřila jeho nehybné tělo.
" Musíme ho co nejrychleji dostat k madame Pomefreyové," zvedl Sirius Rema a kopnutím otevřel dveře.
" Ale co s tím ona dokáže udělat?" zavrtěl James hlavou bezmocně.
" Kdž vlkodlaka zraní něco stříbrného, zemře. Učili jsme se to přece na Obraně proti černé magii. Profesor Sigrid..."
" Sakra, já vím, co říkal profesor Sigrid! Ale to neznamená, že se vzdám a nechám Rema jen tak umřít, rozumíš? Třeba existuje nějaká možnost, jak ho vyléčit!"
Navztekaný Sirius přidal do kroku, i přes tíhu, spočívající mu v náručí, šel tak rychle, že se za ním zvedala oblaka sněhu.
James se zarazil a udiveně za ním hleděl, pak se rozběhl a dohnal ho.
" Tichošlápku, omlouvám se. Neměl jsem o tom vůbec začínat, bolí mě to stejně jako tebe, věř mi."
" Ale ne, to já bych se spíš měl omluvit, chovám se jako blbec. Ale když si představím, že by..." zarazil se a odmlčel.
Beze slova kráčeli do hradu. Na obloze se objevila temná mračna, jako předzvěst blížící se katastrofy.
Těsně za branou potkali vysokou dámu v tmavě hnědém hábitu a s vlasy přísně staženými do lesklého uzlu.
" Dobrý den, paní profesorko," pozdravili udýchaně.
" Á, Black a Potter. Kde máte toho třetího?"
Teprve teď si povšimla Siriova břemena.
" Ach bože! Co se mu proboha stalo? Kde jste zase co vyváděli?"
" Byla to nehoda. Seděli jsme v hospodě U Tří košťat a zmijozelští s námi chtěli vyprovokovat hádku, ne-li rvačku. Pochopitelně nikdo nevěděl, že Remus...zkrátka po něm jeden z nich hodil stříbrný nůž. Vyléčíte ho?" vychrlil ze sebe James takřka jedním dechem.
" To já vám nepovím, pane Pottere, ale madame Pomfreyová určitě ano, musíme okamžitě za ní," popohnala je a sama vyrazila tak rychle, že jí málem nestačili, obzvlášť Sirius, který nesl omdlelého Rema.
Vrchní bradavickou zdravotnici potkali už na chodbě před ošetřovnou a ona se velmi polekala, když je spatřila.
" Poppy, zranila ho stříbrná zbraň. Je nějaká naděje, že by to přežil?" zeptala se potichu ředitelka nebelvírské koleje.
" Proti tomu existuje jenom jediný prostředek, vlkodlačí sérum. Aplikované do krve neutralizuje smrtelně nebezpečné látky, pronikající mu v tuto chvíli do těla."
Sirius Jamesovi radostně stiskl rameno.
" Bohužel," pokračovala madame Pomfreyová, " je tento lektvar velmi vzácný, vyrábí se z byliny, zvané Lykanthrostea negeris, která roste neznámo kde."
" Pošleme sovy do Krásnohůlek a Kruvalu, třeba zrovna nějaký na skladě mají. Pane Blacku, odneste pana Lupina na ošetřovnu, prosím," přikázala mu unaveně profesorka Mc'Gonnagalová.
Sirius ho jemně položil na postel a smutně na něj hleděl. Remus byl velmi bledý, hruď se mu jen nepatrně nadzdvihovala nádechy a výdechy.
" Jak dlouho....jakou má ještě šanci..." nedokázal ani dokončit větu, směřovanou k madame Pomfreyové.
" Pokud neseženeme protilék, zemře do deseti dnů," odpověděla zdrceně a přistoupila k lůžku.
Opatrně vytáhla nůž z Removy ruky a vyčistila mu ránu několika kapkami dezinfekčního lektvaru. Její okraje měly nepříjemně zelenou barvu.
" Jed začal pomalu působit, opravdu doufám, že se nám ho podaří zachránit včas...a teď běžte, už mu nijak pomoci nemůžete," vyhnala je.
Smutně se ploužili po chodbách, zastavili až před sochou mramorového kentaura, pod nímž začínala chodba do Chroptící chýše.
" Pamatuješ, jak jsem se tehdy nedokázal přeměnit v jelena? A tys mi zachránil život?" zavzpomínal skleslý James.
" No jo, Remus byl úplně zdrcený, zmizel na několik dní....sakra, tohle nemá cenu! Takhle se trápit nemůžeme, musíme něco udělat!"
" Ale co? Slyšels madame Pomfreyovou," hleděl na něj apaticky brýlatý chlapec.
" Kouknem se do knihovny, třeba tam něco najdem. Pořád lepší, než jenom sedět.
" Tak jo, jdem na to."
Vyrazili rychlým krokem, neohlíželi se napravo ani nalevo.
" A helemese, Potter s Blackem se ženou jakoby jim hořelo za patama. A kampak zmizel váš třetí přítelíček? Kdepak jste nechali Lupina, co? Slyšel jsem, že se mu stala ošklivá nehoda. Aspoň už nebudou po škole pobíhat zrůdy, i když, vy tu vlastně zůstáváte," posmíval se jim Severus Snape, vystoupivší z učebny Přeměňování.
" Drž tlamu!" obořil se na něj Sirius.
" Ale ale, jen se nám hned tak nečerti. Jaký je to pocit, když vám umírá nejlepší kamarád..."
Větu však již nestihl dokončit, během několika vteřin ležel na podlaze, rozpláclý jako žába, krvácel ze rtu, rozbitého ranou Siriovy pěsti. Ten se nad ním sklonil se zuřivostí v očích a uštědřil mu další ránu do levé čelisti.
" Ty hnusnej odpornej mizero, ještě slovo a víkend s Protivou ti bude připadat jako procházka růžovým sadem!" sípěl vzteky.
James ho pevně chytil za ramena a zabránil mu tak opět se na Snapea vrhnout.
" Ty nechutná nádobo hnoje, jestli mi v nejbližších sto letech přijdeš na oči, tak si mě nepřej!"
" Blacku!" ozvalo se najednou na konci chodby a už si to k nim rázoval rozzlobený profesor Sigrid.
" To snad nemyslíte vážně! Proč ho proboha mlátíte?"
" Urazil Rema, pane, a já..."
" To mě nezajímá! Určitě vás to neopravňuje k tomu bít své spolužáky. Strhávám Nebelvíru 40 bodů, mimoto nastoupíte ve středu trest. A nechci nic slyšet!" vyštěkl.
Pak se k nim otočil zády a odvlál zpátky do svého kabinetu.
" To si dělá ze mě srandu! Zatracenej havran jeden černej! Hlavně že pořád nadržuje Zmijozelu," rozčiloval se Sirius se zlobnými jiskřičkami v očích barvy holubičích křídel, uhrančivých jak kletba Imperius.
" Klídek. Prostě je to slizkej prohnilej hajzlík, stejně jako celá jeho oblíbená kolej," uklidňoval ho James a opovržlivě pohlédl na zhroucenou postavu u svých nohou.
" Víš co, jdem do tý knihovny a pečem na něj."
Sirius do sténajícího Snapea ještě omylem kopnul a následoval kamaráda potemnělou školní chodbou, matně osvětlenou jen několika pochodněmi v železných nástavcích.
Mladík s mastnými uhlově černými vlasy ztěžka vstal a vyplivl trochu krve. Zlobně na ně zahlížel, ale už se neodvážil nic říct.
" Hele, víš že máme už jenom půl hodiny do večerky?" poznamenal Sirius při pohledu na hodinky. Seděli v knihovně několik hodin, stále s nulovým výsledkem. Odsunul znechuceně tlustou bichli s názvem Jsem lykanthrop, ale ne příšera od Gregoryho Stinkwatera a odhrnul si vlasy z čela, už asi po stopětadvacáté toho večera. Když se nedočkal odpovědi, vzhlédl.
James si podpíral bradu rukou, druhá si pohrávala s měděným přívěskem ve tvaru jelena, pohupujícím se mu na štíhlém krku. S nevýslovným zoufalstvím zíral na klikatou prasklinu na béžově natřené zdi, ale určitě jí vůbec neviděl.
" Vzpomínáš, jak měl Remus hroznou starost, jestli to zvládneš, tehdy, když jsme odlétali z vašeho domu? To sklepení jím fakt otřáslo, neustále se omlouval, že tě pořád tak vyslýchá, i když bys na to všechno nejradši zapomněl..." řekl nepřítomně.
Sirius ho přátelsky objal kolem ramen, viděl, že James nemá daleko k pláči.
" My to zvládnem, neboj. Nenecháme ho umřít, to ti slibuju. Slyšíš? Přísahám, že ho zachráníme."
" Jo, nenecháme," zopakoval automaticky James, ale pak se na něj podíval a oči mu zvlhly. Po jeho smutné tváři stékala slza, horká a palčivá, obkroužila konturu rtů a skápla na list rozevřené knihy, kde vytvořila mokrou skvrnu.
" Ale no tak, nebreč, určitě něco vymyslíme," zatřásl s ním jemně Sirius a pocuchal mu trochu vlasy.
" Promiň. Sem magor."
" Vždyť se nic neděje, za slzy se stydět nemusíš, aspoň ne přede mnou. Jdem radši spát, budem pokračovat zejtra. Stejně nás za chvíli madame Pinceová vyhodí."
Zvedli se a rozhýbávali zdřevěnělá těla. Už se jim zavíraly oči. Stěží došli do nebelvírské společenské místnosti a dopadli do měkkých polstrovaných křesel u stále plápolajícího krbu. Zahleděli se do plamenů a nechali volně proudit spirály svých myšlenek. Mlčeli.
James zhluboka zívnul, sundal si brýle a promnul si oříškově hnědé oči.
" Asi se budu muset zvednout, když se chci dostat do postele, co?" usmál se unaveně.
" Můžu tě tam taky přenýst kouzlem, jestli chceš," nabídl mu pobavený Sirius.
" To tak určitě. Naposled když ses pokoušel o něco podobnýho, sem skončil vznášející se u stropu, protožes nevěděl, jak mě sundat. Děkuju pěkně, ale za těch pár kroků mi to nestojí," cuklo mu trochu v koutcích úst.
" Hm, tak to milostpán asi půjde po svých, když mu nejsou dobré mé služby," vyskočil kupodivu hbitě Sirius a teatrálně se uklonil.
" Nech si ty šaškárny, Tichošlápku, na to sem moc unavenej," zívnul ještě jednou James a o poznání pomaleji se taky zvednul.
Bylo kolem jedenácté hodiny a na nebi poblikávaly hvězdy.

Stříbro I. - Neuhnul

7. června 2007 v 15:51 | Lejdynka
" Tak kam to dáme dneska?" zeptal se James, když si oblékal teplý zimní plášť, podšitý sobolí kožešinou.
" No, já bych řek, že nejdřív máslovej ležák, pak bych to viděl na máslovej ležák, pak bysme mohli zajít na máslovej ležák a ukončil bych to máslovým ležákem," zatvářil se přemýšlivě Sirius.
" A víš, že to vůbec není špatnej nápad? Vožerem se!"
" Hele, kluci, já se dneska necítím moc dobře, neodložíme to na jindy?"
" Co to do tebe vjelo, Reme? Snad nechceš zase celou sobotu strávit u krbu s knížkama?" rýpl do něho chlapec s tmavými vlasy, staženými barevnou gumičkou do ohonu.
" Ale to ne....prostě mám pocit, že se něco stane...."
" Nesejčkuj a pohni, kdo má na tebe čekat?"
James ho chlácholivě poklepal po rameni:
" Úplněk je až za dlouhou dobu, užij si dokud můžeš. Co by se asi tak mohlo zrovna dneska stát?"
" To právě nevím..."
Vyšli z hradu a namířili si to přímo k Prasinkám a hospodě U Tří košťat. Sníh jim chřupal pod nohama, bořili se do něj až po kolena. Jasné slunce z bílého nadělení tvořilo svou oslepující září hromady třpytících se diamantů. Koruny stromů, obtěžkané bílou pokrývkou, se pod její dusivou vahou ani nepohnuly. Jen občas vystrčila zpod větviček zrzavý čumáček zvědavá veverka a prohlížela si čtyři mládence, ztěžka se prodírající závějemi. K povinnostem školníka Filche patřilo sice i odhrabávání sněhu, častěji se však stalo, že nepříjemný úkol svěřil coby školní trest nějakému studentovi ( a ještě častěji to byl Sirius Black...). Ale poslední dobou se nejspíš všichni chovali slušně a výše jmenovaný si dával tím větší pozor, aby ho nechytili.
Když se dostali až k prvním domkům vesnice, vykukujícím ze sněhové pokrývky, stejně jako na mudlovských vánočních pohlednicích, oddychli si.
" Já vlastně ještě potřebuju poslat balíček mamce do Portugalska," vzpomněl si najednou Petřík.
" Tak se sejdem u Tří košťat, jdeme," odbyl ho pár slovy Sirius.
Rozešli se dvěma směry: Péťa k Soví poště a ostatní tři neomylně přímo tam, odkud se táhla lákavá vůně vánočního cukroví. Už se těšili na přívětivou madame Rosmertu a napěněné sklenice horkého máslového ležáku. James bujaře rozrazil dveře a vpustil do hospody mrazivý vítr. Několik hostů otráveně vzhlédlo.
" Koukejte zavřít nebo vypadněte!" zahulákal na ně z rohu místnosti Rodolphus Lestrange, obklopený svitou zmijozelských jako král svými poddanými. Z jeho chování k nim čišela nadřazenost, právě teď natáhl beze slova ruku a Lucius Malfoy mu do ní podlézavě vložil kousek jablečného závinu. Ani se neobtěžoval mu poděkovat, blýskal hněvivě očima po příchozích.
" Jen se tak nečerti, hade!" odpověděl mu stejně hlasitě Sirius.
" Nezahazuj se s ním," uklidňoval ho Remus, " za to ti nestojí."
Sedli si co nejdál od Lestrange a za chvíli k nim přicupitala kyprá hospodská.
" Tak co to bude dneska?" naklonila se nad stůl a k jejich chřípí dolehla její omamující voňavka.
" Třikrát máslový ležák," objednal James a spokojeně se rozhlédl.
Dokonce i tady panovala sváteční předvánoční nálada. Všude možně stály vánoční stromečky, křiklavě nazdobené skleněnými koulemi s oživlými mrkajícími obličejíčky, nejrůznějšími čokoládovými a smetanovými bonbóny ( velkoobjednávka z Medového ráje ), pozlacenými ořechy a kouzelnými čarodějnickými prskavkami. Ze stropu visely girlandy zeleného jmelí a chvojí, z kterého opadávalo jehličí. Plameny v ohromném krbu přívětivě praskaly, oranžová záře se rozlévala po tvářích okolosedících, borová vůně hořících polen se šířila do každého koutku lokálu. Madame Rosmerta se čile oháněla za barovým pultem, myla špinavé sklenice, roznášela nápoje a ještě stihla klábosit z hosty.
" Tady to máte, dobrou chuť," řekla hlučně a postavila před ně tác s horkými korbely, plnými aromatické tekutiny.
Sirius jeden popadl a okamžitě se požitkářsky napil. Ve stejné vteřině málem všechny poprskal.
" Zatraceně, spálil sem si pusu! Sakra! Do háje!"
Bouřlivě se rozesmáli jeho rozhořčenému výrazu, s jakým pohlížel na odložený ležák, jako by za to snad mohl.
" Tichošlápku, dostaneš nový méno, Opařil-se-horkým-máslovým-ležákem," držel se za boky James a otřásal se v záchvatech veselí.
" Zkrátíme to na Ležák, co ty na to?" navrhl mu Remus, skoro mrtvý smíchy.
Sirius se nejdřív tvářil trochu uraženě a mnul si popálený ret, ale nakonec se rozesmál taky.
" No fajn, hlavně že se bavíte..."
" To víš že jo, ty nikdy nezklameš."
" Hele, z toho smíchu sem dostal chuť na něco sladkýho, neprodává náhodou Madame Rosmerta kromě toho štrůdlu, co jsme na ní vyžebrali minulej tejden, třeba i bábovku?" vyvzpomněl si najednou James.
" Copak ti nestačí vanilkový rohlíčky?" zatvářil se pobaveně Remus.
" James má pravdu," zastal se ho Sirius a mlsně se olíznul. " Taky bych si dal říct."
Rozcuchaný chlapec vstal a odcházel k baru. Občas se zastavil a odpověděl na nějakou poznámku ostatních hostů. Už na něj čekala. Chvilku si s ní povídal, obrátila oči ke stropu a energicky zavrtěla hlavou. Uchopil ji za obě ruce a něco jí naléhavě vykládal, hledíc přímo do jejích skoro černých očí.
" Tohle kdyby viděla Lily," povzdychnul si naoko vážně Remus.
" Aby pak Dvanácterákovi nepřibylo parohů."
" To víš, co by náš James neudělal za domácí bábovku?" zatvářil se přezíravě Sirius, ale dychtivě sledoval, jak se jejich kamarád vítězně vrací se třemi kousky lákavého nadýchaného pečiva.
" Asi nás chce zruinovat, celý tři srpce za kus," ušklíbnul se a svalil se na židli jako po velké námaze.
" Co čekáš, navymejšlíš si tady vymožeností a ještě bys je chtěl levně?" zakousl se Remus i přes svá slova jako první.
" No jo, Potterova protekce dokáže převrátit svět naruby," ozvalo se z druhého rohu ironicky.
Nevšímali si toho, ale Lestrange zlomyslně pokračoval:
" Cos asi musel udělat, abys dostal ten kus žvance, vejtaho? To by Evansová koukala, čeho u ní doteďka nejsi schopnej..."
" Zavři svojí nevymáchanou hubu a hleď si svýho, pitomečku," otituloval ho Sirius nevybíravě a chytil rozzuřeného Jamese za paži.
" Jen se ho tak nezastávej, Blacku. Určitě bys nechtěl, abych tady zveřejnil TU věc, že ne?"
Remus na něj pohlédl a překvapilo ho, jak Sirius zbledl.
" Nevytahuj starý záležitosti," řekl tlumeně.
" Cha chá, máš v kalhotách? Co by tomu řekli tvoji kamarádíčkové, co? Jaký je ve skutečnosti ten čestný a spravedlivý Black, opovrhující námi, čistokrevnými kouzelníky, doopravdy?"
" Nežvaň nesmysly a starej se o sebe," vmísil se do rozhovoru James, který už se nemohl dívat na to, jak Lestrange uráží jeho kamaráda.
" No, kdybyste jenom věděli to, co já, ona by vás ta vaše arogance přešla," ušklíbnul se pomstychtivě zmijozelský hromotluk.
" Ty slizoune, koukej zmizet a tu svojí tlupu si vezmi sebou!" vyletěl Sirius, až ztichla celá hospoda U Tří košťat.
Kouzelníci i čarodějky se zvědavě otáčeli a natahovali krky. Remus vstal a položil mu znovu ruku na rameno.
" Vůbec si ho nevšímej, prostě jenom plácá. Kašli na něj a sedej."
" No jo, Lupin, ochránce slabých a bezmocných," ozval se zase Lestrange.
" Ale umíš se ty vůbec bránit? Postřeh!" a bleskurychle po něm hodil nůž, ležící na stole.
James jako ve zpomaleném záběru sledoval jeho dráhu letu a náhle si uvědomil....
" Reme, k zemi! Rychle!"
Ten se polekaně otočil a zůstal jako solný sloup. Přímo na něj letěla ostře nabroušená dýka. Temně modré oči se rozšířily strachem.
Ve stejné vteřině vzhlédl i Sirius.
" Nééé!" zakřičel a pokusil se ho strhnout stranou, bylo však pozdě.
Remus klesal k zemi velmi pomalu...narazil bokem do nízkého stolku, zkřivil obličej bolestí...a zůstal nehybně ležet, v ruce zabodnutou chvějící se čepel, která se leskla, jakoby ji vykovali ze stříbra.
Ve skutečnosti tomu tak opravdu bylo....

Jedy bolest přináší

6. června 2007 v 14:43 | Rael
Jedy bolest přináší

S postavami už jsme se seznámili. Jména neuvádím záměrně. Jsou to v zásadě autorské postavy, protože mají vlastní příběh a nejmenuji je jmény z HP. Ale jejich příběh je zároven příběhem Rema, Siria a Vlka, jakožto jejich chování a vlastnosti.
Proto si za barevné věty dosadte to a to jméno a máte důvěrně známý svět:)... Já je však pro větší volnost nechávám tak, jak jsou. Nahé!... Do toho- oblečte si je:)

Remus
- chcete-li
Sirius
- chcete-li
Ten, co nahlíží do srdcí těch, co koušou. Známý také jako Průvodce
.
Vlk


* * * * * * * * * * * * * * * * * * *
Jedy bolest přináší

"Kdo jsi?" Chlapec se zlatou tečkou na čele postoupil vpřed.
"Nahlížím do srdcí těch, co koušou."
"Vždycky mluvíš tak vyhýbavě?"
"Vždycky se tolik ptáš?" oplatil mu hbitě.
"Měl bys toho nechat. Vážně - jsi tím posedlý."
"Nemluv hlouposti," odbil ho a odvrátil se od něj.
"Fajn," opáčil klidněji a chytil ho za zápěstí. "A ty je nedělej!"
Máme jeden druhého
- ne z lásky,
ale z hněvu!
"Pořád ještě věříš v tu svou teorii s Vlkem?" Prohrábl si černé vlasy a ležérně si položil nohy na stůl.
"Ty snad ne?"
"Věřím tomu, co vidím." Odmlčel se. "Rozhlížím se-"
Spánky se mu zatměly zlostí.
"-a víš co? Není tu, aby nás zachránil!"
Unaveně si promnul olivově zelené oči: "To jsi celý ty, pořád něco chceš. Pro všechno na světě- proč pořád něco chceš?" Zoufale schoval hlavu do dlaní…
Smířlivě mu položil ruku na rameno: "Protože život od nás něco chce. A jestli nebudeme dravci, ta naše víra se nám zatraceně vymstí!" Pohrdavě se ušklíbl. "Ale tobě to asi nic neříká, nemám pravdu- Vlku?"
Prudce se otočil a setřásl jeho ruku ze svého ramene: "Nepočítej se mnou ve hře na lidskost…" Prohodil zlatý medailon oknem. "A zkus aspon jednou v životě nic nepředstírat!"
"Nahlížím do srdcí těch, co koušou," Otočil se a měl se k odchodu…
"Počkej! Neviděls tam někde venku- mého Vlka?"
"Má šedou srst, říkáš
a uplakanou tvář
?"
"A za uchem pampelišku," přisvědčil…
"Vezmu tě Ven… Nahlížím do srdcí těch, co koušou..."
"Ahoj, můj Vlku."
Nemluvil. Jen sklonil šíji a položil si ho na hřbet.
"Kam jedeme?" odvážil se a zavřel oči.
"Ven!..."
… Mezi rozšlapanými pampeliškami našel přívěsek, co tehdy v noci naučil létat.
A bylo mu smutno…
Havran v oknech osaměl. Měl jen tužku a tak na papír naškrábal:
Máme jeden druhého
- ne z lásky,
ale z hněvu!
… Ta naše víra- ta nás všechny rozdělí.
Nemělo by to být s velkou nadějí naopak?...
"Našel jsi ho?" šeptl
a šel spát…

Jak jsem našla Vlka

6. června 2007 v 14:02 | Rael
Jak jsem našla Vlka

Začal dopis slovy: "Drahý Pane Vlku…"
….
Osedlaní vlci, co nesou své jezdce-
Bylo to třetího věku.
Vylovil ho z řeky a dlouho si ho prohlížel.
"Sníš mě?"
Musel se pousmát.
Trvalo to jen chvíli a lidské mládě se smálo také…
Vylovil ho až ze samého dna… Nepomyslel však na to, že některé věci prostě musí zůstat skryté….
Ach, můj malý důvěřivý Vlku…
Osedlaní vlci, co šli spát…
A jejich jezdci, bijící na zvony!...
Zapálíme louče a necháme se spolknout jitry…
"Sníš mě?" Zasmál se a odhrnul si vlasy z čela.
"A měl bych?" Poznamenal Vlk kousavě a stočil se do klubíčka.
Snídaly sušenky obalné v prachu a na rukou nosili žhavé uhlíky…
Osedlaní Vlci
a jejich jezdci-
běží v zástupu a křičí: Meaghe!*
Jedni ustupují z cesty
a druzí k nim vztahují ruce…
Otevřel malou krabičku ze slonoviny- olivové oči se mu rozšířily vzrušením…
"Proč ho mám přijmout?"
"Z toho samého důvodu, proč ti ho dávám," odvětil a významně se ušklíbl.
Na samém dně leželo jeho srdce.
Opatrně ho vzal mezi prsty.
"Nelíbí?" zavtipkoval Havran a hrál si s lemem pláště.
"Líbí," odtušil klidně a navlékl si ho na krk…
Mezi vlkem a psem…
Jsme nazí. A vlčí máky zaplavují zem svou červení…
Vlk je smutně pozoroval… Co si můžou povídat dva lidé, napadlo ho zběžně a utekl do lesa.
Jsem osedlaný Vlk, ale zdivočel jsem-
zkus přijít blíž a ochoč si mě zpátky…
Vyměnils mě a teď-
žiješ bez pohádky…
Beze mě-
za zavřenými vrátky…
Vlčí máky se zakývaly ve větru.
"Je zima," Přitáhl si ho blíž k sobě a dal mu ruce kolem ramen.
Mlčel.
"Jsi smutný," řekl havran prostě a přitlačil mu bříška prstů na víčka.
"Je mi smutno."
"Po čem?"
"Po Něčem…"
Vlčím mákům odpadly rudé hlavy…
Vlci už nejsou osedlaní vlci-
Jsou neosedlaní vlci a
jejich jezdci šli už dávno spát…
Ležíme ve strouze-
zapadaní listím…
Vlk přišel k Řece bohyni a klesl až na samé dno… Některé věci, je lepší nechat být…

… Až Vlk zaklepe na tvoje dveře- pusť ho dovnitř!
Ohřeje se, odloží mokrý kožich a půjde zase o dům dál…
Tam, kde se svítí- sedí u krbu Vlčí lidé…
Jeden z nich má olivové oči,
ten druhý vlasy havranů…
A ty máš vrásky a jsi tam s nimi… Za uchem, ti sedí Vlk…
Zpíváme…
* Meaghe - Z keltského síla= megin

Noe Mořeplavec

6. června 2007 v 10:47 | Rael
Noe Mořeplavec

Zvedni své ruce a otoč se v moři…
Těmahle rukama-
my stavěli vor!...
Zvedni své ruce a jdi jen krok vpřed-
se srdcem na dlani,
najdeš náš svět.
Ukroj své dlaně a udělej měsíční srp-
kdo sní své sny,
teď zůstal stát…
Kouzlo noci nám krade klid-
a ledovce začali tát…
Malý Noe se kolébá na lžičce-
plujeme k břehům a nevíme kudy.
Těmahle rukama jsme stvořili Snění-
pro Noa Mořeplavce je pozdě ho bořit…
Zvedni své ruce a otoč se v moři….
… Vor je pro nás dva malý!...
Noe začal zpívat…
…Otoč se v moři…
Ze zahrad vystupují Vlajkonoši:
Noe spí a myslí si:
Otoč se v snění….

Funkce nejen básníka

6. června 2007 v 10:25 | Rael
Funkce nejen básníka

Vzpomínám, jak nám často ve škole vyprávěli... Pravda- ne vždy jsem poslouchala- ale přesto... Pár detailů mi v paměti utkvělo.
Vypravovali nám o básnícíh a básních a spisovatelštině vůbec. A já si pamatuji toto:
Že prý někteří s těch velkých můžů a žen se považovali za učitele národa.
Jiní za hlasatele pravd... Krásné heslo- mimochodem... I když jen jako heslo a nic víc...
Pár nadšenců o sobě tvrdilo, že právě oni musí vést lid. A to právě skrze poezii... Jak ušlechtilé poslání!
A bylo toho víc. Mě ta směs cílů a přesvědčení dovedla k zamyšlení, za koho se považuji já - když mám onu odvahu a předhazuji vám výplody své choré mysli... A za koho vlastně považuji ostatní velké a malé spisovatele a básníky?...
Inu dobrá:

Básník (či spisovatel obecně) je ten, kdo druhým pomáhá nalézat sama sebe
(skrze sebe a cestou poezie)...
Není jeho úkolem vést, či poučovat. S tím už se lidé poperou sami- stačí jen, ukázat jim cestu...
Převedeno do vlčí terminologie- pomoci jim nalézt svého Vlka...:)
A občas- je taky rozplakat....

Na okno revoluce

6. června 2007 v 10:12 | Rael
Na okno revoluce

Neptejte se mě, jak jsem na něco podobného přišla... Sama nevím.:) Já osobně z toho mám takový polovičatý pocit- trochu anglický (pro mě) a trochu (trochu víc) francouzský ( pro Morgan) :)

* * * * * * * * * * * * * * * *

Přestaň se chvět revoluce,
přestaň se třást...

Hle!
Oživla revoluce-
v barvách podzimu.
A vy zbabělci
nasáváte pach-
košil s bílým límcem
a erbem hlásajícím pravdu pravd!...
Vy zbabělci
s páskou přes oči
a rukou od krve-
co máte pořád tytéž čisté košile:
Vpřed! křičeli jste
s hrůzou,
vrhajíc se na višňový sad...
A sladká nádhera
se v agonii kroutí,
jak rozmrzelý had.
Měch vám splasknul,
hrdinové chvíle
a hruď zakřičela čile:
Dýchat... Dokud zní mi v uších
jedno z hesel pravd!
S višněmi za uchem,
byla to jen chvíle,
než padl i náš sad...
Tam,
kde jsme stáli prve
kvetou teď růže a blankyt brčálů
a my- chytáme své "dobře"
do spárů-
v síti se natřásá-
spousta dobrých skutků...
Io, hrdí revolucionáři
s páchnoucími vráskami-
Io, pochodem do nebe...
Když stálo tu-
slavné město měst
a na jeho okraji
višňový sad,
co chtěl své plody nést...

Přestaň se chvět revoluce,
přestaň se třást...
Přišla jsi...
A přijdeš zas!...

* * * * * * * * * * * * * * * *

Revoluce - symbol změny
Revolucionář - ten, kdo změnu uskuteční - ale pozor: ne ten, kdo ji chce uskutečnit... Pozor na ta slova!... Všichni jsme revolucionáři a všichni chceme - jenže chtít občas nestačí... Někdy musíme i jít:)...
"Hranice mezi chtít a učinit- je tenká..."

Sněhová královna

5. června 2007 v 23:12 | Rael
Sněhová královna

"Co je to?"
"Koule se sněhovou královnou," odpověděl prostě. "Zatřeseš- a začne sněžit!"
Dychtivě natáhl ruku. I on se chtěl dotknout zakleté dámy s velkýma očima.
Mlč Vypravěči pohádek!....
… Očarovali nás…
Vrátka se nedočkavě chvějí za petlicí.
"Puč mi ji."
"Ne."
… Vzduch je plný chmýří-
roztouženě tančí
a sborem jsou jim
zlaté mušky,
vylisované z pod stránek
slovníku číslo dvacet-pět!
… Tehdy na jaře taky sněžilo
a vzduch byl těžký…
Mně bylo příliš málo
a tobě přes tisíc let!...

Vzal křehký předmět do dlaní a odlomil si jeden z prstů: "Má mě rád?"
Skleněná koule zakolísala…
Zbývají ještě čtyři.
"Nemá?"
Vlčí máky jsou dočista nahé…
Koule se začala chvět.
"Sněží!" vykřikl a upustil celou ruku-
koule z ní vyklouzla na podlahu…
Za sklem- jsou všechny věci krásné… Ale my sem nepatříme- nás je všude dost!

Sněží mezi vlčími máky.
Osvobodily jsme sněhovou královnu…
Naberu si tě na čajovou lžičku!
A pak tě zamáčknu…
Noste na stůl!
Posnídáme… Je veselo.
Sedni si do čela,
má královno!
… A šašek jim k tomu dělal ošklivé obličeje…

Předpověď

1. června 2007 v 0:37 | Rael
Předpověď

Podle hejna vlaštovek, odhadneš počasí---
Smráká se

Podle skřítků za oknem, poznáš neštěstí,
Strádá se

Podle ovcí na polích, víš zdraží-li slonovina---
Tamta kulhá na jednu nohu, tahle je za pytel galeonů

Podle stromů v lese, hádej jaká je tvá cesta,
Jedna ze stezek zapadala steskem- té druhé, je pro nás škoda

Podle vorů na řece, snadno zvíš kdo zrovna umírá---
Ten děravý tě nejrychleji ponese, nejhloub klesá ten ze zlata

Podle vlků z pohádek, lze snadno říct, co tě čeká,
Radím ti tedy dobře- jestli ho nemáš- hledej svého vlka…

Pouliční osvětlení

1. června 2007 v 0:33 | Rael
Pouliční osvětlení

Postavy musíte uhodnou sami- ale není to těžké:)
A vlastně- to nemusejí být zrovna tyhle dvě postavy z HP, ale kdokoli. V rámci HP si pak myslete tyhle.:) Které - vám bude hned jasné...

* * * * * * * * * * * * * * * *

Pouliční osvětlení

se nerovná křiku luceren...
Olejové lampy praskají ve větru snáz než elektrika…Jenže zásoby se zoufale tenčí..
Tenčí- tenčí!
Tenčí…
A já nesnáším tmu - hnusí se mi…!
"Hnusím se ti?" odmlčel se, "máš mě rád?"
"Nemluv hlouposti!" Olivové oči ho však prozradily.
Mám jen roh a špetku vína-
na okně voní rozmarýna
V hrsti ji rozválím a na hostinu-
pozvu vrabce z širokého okolí!...
Tváře měl rozpálené jako z královského vosku - jenže sněžilo a pouliční lampy byly jako divé.
"Hoříš…!... Taješ?..."
"Prosím," šeptl a přitáhl se k němu blíž, "zhasni…"
"Ne," odhrnul si pramen černých vlasů z čela-
"Ne?" Znělo to zoufale."
"Ty se nechceš dívat?" škádlil ho dál.
Kdyby panika svlékala- stál by ted před ním úplně nahý…
"Zhasni," vydechl ještě tísnivěji…
Jenže havrani se bojí tmy…
Co je komu po jméně,
a co je komu po nás!
…Kdo jsi? šeptl vrabec a já ho zkusil odehnat-
poplašeně vzlétl-
bylo mi ho líto- To jsem nechtěl..
Volal jsem ho zpátky-
nic!...
Druhý den- uveřejnily v novinách nejnovější zprávy:
"Malého vrabce zadávil v letu sokol…"
"Tohle je naposled." Hrál si s jeho přívěškem a díval se do nebe.
Lhal a havran to poznal.
"Je? Snad bylo," poznamenal kousavě a ten, se zelenýma očima ho záměrně ignoroval.
"Je válka a my hříšníci! Spolkne nás peklo!"
"K čertu s peklem!..."
"To myslíš vážně?" Zamračil se a vytrhl svou ruku z jeho.
"K čertu s tebou!" Zvedl se a měl podobu rozhněvaného oblačného ptáka…
Kdybychom měli jít- tak odnikud nikam
a zplesnivělé lampy se hrdě natřásají-
prý pod jejich svitem praskají cesty
a domy se otřásají…
… Prý jsou lampy štastné, co nás osvětlují
A jsou lampy zašlé, co zabíjejí…
- Rolníci šli dávno spát a na polích běhají vlci!-
Kdybychom směli jít-
tak jedině odnikud nikam…

Červená Karkulka

1. června 2007 v 0:27 | Rael
Červená Karkulka

Nechoď do lesa…
- Vítr nás roznesl po okolí-
Nechoď do lesa - vykřikl upřímněji…
- Vítr nás zlámal v pase-
jsme jako lučištníci u West Kennet…
Nechoď do lesa!
- rozplakal se…
Removi zasvítily oči- tím zvláštním dychtivým žárem. Sálal z něj a propaloval pod ním vrstvu prachu.
Černej pes do něj významně šťouchl packou. Budeme si hrát? Znamenal jeho pohled a Remus to věděl. Pozorně se zadíval do knihy a záměrně to zvíře před sebou ignoroval.
Zlobit Siria mu dělalo dobře. Užíval si ty vzácné chvíle, kdy měl na vrch.
Sirius tvrdil, že jeho kamarád je vlk a vlci že prý jsou vzácná stvoření, protože jsou jim všichni po vůli. Jenže na druhou stranu, Sirius znal vlka jediného a tím byla Remus. A Remus byl vůbec zvláštní vlkodlak.
Pojď si hrát, znamenaly Tichošlápkovy oči a Remus se usmál.
Odložil knihu a protáhl se-
"Ale jen chvíli, Tichošlápku. Musím ještě vypracovat to pojednání pro W…"
Vzápětí ležel na zemi a zvíře se mu opíralo předními packami o hruď.
"Červená Karkulka?" Nadzvedl Remus pobaveně obočí, "myslel jsem, že já jsem ten vlk!"
Ve stejnou chvíli se pes proměnil v Siriuse Blacka.
"Budeme si hrát na červenou Karkulku?" prohlásil zcela vážně a zřejmě z něj nemínil slézt.
"Siriusi," nadechl se Remus a ušklíbl se, "přiznej se, kolik jsi toho dneska vypil?"
"Smíš být Vlk," nenechal se Tichošlápek vyvést z míry a štěkavé se zasmál.
"A když odmítnu?" Zkusil to Remus a snažil se nadzvednout na loktech.
"Pak budu vlk já," Sirius pokrčil rameny a konečně pomohl kamarádovi zpět na nohy…
"Někdy mám pocit, že jsi ještě pořád dítě," peskoval ho Remus, když odcházeli z věže na hodinu přeměňování.
"Někdy mám pocit, že mi závidíš," zapitvořil se Sirius a přidal do kroku.
Remus se zamračil…
Pravda-lež…
Nebo něco mezitím?...
Došli nám okrajové plátky!
….
… "Nechoď do lesa," pohladil ho po hřbetě a vlk slastně zavrněl…
"Nechoď nikam," zkusil to znovu, "slibuju, že už budu hodnej."
Remus mu sáhl na nos: "Lžeš!"
"Ne!" bránil se Sirius a vypadal zoufale.
"Lžeš?" Remus se opřel zády o strom.
"Lžu," připustil Tichošlápek, "ale do lesa nechoď," myslel si své. "Vzpomínáš si, jak dopadla…"
"Červená Karkulka? …Debata na úrovni," poznamenal kousavě.
Sirius zcela vážně přikývl.
"Slibuju, že si dám pozor, jestli na nějakou narazím," zavtipkoval Remus…
Sirius se však tvářil starostlivě. Drobná vráska mu protínala čelo.
"Nech toho," mávl rukou Rem a setřel mu ji, "dospělost ti nesluší!"
"A tobě zas vlčí kožich…"
Stáli tam tak spolu ještě další den- a všechny ostatní.
Dny vyplněné přemlouváním - zůstaň a musím…
Remus do lesa nešel. Ne že by nechtěl. Udělal to Siriovi kvůli…Ostatně jako vždycky předtím.
Červená Karkulka si ho však stejně našla- měla podobu nejprotivnější noční můry a červený čepeček s vyšitým nápisem "zrada" .
...
Malá dívenka a její Vlk,
-lučištníci napínají tětivu!
Jedna rána je pro tebe-
a druhá pro tu obludu!
... U West Kennet stojí ošklivé hroby!...

Přátelé Dokud?

1. června 2007 v 0:19 | Rael
Přátelé Dokud?

Siriusi?
Sníh nás zebe-
ale mráz prý léčí
i celé hrsti beznaděje!
Reme?
Každé ráno svítá-
a tatáž stěna taje:
Mít a chtít není totéž-
a já chtěl tebe...
Chodíme tou onou vyšlapanou stezkou
a hledáme své včera-
milovat a nenávidět je skoro totéž
- stejná slova...
Je to moje chyba-
že ti odpouštím
i co není třeba.
Jenže já jsem šedej Vlk
s hloupejma komplexama-
a ty Black...
Vždyt to nejde-
víme to oba!
Jenže já byl vždycky hodnej kluk
a ty Black-
se svýma problémama!
Chodíme tou onou vyšlapanou cestou,
co nese jméno Včera
a hledáme své zítřky,
co leží pod nánosem
lží a pochybností...
Kdo se té role zhostí
a ukáže nám pravou míru slova:
"Promiň, není třeba"
je mi záhadou...
Tichošlápku?
Brodíme se závějí
a tvůj stín
mi mizí v nenávratnu.
Jsi vpřed a já ti nestačím
a třeba je to dobře...
Sníh mi křupe pod nohama-
zakrývám si uši
a odháním ta slova,
co křičí:
"Promiň, není třeba"
Propadám se-
tvůj stín pochoduje vpřed-
v očích revoluční červeň
abys mě nezahléd.
Měl jsem to vědět-
vždyť já jsem Vlk
a ty Black!
... Kráčíme onou vyšlapanou stezkou
bludných znalců,
-chodíme stále v kruhu-
bez poznámek
a hlasem smutných starců
opakuješ svoje:
"Promiň, není třeba"
A je to moje chyba,
že jsem tě nechal uletět-
havran s černými křídly a jménem Sirius Black...
Strach je dvojí-
Ten z lásky
a ten,
co se nepromíjí...
Už nevím, který z nich mám teď!
... Siriusi?
Sbohem, odvětil Black...
... A já ho nechal odletět...