Květen 2007

Vlčí povhod na Východ

31. května 2007 v 23:48 | Rael
Vlčí pochod na Východ

Vlčí pochod na Východ-
šel za hlasem
- na Východ -
Za hlasem,
co já sám neslyšel...
Ti vlci z cesty uhýbají,
před námi
- lidí se straní
před námi...
Bez zeptání,
se ztrácej v šedý mlze-
Vlku?
Právě tak,
jak jsem ztratil já tebe...
Borienthaenesi,
poutníče ze Západních cest-
zvedni své paže,
jestlis ho nezahléd...
Má bílé dlaně a v očích tisíc běd.
Borienthaenesi-
Odmykači měst,
otevři oči,
jestlis ho neslyšel.
Má šedé vlasy a v ruce kontryhel...
Borienthaenesi, Odmykači-
Kde jsou ti vlci,
co polyká východní mlha-
kde jsou v ty časy,
kdy je jich třeba...
Ach, Borienthaenesi-
Odmykači Západu-
viděl jsem je kráčet v zástupu.
Měli skloněné hlavy a prasklá temena.
Můj Vlk šel s nimi
a já těsně za nima...
Borienthaenesi,
pověz těm doma,
že se loučím-
spolkla mě kouzelná mlha.
Jdu se svým Vlkem,
milý Borienthaenesi-
Odmykači srdcí...
Sním!
Já a můj Vlk:
na Východě-
v zemi,
co vystupuje z mlh...

Vrátit se tam, odkud jsme přišli.. - info

30. května 2007 v 22:50 | Lejdynka
rating: od dvanácti (pro ty, co tam chtějí najít to, co vím, že existovalo)
žánr: crossover/depresivní (ale pozor, netradičně); předpokládám, že všichni znají Malého prince - jestli ne, vlk i já ho doporučujeme..
pairing: no.. vážně to chcete vědět?
postavy: Malý princ, Srdcový král, Hádanka.. a tak
děj: Všechno je jedno velké smotané klubíčko, plné emocí, někdy žluté a zelené, jindy červené, jindy temně modré a jindy černé.. ale každé klubíčko má svůj konec. Když si nebudete vědět rady, najděte si svou Ovčí babičku, jsem si jistá, že existuje..

Vrátit se tam, odkud jsme přišli..

30. května 2007 v 20:31 | Lejdynka
" Koho se dotknu, vrátím ho zemi, ze které vyšel," řekl ještě.
" Ale ty jsi čistý a přicházíš z hvězdy…."
Ano, měl rád svou růži. Ale také měl rád lidi. Setkal se kdysi s jedním podivuhodným pilotem a od té doby na něj nemohl zapomenout. Člověk se vždycky utěší.. ale někdy nám doba, po které začneme na přítele myslet s láskou a ne se smutkem, připadá k nepřečkání. Hledáme různé způsoby, jak se bolesti zbavit - někteří si vyberou ty správné, někteří ty špatné. Jedním ze správných a zároveň i špatných způsobů je únik.. únik z místa, které nám neustále připomíná naše trápení.
" Zase odcházíš?"
" Musím. Stýská se mi," řekl trochu provinile.
" Já vím. Poznala jsem to na tobě. Jen běž, ale.."
Kleknul si k ní a díval se na její něžné růžové plátky.
" Vrátíš se, viď?" přeptala se potichu.
" Vrátím," slíbil jí.
Zafoukal vítr (vítr, na planetce B 612?) a jemu se zdálo, že kývá.
" Tak běž už," vydechla, přesně jako tenkrát, když odcházel poprvé.
Připomnělo mu to touhu, který tehdy cítil, když ji neměl u sebe, a naposledy zaváhal.
" Budeš mi moc chybět," podíval se na ni nebesky modrýma očima.
Pak si vzpomněl na lišku a tiše si zopakoval tu kouzelnou větu..
" Musím už jít," dodal.
Ale přesto váhal.
" Musíš."
Kdyby byla jeho květina člověkem, přísahal by, že se k němu pokusila otočit zády. Ale její křehký stvol jí neumožnil nic jiného, než se zachvět.
" Sám jsi říkal, že tu žádní nejsou," vydechla tiše; i ona vzpomínala.
Odešel potichu.
Neslyšela ho.
Tentokrát nepřiletěli žádní tažní ptáci. Jak a čím cestoval, to nevím. Budete se ho muset zeptat sami. Mohla bych si vymyslet, že si půjčil letadlo od svého přítele nebo že zavřel oči a myslel na místo, na kterém by chtěl být. Jenomže on ani nevěděl, kam vlastně zamířit. Chtěl jenom utíkat, utíkat tak dlouho, dokud bude mít sílu. A pak se vrátit. Vrátit se ke své růži.
Jak se utíká ve Vesmíru? Po obláčcích se poskakovat nedá, jako o pár pater níž, dokonce ani hopsat po asteroidech, z jednoho na druhý. Jak se dostal na onu hvězdu, to nikdo netuší.. a tím méně já.
Udiveně se rozhlédl. Bylo to opravdu to místo, na kterém chtěl přistát?
( N/A: Nenechte se mýlit, i na hvězdách se dá žít. Nevykládejte mi o příšerném vedru, o jedovatých plynných směsích ani o výbuchu sopky - nejsem dospělá. A na tenhle druh hvězd nevěřím.)
Ne, tentokrát neskončil uprostřed ohromné saharské pouště. Všechno zde bylo tmavé, pochmurné, depresivní.. tma padala odevšad a číhala ve všech koutech. Když si kleknul, aby ohmatal zemi, ucítil pod prsty kamínky a hlínu. Kupodivu ho to uklidnilo. Snad čekal něco.. palčivějšího, teplejšího a bolestivějšího.
Když se opět zvednul, všiml si, že do myriády stínů, různě tvarovaných a pruhovaných, přibyl ještě jeden, který tam předtím nebyl. Zarazilo ho to. Podíval se pozorněji, ale to cosi se stále nehýbalo.
" Ublížíš mi?" zeptal se obezřetně.
Ozvalo se zavrčení.
" Jsem.. malý princ," vydechl a opět ho přemohla vzpomínka na toho, kdo mu to jméno daroval.
Tvor zavrčel ještě jednou.
" Nechceš blíž?"
Stín se rozostřil. Najednou to nebyla jen beztvará hmota, ale něco.. něco živého, velkého a děsivě krásného. Připomínalo mu to..
" Ty jsi taky liška?" vydechl překvapeně.
Žádná odpověď.
" Taky tě musím nejprve ochočit, aby sis se mnou hrál?" podíval se na zem.
Zvíře udělalo několik kroků a naklonilo hlavu. Oči se mu leskly šedou září, světlem uprostřed rozbouřeného moře, temnými mraky kdesi daleko na obzoru.. a nekonečným smutkem.
" Smím se tě dotknout?"
Stvoření nic neřeklo.
" Nemluvíš? To je škoda. Rád bych si s někým popovídal." V poušti je člověk trochu osamělý.
Tvor sklopil uši a lehl si před jeho nohy. Hluboce si povzdechl a zavřel oči.
Malý princ se na něj chvíli díval a pak si dodal odvahy. Dřepl si k němu a položil mu ruku na hlavu. Ani se nepohnulo. Pohladil ho. Pak se ho dotkl i druhou rukou. A stále se nic zlého nestalo.
"Co tady vlastně děláš? Kde jsou všichni? Kde jsou lidé?"
Ale snad to bylo pro zvíře moc otázek najednou. Neodpovídalo.
" Narodilo ses tu?"
Náhlé zavrčení ho polekalo. Vyděšeně se odtáhl a spatřil, jak na něj stvoření cení dlouhé, bílé tesáky.
" Tak přece mne kousneš? Ale já tentokrát ještě nechci zpátky. Nechci se vrátit."
Tvor se zvedl, protáhl si zadní nohy a pomalým krokem odešel. Ani se neohlédl.
Malý princ osaměl. A posmutněl.
" Nemá mě rádo."
Nejsi totiž vlk.
Malý princ vyčerpáním usnul na místě, na kterém přistál. Když se druhé den ráno probudil, už nebyl sám. Nedaleko něj ležel.. kdosi. Tohle jediné slovo ho dokonale vystihovalo. Měl hlavu podloženou dlaněmi, tmavé vlasy mu padaly přes ramena. Chvěl se.
Malý princ k němu přistoupil a trpělivě čekal, až se na něj Kdosi podívá. Ale nic nenapovídalo tomu, že by se tak mohlo stát.
" Kdo jsi?" zeptal se tedy.
" Pozoruji hvězdy," zněla odpověď.
" Ty jim panuješ?" otázal se malý princ.
Odpovědí mu byl štěkavý smích.
" Nevládnu ani sám sobě."
" Tedy nejsi král," poznamenal tiše, jakoby sám k sobě.
" Počítáš je?" dodal s nadějí.
" Počítám dny, jizvy, kameny ve zdi, šedivé vlasy - ne však hvězdy."
" Nejsi tedy ani byznysmen?"
" Co je to byznysmen?" stočil k němu oči Kdosi.
" Pýchavka. Prachobyčejná pýchavka," vzpomněl si malý princ na svůj dávný hněv a z oka mu vyklouzla slza.
" Takových jsem znal."
" Máš smutný hlas. Bolí tě něco?" zeptal se účastně.
" Nemělo by mě nic bolet. O srdce jsem přišel dávno."
" Mluvíš divně," zašeptal malý princ a kousek poodstoupil.
" Jsi zlý?"
" Někdo by řekl, že jsem zlý," zasmál se znovu chraplavě.
" Jak se jmenuješ?"
" Jako tahle hvězda," vydechl Kdosi.
" A jak se jmenuje tahle hvězda?" pokračoval v ptaní.
" Nevíš? Tos musel přijít zdaleka."
" Jak se jmenuje tahle hvězda?" opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
" Někdo by řekl, že nemá jméno. Nebo by ji nazval Psí."
" Ale jak mám říkat tobě?"
" Proč bys mi měl chtít nějak říkat?" pohlédl na něj s pohrdáním v očích.
" Neznám tě. Proto."
" Jsem.. Srdcový král."
" Tak přece jen vládneš," zvolal malý princ radostně.
" Jsem Král srdce, které zvadlo. Král šedého srdce, které se rozpadá na prach a popel. Král srdce, nad kterým jsem neměl právo panovat."
" Nerozumím ti," zašeptal malý princ.
" Ani nemůžeš. Proč si nejdeš hrát?"
Nemohu si hrát. Nejsem ochočený.
" S kým? Nikdo tu není, ty se pořád tváříš tak smutně.."
Kdosi, Srdcový král, Psí hvězda….
Vstal a beze slova se vydal kamsi pryč. Malý princ se za ním díval a cítil, že by rád pomohl. Nevěděl ale jak.
V dáli zářila světla.
Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.
Když malý princ otevřel oči, zjistil, že uplynula další noc. Tady čas ubíhal podivně jinak, než na jeho malé planetce, než na všech ostatních asteroidech, které tehdy procestoval, dokonce jinak, než na Zemi.
A přímo před ním seděl onen podivný tvor ze včerejška.
" Dneska už na mě budeš mluvit?"
Žádná odpověď.
Malý princ si povzdychl. Dospělí jsou tak divní…
" Smím si k tobě sednout?" navrhl mu.
" Rád bych ti něco vyprávěl."
Zvíře zavrtělo ocasem.
Malý princ si sednul mezi jeho velké tlapy a lehce se o něj opřel.
" Nekousneš mě, viď? Ještě nejsem připravený."
Nejsem jedovatý. Moje zuby nepřináší smrt. Nikdy nepřinášely. Občas to zabolelo, to ano..
" Včera - nebo tedy předtím, než jsem usnul - jsem potkal někoho opravdu podivného. Neměl jméno. Myslím to opravdové. Řekl mi, že je Srdcový král, ale zároveň povídal, že srdce už dávno nemá. Ale to je přece to nejvýznamější.."
Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.
Cítil, jak se tvor za ním pohnul. Poplašeně vzhlédnul, ale ten se jen usazoval pohodlněji.
" Nerozumím mu. Nechápu, co mi povídá. Asi by chtěl mluvit, ale neumí to. Už dávno to zapomněl. Rád bych mu pomohl, tvorečku, víš."
Jakoby slyšel povzdech. Otočil se, ale nikde nic neviděl.
" Tak rád bych věděl, co ho trápí. Můj přítel pilot byl jasně čitelný. Chtěl opravit svůj stroj a vrátit se domů, aby nezemřel. Ale Srdcový král.. nevím, co chce. A on to podle mě taky neví."
Velké zvíře tiše poslouchalo.
" Ty jsi takový hezký," poznamenal najednou malý princ, jakoby procitl z dlouhého spánku.
" Jak ti vlastně říkají? Ach ano, zapomněl jsem. Ty mi neodpovíš," posmutněl.
Najednou uslyšel podivný zvuk. Podíval se na tvora a zjistil, že mu z koutku jednoho velkého, šedého oka stéká slza.
" Neboj se, dám ti jméno," řekl rychle.
" Budu ti říkat.. ," zamyslel se.
Zvíře ho pozorovalo a nehýbalo se.
" Tvorečku, připadáš mi zvláštní. Hned jsi tady, hned jsi tam, jednou tu sedíš se mnou, za moment utečeš.
Stvoření ze sebe vydalo podivný basový zvuk, až se malý princ leknul.
" Já vím," řekl omluvně.
" Už to trvá moc dlouho. Co kdybych ti říkal.. Hádanka?"
Tvor se otočil a pelášil kamsi pryč.
Nejspíš se mu to nové jméno nelíbilo?
Svět slz je tak záhadný..
Většinu dne strávil malý princ procházením se po podivuhodné hvězdě. Chtěl dojít k lidem, a tentokrát sám, bez pomoci lišky, růží nebo hadů. Chtěl najít svého přítele pilota.
V dáli jedno zahlédl světla jakéhosi města. Když se rozhodl, že se tam vydá, začalo mu najednou připadat, že nemá cenu, aby se o to pokoušel. A když to přece zkusil, zjistil, že se mu nepřibližuje ani se od něj nevzdaluje. Jakoby patřil do jiné galaxie. Jakoby to město bylo pouze fatou morgánou ve vyprahlé poušti. Jakoby.. si to doopravdy nepřál..
" Ty jsi tu zase? Co chceš?"
" Dobrý večer, Srdcový králi," pozdravil slušně malý princ.
" Už není večer. Tady není ani den. Tady je jenom časoprostor bez hranic."
" Ale vždyť támhle vidím zapadat slunce," namítl.
" To se ti zdá. Tady můžeš spatřit cokoli chceš. Třeba i západ slunce."
" A proč si tedy tak smutný? Jestli zde máš všechno, po čem tvoje srdce touží.."
" Už jsem ti řekl, že nemám srdce."
" A proto si nedokážeš nic přát?" zeptal se tiše princ.
" Nevím, co bych si měl přát," povzdychl si tiše Srdcový král.
" Vždyť je tolik možností.."
" Pro tebe, skřítku. Zatím. Ale i ty časem přestaneš mít přání."
" Ale proč?" opáčil překvapeně.
" Já nechci přestat snít."
" Tohle místo už je takové. Vzbudí v tobě dojem, že přesně víš, co chceš, nechá tě chovat se, jak je ti libo, a nakonec.. tě spolkne. A pak už ani nevíš, proč by sis měl přát něco dalšího. Jenom tak sedíš a přemýšlíš o tom, proč jsou všechny hvězdy stejné."
Malý princ se na něj mlčky díval. Cítil hluboký smutek, který vyvěral z nitra Srdcového krále, ale nevěděl, jak mu pomoci. Trápilo ho, když viděl lidi nešťastné. Nechtěl, aby kvůli němu zase někdo plakal..nechtěl si nikoho ochočit. Ale věděl, že on sám bude nakonec plakat také..
" Zkusils někdy přemýšlet o tom, jestli doopravdy chceš to, co si myslíš, že chceš?" otázal se.
" Proč bych to měl dělat? Není rozdíl mezi skutečným a neskutečným přáním."
" Třeba by ti to pomohlo," zašeptal malý princ, ale pak ho něco napadlo.
Prosím pěkně.. nakresli mi beránka..
" Prosím pěkně.. nakresli mi něco."
Srdcový král na něj překvapeně pohlédl. Chvíli se jen tak dívali jeden druhému do očí, a pak se první z nich rozesmál.
" Proč bych měl něco kreslit?"
" Jen tak. Chtěl bych vidět, jak pod tvými doteky něco ožívá. Ale nechci si to přát nahlas.."
" Vždyť nemám čím," podíval se stranou.
" Stačí prstem.. po zemi. Bude to dobré, uvidíš."
" To nevím," zapochyboval.
" Skřítku, proč chceš, abych ti něco nakreslil?"
" Možná pak zjistíš, co je pro tebe pořád ještě živé," odpověděl tiše.
" Prosím, nakresli mi něco."
Srdcový král si povzdychl. Zavřel oči (N/A: Ano, vím, že při kreslení bývají oči otevřené, ale tady nejsme v mateřské školce, kde nás paní učitelka učí kreslit podle předlohy nebo omalovávat, tou správnou barvou, tou správnou rukou a ještě bůhví čím správným.), natáhl ruku a začal přejíždět prstem po zemi.
Malý princ se na něho tiše díval a čekal. Neznal toho podivného obyvatele ještě podivnější hvězdy, neměl nejmenší potuchy, co nakreslí, ale věděl, že se zavřenýma očima se vždycky líp nejen malovalo, ale také přemýšlelo. Věděl, že když jde člověk stále rovně, daleko nedojde.
Srdcový král otevřel oči a udiveně se zahleděl na zem. Můžu vám říci, kdybyste na ni pohlédli vy, nejspíš byste nic neviděli. Možná byste dokonce řekli, že tam nic není. Ale ve skutečnosti, té naší - mojí skutečnosti, tam viděli obrázek podivného tvora..
" Jé," vykřikl malý princ a usmál se, " ten je podobný Hádance."
" Hádance?" odvrátil hlavu.
" Ano. Našel jsem zde podivného tvorečka, tedy spíš tvora, on je dost velký. Je velký a černý a moc milý. Říkám mu Hádanka."
" Znal jsem jednoho takového," zašeptal.
" Ale ten vůbec nebyl tajemný."
" Znal?" opáčil princ překvapeně.
" Ach, pověz mi, co je to za stvoření. Rád bych to věděl. Je to člověk?"
Srdcový král mlčel.
" Někdo by řekl, že to není člověk," vydechl a pomalinku odcházel.
" Co to znamená ochočit?"
" Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška.
" Znamená to vytvořit pouta.."
" Hádanko! Hádanko, ty jsi přišla?" otázal se radostně.
Nejsem TA hádanka, jsem TEN zapomenutý.
"Pověz mi, Hádanko, proč nakreslil tebe?
Ale on nenakreslil mě, skřítku.
Proč se ode mě odvrátil, když jsem se ho ptal na toho tajemného?
Protože ho moc bolí o tom mluvit. Ale to ty nepochopíš.
Proč si nechce přát?
Myslíš, že nechce? Kdyby věděl, že se jeho přání splní..
Rád bych mu pomohl. Rád bych ho naučil vidět beránky přes bedničku. Ale on se nechce dívat.
Kdysi to dokázal. Kdysi byl přece také dítě. I když jen velmi malou chvíli.
Myslím, že kdyby si to 'cosi', co má hluboko v sobě, přál z celého srdce, stalo by se to. Jsem si tím jistý.
Skřítku, netrap ho marnými nadějemi.
Hádanko, on to dovede. Řeknu mu to, hned zítra mu to řeknu.
Proč ho chceš rozesmutnit ještě víc?
A jsem si jistý, že nebude potřebovat hadovo kousnutí, aby se vrátil tam, odkud přišel," dodal tiše malý princ.
Jsi si taky jistý tím, že už to neudělal? Co když.. patří sem?
" Jenomže on se objevuje zrovna tak divně, jako ty. Kdo z vás je vlastně větší Hádanka?"
Chceš to opravdu vědět, skřítku? Zítra ti to ukážu..
" Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat (nenávidět?) šumění větru v obilí.."
" Srdcový králi, pověz mi, kdo je Hádanka," řekl náhle malý princ, když už dlouhou dobu seděli v tichu.
" Hádanka? Ty sám jsi pro mě hádanka, skřítku," opáčil.
" Prosím, pověz mi, kdo nebo co je Hádanka," opakoval malý princ, protože se nikdy v životě nevzdal otázky, kterou jednou dal.
" Chceš to opravdu vědět?"
" Chceš si opravdu něco přát?" zeptal se tichounce malý princ.
" Ani nevíš, jak bych rád," vydechl.
" Ale Hádanka je já a já jsem Hádanka a stejně tak je pro mě hádankou, co vlastně chci."
" Vždyť ty to víš," pohlédl mu do očí malý princ a usmál se.
" Stačí když na to budeš usilovně myslet, když se nebudeš soustředit na nic jiného. A nakonec poznáš, že máš pořád srdce."
" Mám? Pověz mi, kde ho mám?" řekl hořce.
A princ bezeslovně ukázal na kresbu v písku, kresbu, kterou viděli jen oni dva a já s nimi.
" Tady je tvoje srdce….Hádanko," dodal tiše.
Srdcový král na něj pohlédl.
" Pověz mi, skřítku, čteš myšlenky?" otázal se.
Co je důležité, je očím neviditelné.
Malý princ si vzpomněl, co mu říkala jeho přítelkyně liška. Vzpomněl si, že staré skořápky přece nejsou nic smutného, a že..
" Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal," řekl potichoučku.
" Srdcový králi, dívej se směrem tam, odkud jsi odešel, a usilovně si přej.. dokážeš to..
Vidíš? Rozplýváš se…."
Plavovlasý muž zdvihl uplakané oči. Závěs se pohnul.
"Bude to, jako kdybych ti dal místo hvězd spoustu rolniček, které se umějí smát…. "
Malý černý princ se znovu vrátil na svou vlčí hvězdu..

Bajky z domu Blacků - info

28. května 2007 v 1:37 | Lejdynka
rating: od dvanácti
žánr: depresivní/slash
pairing: to všichni poznáte
postavy: v tom tkví pointa :) hádejte..
děj: Pár nevydařených kouzel, jedna až příliš vydařená bitva.. a následky.

N/A: La Fontaine - Bajky (odtamtud úryvky bajek i názvy)
+ v případě potřeby se mě na ty postavy zeptejte, ale myslím, že jsou poznatelné..
- odehrává se v AU - po šestém díle (během války o moc): Albus Brumbál žije, Sirius Black žije, Severus Snape pořád slouží jako spojka mezi Brumbálem a Smrtijedy
- za prvotní nápad musím poděkovat malému městečku Eastbourne v jichovýchodní Anglii - před dvěma roky jsem tam potkala tři podivné mladé muže: jeden seděl na vozíku (a vypadal jako Remus Lupin), druhý ho tlačil (a vypadal jako Sirius Black), třetí, kterého zde neuvádím, šel jen s nimi (a vypadal jako James Potter), všichni se vesele smáli a povídali si, bylo na nich vidět, že se opravdu mají rádi a že je jejich přátelství silné; proto jsem se rozhodla napsat tuhle povídku

........... Vlk pastýřem

28. května 2007 v 1:33 | Lejdynka
A nakonec vždycky přijde vysvobození. Týdny plynou a tma je stále světlejší a světlo stále tmavší.. všechno splývá v jedno, až nakonec vše, co vidíte, je šedá mořská hladina. Přichází válka, ale pro vás to znamená další šanci. Jste rádi, že můžete bojovat, a že vám novou sílu do boje dávají ti, kteří pro vás znamenají všechno. Pastýři vašich duší - nebo snad ovečky?

.......... Osel obtížený houbou a osel obtížený solí

28. května 2007 v 1:30 | Lejdynka
Včera večer za mnou opět přišel. Sedl si ke mně na postel, vzal mě do náručí a tiše kolébal. Po chvíli jsem vzdal snahu o to, aby mi před ním netekly slzy. Vzlykal jsem a on mě celou tu dobu držel, hladil po vlasech, bezeslovně konejšil. Když jsem se konečně utišil, přejel mi prsty po tvářích, rtech, očích.. a pak jsem cítil, jak mě líbá na oční víčka. Roztřásl jsem se. Bolí mě pomyšlení, že už ho nikdy neuvidím. Ale v tu chvíli jsem na to nemyslel. Jediné, na čem záleželo, byly jeho dotyky, jeho tichá slova, jeho účast a porozumění.. jeho srdce.
Byl tam se mnou snad věky. Moc jsme si nepovídali, nebylo to nutné. Řeč je pramenem nedorozumění. Kdykoli mě přepadla třesavka, přitiskl mě k sobě ještě víc a obličej zabořil do mých vlasů. Cítil jsem jeho jemné polibky, jeho prsty, jeho tvář i jeho smích, i když se zrovna nesmál. Nikdy nezapomenu na tu noc, tak smutnou a přece tak krásnou..
Dnes dopoledne se mi tiše vplížila do pokoje. Podle zvuku rozbíjeného skla a podle vůně jsem usoudil, že mi chtěla přinést dakší květiny - abych mohl cítit, když už nevidím. Dojalo mě, jak se snažila být nenápadná, i když věděla, že dřív nebo později se něco stane a ona se prozradí. Pokusil jsem se na ni usmát, ale vyšel z toho nejspíš jen škleb. Slyšel jsem, jak ke mně přistoupila, pak mě pohladila po vlasech. Polibku na ústa jsem uhnul.
Nechci soucit..
Osel obtížený solí
klopýtal po kamenitém dně,
až zakopl a zumizel pod hladinou.
Chtěl dýchat, chtěl z vody ven.
Pral se o svůj (jeho?) život.
A šlo mu to.
Po chvíli necítil na zádech
ani smítko tíže. Nic. sůl se rozpustila.
Lehce vyskočil na druhý břeh.
(a usmál se?)
Osel obtížený houbou,
když viděl, jak je ten brod snadný,
vletěl jak bezhlavý i s chlapem (jím?) do proudu.
Lehce však neplul. Naopak.
Mořská houba nasákla
a tlačila ho ke dnu jako balvan.
Je to tak: když dva dělají totéž,
není to totéž.

......... Lev a komár

28. května 2007 v 1:30 | Lejdynka
Já tedy přesně nevím, o co jde, ale je tu dost pochmurná atmosféra. Horní pokoj, ten vedle Siriova, je zamčený a nesmí se tam nikde klepat. Koberce jsou špinavé od hlíny a mokré, někdo tam musel něco rozlít. Všichni jsou takoví zamlklí, nechce se jim mluvit, natož něco vysvětlovat. dokonce ani Brumbál mi nic neřekne. Připadá mi to nefér. Já jsem přece ten, na kterém závisí celý svět. Já jsem ten, kdo se nakonec bude muset utkat se symbolem Zla. Já jsem ten, který je ochraňován na každém kroku, aby ho nedejbože někdo nepřepadl. JÁ jsem ten, komu ukládají o život. Tak vysvětlí mi někdo, co se sakra děje?! Od čeho mě zase chtějí uchránit? NEJSEM PŘECE UŽ MALÝ CHLAPEČEK!!
Myslí si, že může všechno,
nadutost ho zaslepila.
Když vletěl do pavučiny,
zjistil, že nemůže nic. Jen umřít.
I malý hlupák
dovede způsobit velkou starost.

........ Dvě lasičky a netopýr

28. května 2007 v 1:27 | Lejdynka
Tak co, jak to nakonec vypadalo?
Ani se neptej. Zase se mi nepodařilo zavraždit mého milovaného příbuzného.
Nepovídej. Opět ti uhnul?
Ne. Tentokrát ho ten plavovlasý blázen srazil k zemi a tak to schytal on.
To je ale také úspěch, ne?
Sestřičko, ty nikdy nebudeš tak inteligentní, jako já. Pochopitelně, že je to úspěch! ale nesrovnatelný s tím, kdyby se mi podařilo zabít toho zrádce.
Jistě. Také bych ho ráda viděla mrtvého. a co se vlastně stalo s tím - jak-se-to-jen-jmenuje?
Nevidí. Musela to být kletba Conjuktivismus. Nevím, co jsem na něj v tom vzteku seslala.
Dámy, musím vás upozornit, že v tomto případě se jedná o závažné provinění proti členu Řádu. Uvědomujete si ty důsledky?
Ale, co ty tady děláš?
Přišel jsem zkontrolovat, jestlis za mými zády neudělala nějakou nepředloženost. Jak vidím, ve svém úsudku jsem se nemýlil.
Ale ale, snad ti ho není líto.
Hloupá huso! Teď budeme mít na krku zamilovaného blázna, přemoženého žalem! Víš, kolik škody to může napáchat?
Snad nebude tak zle. Možná to během několika týdnů přejde.
*pohrdavé odfrknutí, oči, obrácené vsloup, šustění pláště*
*zívnutí a jedovatý úsměv*
*nechápavé pohledy směrem k zbylým dvěma*
Vy jste vždycky chápaly jenom dohromady, co? Na víc vaše myšlení nestačí? I horský troll by dokázal vyplodit něco inteligentnějšího, než vy dvě za posledních šest minut.

Jednou k ránu zaletěl netopýr tam,
kde žila lasička. A sedl si.
Hladová lasička vyhlédla z nory.
"Hleďme, myš," řekla a olízla se.
Netopýr se NEpolekal.
"Nejsem myš, jsem pták," řekl
a roztáhl svá křídla.
Den po dni létal od večera do rána.
Jednou tady, jednou tam.
Za pár dnů dosedl u nory jiné lasičky.
Té myši nechutnaly, měla ráda ptáky.
"Hleďme, pták," řekla lasička a olízla se.
"Nejsem pták, jsem myš," řekl netopýr.

....... Smrt a dřevorubec

28. května 2007 v 1:26 | Lejdynka
Dnes jsem se za ním byl podívat. Vypadá staře, sešle - skoro jako já. A také smutně. Ano, chápu ho. Musí být těžké najednou přijít o to, co jsme považovali za samozřejmost. Když jsem zaklepal na dveře, ozvalo se tiché 'Dále'. Ale možná jsem neměl vcházet. U jeho postele klečel tmavý, nezřetelný stín, a něco mu nanášel na oční víčka. Vypadalo to jako nějaká mast. Na tu dálku jsem nerozeznal, kdo to je, a co dělá. Ale co je důležité, je očím neviditelné. Správně vidíme jen srdcem. To jsem se dočetl v jedné mudlovské knížce.
Ještě jednou jsem se zdvořile přeptal, jestli nepřekážím, ale byl jsem ujištěn, že ne. Muž - nejspíš - pak položil ležícímu na oči jakousi vlhkou látku, pohlédl na mě - v tu chvíli jsem ho poznal - a odešel.
Chvíli jsme si povídali. Ale řečje pramenem nedorozumění. Nejspíš nechápal, že se mu snažím vysvětlit, že jeho boj nebyl marný. Že zachránil nevinný život. A že nemá čeho litovat. Hořce se pousmál a pak mi řekl, že toho nelitoval ani jediný okamžik. Pak se odmlčel a po chvíli usnul. Odešel jsem po špičkách.
Potřebuju citronovou zmrzlinu. Opravdu nutně ji potřebuju.
Uštvaný dřevorubec dřel v lese,
rubal dříví celý den a přesto neměl
než jednu otep větví.
Muž byl vetchý, otep těžká.

...... Vlk a jehňátko

28. května 2007 v 1:21 | Lejdynka

Ach prosím, proč nechce, abych mu pomohla? Ne že bych věděla, co dělat, a taky jsem příliš nemotorná, než abych mohla být nápomocná někomu, kdo se na mě nemůže ani podívat, ale.. chtěla bych udělat aspoň něco. Koneckonců, moje vina je to taky. Kdybych dávala pozor na to, co se děje kolem mě, nestalo by se nic z těch ošklivých věcí. Teď by neseděl zavřený ve svém pokoji, v úplné tmě, a neplakal by. Ano, slyším ho i přes zavřené dveře. A nejraději bych byla hluchá, stejně jako je on slepý.
Sedím na schodech a snažím se přijít na to, pod jakou záminkou bych k němu mohla proklouznout a třeba ho nějak potěšit. Když jsem mu naposled nesla květináč s lupinama, upustila jsem ho, hlína se rozsypala všude po podlaze, voda zmáčela koberec a on.. ani se nepohnul, ani nepromluvil. Jakoby ani nevnímal. Vycouvala jsem ven. Neomlouvala jsem se, vím, že to nemá rád. A taky mě zná. Nechápu, čím to je, že co dělám, to zkazím. Odpusťte mi to, oba dva. Prosím, odpusťte mi. Nechtěla jsem vám zkazit život.
Kolem louky, kde se páslo jehně,
tekl čistý potok.
Když se jehně napáslo, dostalo žízeň
a odešlo se k potoku napít.
Ale nebylo mu to nic platné,
protože vlk po něm skočil,
zadávil ho, odnesl k lesu a tam ho s chutí snědl.
Opravdu?

..... Krysa městská a krysa polní

28. května 2007 v 1:19 | Lejdynka

Můj pane. Chěl jste vědět, jak to s ním vypadá. Mohu vás ujistit, že je absolutně bezmocný. Ne, pochopitelně vám své zdroje nemohu prozradit, je to příliš nebezpečné. Ale ujišťuji vás, že teď je pozornost všech obrácena k němu, nejvhodnější doba pro útok. Cože? Ale ne, ne, jak vás to jen mohlo napadnout? Pochopitelně bych si nikdy nedovolil nařizovat vám, co máte dělat. Samozřejmě že zaútočíte, až se budete cítit připravený..
*chvíle, vyplněná bolestnými skřeky a sténáním*
Promiňte, můj pane, už se to nestane. Musím ještě jednou ocenit, s jakou dovedností jste vyřadil z boje toho.. toho - Co prosím? Ano, jistě že to byl můj kamarád. Ale každé přátelství musí jednou skončit, není-liž pravda. A kdo by se také chtěl přátelit s takovým.. ještě že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Musím říci, že větší obavy mám z toho druhého, toho, kterého před vaším útokem zachránil. Ale ten bude vyřazen z boje emociálně, tím jsem si jistý. Miluje ho. Ach, jaký patos. Láska. Zatracené, odporné slovo. Nemám vám to připomínat? Proč? Ach, vy myslíte tu holku.. promiňte, už mlčím.
Krysa z městského kanálu
pozvala krysu z polní strouhy
na oběd z panských zbytků.

.... Vlk a pes

28. května 2007 v 1:19 | Lejdynka
VLK A PES
Ach bože. Bože, je mi to tak strašně líto. Když se přede mě vrhal, aby mě zaštítil před tím kouzlem.. nevěděl jsem, co z toho bude. Že ho to paralyzuje na víc jak týden.. a co já vím, třeba to budou měsíce, roky, než se vyléčí.
Kdybych jen mohl projevit trochu víc soucitu, říct mu, jak moc mě to mrzí, jak si vážím toho, že pro mě nasadil vlastní život. Ale to nemohu. Nic z toho mu nemohu říci. Neurazil by se, to ani náhodou.. jen by zčervenal a odvrátil hlavu. To by mi úplně stačilo.V určitých situacích je roztomilé, když se mu po tvářích rozlévá ruměnec, ale teď si už nejsem jistý, jestli ho v těch situacích ještě někdy uvidím. Nenechá mě ani, abych ho vodil. Jen když jsme byli naposled venku, přemluvil jsem ho, aby si sednul na tu podivnou kovovou věc, kterou pro něj Arthur sehnal. Nejprve nechtěl, ale pak si uvědomil, že v davu lidí by mohl lehko přijít k úrazu, že by jeho paže mohla vyklouznout z mého sevření, že by byl bezbrannější, než kdykoli předtím.
Ne že by to tedy bylo co platné. Narazila do nás jedna slečna, neviděl jsem jí do tváře, ale vypadala mladě. Málem upadla, pak se začala omlouvat, ale hlavu pořád nezvedala. Asi se za to styděla. Radši jsme se rychle vytratili. Co nesneseme oba jsou bezvýznamné omluvy.
Potom už nemělo smysl zůstávat venku. Předtím jsme se občas i zasmáli, snažili se o uvolněný rozhovor, a docela nám to šlo. Ale potom, po té kolizi, se to změnilo. Přestal se i usmívat. Odpovídal jednoslabičně, unaveně. Z hlasu mu zaznívala apatie. Raději jsme se vrátili. Nakonec tiše poznamenal, že ho ze sluníčka dost bolí hlava. Dal jsem mu obklad, hladil jsem ho po bolavém čele, svařil jsem nějaké bylinky.. ale nemyslím, že mu něco z toho pomohlo.
"Od čeho to máš?" zeptal se.
"To nic není, jenom řetěz se mi zaříznul,
když mě občas uvázali."

... O žábě, která chtěla být volem

28. května 2007 v 1:18 | Lejdynka

Nechápu, proč kolem toho všichni dělají takový povyk. Tak se to stalo, no. Co s tím naděláme. Dobře, neříkám, že mě to bůhvíjak mrzí, i když - takovýhle osud bych nepřál asi nikomu. Kromě.. no, vy-moc-dobře-víte-koho. A tomu se to nestane, má až moc velké štěstí. Má ho tolik, kolik já ho nikdy v životě neměl a nikdy v životě mít nebudu. To není spravedlivé! Já chudák. Nikdo mě nemá rád, otec mnou pohrdá, protože nejsem tak dobrý, jakého by mě chtěl mít, všude kolem mě je plno podlézačů a lichometníků. Nenávidím je.
Ale zpátky k tomu - no, můžeme tomu říkat člověk. Už to trvá týden, a přestává mě to bavit. Jak kolem něj všichni poskakují, a mě si nikdo nevšímá. Ale z jednoho mám radost. On vypadá, že ho to taky moc neinteresuje. Aspoň tak. Ach jo. Snad bude brzy po všem. Ať tak, či onak.
Žába potkala vola. Hleděla na něj se závistí.
"To je kus. Kéž bych byla jako on!"
Seděla a dumala, jak vypadat jako vůl, až na to přišla:
pořádně se nafoukne a všichni se jí budou klanět.
Nebyla větší, než vajíčko, ale pýchy měla víc, než kohout.
I mezi lidmi jsou takoví: hrají si na velké pány.
Chtějí být jako býk - a dopadnou jako žába,
co chtěla být volem.
Kéž by..

.. Vlaštovka a malí ptáci

28. května 2007 v 1:17 | Lejdynka

Všichni se kolem mě pohybují tak neuvěřitelně rychle.. cítím to, vždycky se zvedne vítr, když proběhnou nebo projdou kolem. Znervózňuje mě to, protože.. kdyby do mě narazili, nemohl bych tomu zabránit. Upadl bych, uhodil bych se, poranil bych se - ale vlastně co na tom. Nic horšího, než teď, už by se mi stát nemohlo.
Ach jo..
Je bezmoc jen tak sedět, nechat se sebou manipulovat a doufat, že se to jednou zlepší, doufat, že mě neopustí ten jediný, komu věřím, že ho nevede jen pouhopouhý soucit. I od něj to občas působí jako milosrdenství. Ale na tohle myslet nechci. Na tohle ne.
Jenže.. co má člověk (člověk?) jako já dělat celý den, než přemýšlet? A o čem jiném bych měl přemýšlet, než o tom, kdo je mému srdci nejbližší..
Miláčku, neopouštěj mě. Prosím. I kdybych vypadal, jakože o tvou pomoc nestojím, i kdybych tě od sebe odháněl, nenechávej mě samotného..
Byla vlaštovka, co na podzim
již tolikrát odletěla na jih za teplem
a tolik zemí viděla a tolik toho zkusila,
že byla moudrá a prozíravá.
Dovedla předvídat déšť a špatné počasí:
lidé to poznali z jejího letu.
Jednou letěla nad polem
a spatřila rolníka, jak seje len.
O kus dál prozpěvovalo hejno ptáků,
o rolníka nedbali.

. Dub a rákos

28. května 2007 v 1:16 | Lejdynka

10.3.1972
No. Ne že by snad ve mně byla potřeba psát si deník. A už vůbec ne svěřovat se mu se svými 'nejtajnějšími' a 'nejniternějšími' záležitostmi. Ale dneska se mi stalo něco.. ne, sakra, tohle vážně nemá být deník! Jenom si to potřebuju někam zaznamenat, aby to nevymizelo hned zítra, ale nejlépe až tak za týden. Dobře, zpátky k věci. Nebo ne, ještě ne. Ještě vás potřebuju všechny upozornit, že je v tom něco..něco víc. Jednou to zjistím, zjistím, co je to. Teď to sice bude působit jako laciná povídačka o kouzlech, ale nenechte se mýlit. Tak to by bylo na úvod. A teď..o čem jsem to vlastně..ano. Je to složité i popsat, natož zažít..
Takže jdu si takhle po ulici (a neopovažujte se poznamenat, že takhle to vždycky začíná), dívám se kolem a vážně mám radost z toho, že zase můžu ven. Na všechny okolo se usmívám, oni se usmívají na mě (myslím, že Shakespeare asi brzy vstane z mrtvých), svítí sluníčko - všechna ty klišé, znáte to. A pak málem upadnu. Ale kdepak, žádný zrádný okrah obrubníku. Ani banánová slupka (mimochodem, ještě se ke mně nedonesla zpráva osobě, které by se tento kuriózní kousek, jakým uklouznuzí po banánové slupce bezpochyby je, povedl). Jenom taková malá kolize s invalidním vozíkem. Ano, slyšíte dobře, podařilo se mi narazit do invalidního vozíku. Stěží se držím na nohou (dobře, tohle je opravdu hodně nevhodná poznámka), zmateně se omlouvám a lidé kolem mě vyděšeně pozorují. Když zvednu hlavu a hledám toho, koho má neopatrnost málem smetla z chodníku dolů, a jeho společníka, který už na mě stačil vrhnout nepříjemný pohled, nikdo tam není. Stojím jak solný sloup, rozhlížím se kolem, ale nikoho nevidím. Žádné invalidní křeslo, žádný nemohoucí na něm, žádný průvodce. Jenom několik lidí, které asi ještě neunavil pohled na duševně vykolejenou osobu.
Sotva rákos domluvil,
snesla se nad rybník černá bouře.
Údolím třásl prudký vítr,
blesky zářily, duněly hromy.
Dub stál jako sloup, pevně a pyšně,
ale jeho větve praskaly a sténaly bolestí.

Dívka Elain

27. května 2007 v 11:17 | Rael
Abych nezapomněla- moje včerejší a dnešní přídavky bych chtěla věnovat Morgan- ona už bude vědět za co:))
Děkuju Morgan....)

Dívka Elain

Prostovlasá Elain
sedí na břehu moře
a počítá oblázky...
Spustila nohy
- královna víl se směje-
tančíme,
ne nevesele
- Oči plné mlhy,
s tajuplnými odlesky.
Za rytmy flétny,
čísi ruce nás povedou
-neviděny
Až do svítání...
Skřítčím rohrm probuzeni,
zas povzbudeme mládí.
Odmlčíme se-
Pod prosbou slitování,
nám vítr snáší z hor
nejkrásnější ze snů,
co nás obléká
jak písní sbor
a cvrlikání lučního koníka-
Staré časy,
těm rozumíme.
Ty pyšná Elain,
co mě málo znáš:
královna víl,
tě zve v ten čas.
Každé z dětí má její hlas.
Prostovlasá Elain,
proč nic neříkáš?
...Ach, pyšná Elain-
zlom svůj pás
a z tesaných hor vyeď nás-
vždyt ty,
tu sílu máš!
Řád našich předků dosud uctíváš.
Krásná Elain
spuští svůj vlas-
pro všechny děti, co jsou v nás...

Hej, Timreonéore-
Jdi spát...

Ty, já a Vlk

27. května 2007 v 11:09 | Rael
Ty, já a Vlk

Moře je jako kyselina
hned klesá,
hned se vzdouvá!
Moře nás spálí žárem prokletých-
Být vlk, řekl někdo, je prý hřích.
Moře se směje a vor se nám láme pod nohama-
Ach, Turinthilesi-
čí je ta vina-
čí je ten boj?
Moudrý Turinthilesi,
co přicházíš z hor-
vyveď nás odtud,
a my budeme plaší-
Turinthilesi, Uspávači!
Vlk půjde přede mnu a já krok zpět-
Turinthilesi, Uspávači běd!
Utiš moře a postav nový most
přejdeme po něm-
ty, já a Vlk…
Budeme plaší a na cestu
posvítí nám hejno luceren.
Turinthilesi,
vyveď nás odtud ven.
Moře je jako stádo bídy-
Ty, já a Vlk
- vás vlny nesou,
mě táhnou do hlubiny…
Turinthilesi?
… Vlku?...
"Milovat neznamená obětovat se. Znamená to mít dost víry pro vás oba…"
Rael

Jednoho deštivého odpoledne

27. května 2007 v 10:50 | Rael
Jednoho deštivého odpoledne

- Jsem se tě dotkl a ty jsi neřekl Ne...
Vzal houslový klíč a namočil ho do kozího sýra. Pak si ukrojil srpek měsíce-
snídáme bídu a mráz,
kdybych zmokl, tak zásadně jen ve dvou!
Máš šedivej plášt a já tvář smrtonoše!
To se sluší říkat nechci?
"Hej, vlku," oslovil ho někdo. Psal se rok nula a bylo pozdě.
Smrtonošové nemaj místo v nebi… A já jdu těsně za tebou!
"Hej, vlku," oslovil ho tentýž a uběhlo snad tisíc let-
a ten zmatený malý chudáček chodil pořád dokola jako zvíře za vlastním ocasem.
Hej, Reme - trochu optimismu, zazubil se Sirius a já bych mu nejradši jednu vrazil-
Jenže potíž se Siriem byla, že ho nešlo nemít rád. Jen s největší vervou nenávidět. Věděl to a smál se. Před dvanácti lety i potom….
Potom- je potom?
Bylo někdy nějaké..?
Bude?-
Optimista, procedil vlk skrz zataté zuby.
"Můj malý vlku," oslovila ho něžně a dala mu ruce kolem ramen…
"Tonks!" Znělo to legračně, oslovovat někoho příjmením.
"Tonks," zopakoval tímtéž monotoním hlasem a oči měl zastřené mlhou.
On měl vlasy jako polární vlk.
Tonks se smála.
On se chrapalvě nadechl.
Tonks mu přejela hřbetem dlaně po rozpálené tváři.
"Musíš jít," vydechla a byla v tom bolest nad ztrátou. Rty se jí rozechvěly.
"Musím jít," přisvědčil tak klidně až ji vyvedl z míry…
- Pohovka je rozdrbaná, je tam kousek tebe…
Ten malý ždibec světa nás nenasytí!
Psal se rok Teď a nebe je nám stále uzavřené-
předtím,
potom,
za dvanáct let…
Siriusi?
v Zaplavené zemi
Siriusi?
V Zaplavené zemi,
se utrápíme snáz…
Remus vstal z křesla a usmál se.
Rozešel se ke dveřím.
Tonksová ustoupila a měla dlaně z porcelánu.
Remus se zastavil na prahu - přes cestu mu přeběhl černý pes.
Usmál se- černá znamená smůlu…!
Usmál se a otočil se zpět. Ruku položil na kliku-
Moony?
nereagoval-
Hej, Moony!...
Sevřel ji a vstoupil dovnitř. Dveře se za ním zabouchly.
"To už jsi zpátky?" Tonksová pobaveně nadzvedla obočí nad jedním okem, "vypadáš jako zmoklej pes!" rozesmála se a podala mu šálek čaje.
"Jsem zpět," odtušil Remus a pohladil ji po vlasech.
Černá znamená smůlu…
A v nebi se nejspíš nepotkáme!
Píše se rok potom-
a minulost slábne…
Promiň, Siriusi.
Lichotky se nenosí…
Promiň, Reme…
Mám jen tebe

Neodcházej, je nejkrásnější ze slov- vymyslelho vlk a vpravil do úst člověka…

Půjdeme odnikud nikam

27. května 2007 v 0:44 | Rael
Půjdeme odnikud nikam

Timreonéore
z říše Snů,
co přicházíš po mléčných drahách-
Timreonéore
ve vlčím kožichu,
budu se zdráhat,
než tě poslechnu
... Budeme kráčet poslepu-
Ty přede mnou
a já krok vzad...
Timreonéore?
Nauč mě naslouchat!
... Ach, Timreonéore
- Vlku ze zahrad
snů...
Budeš krok za mnou
a já tě povedu...

Vlk a já

27. května 2007 v 0:38 | Rael
Méně je někdy více. Myslím, že těchhle pár slov dokonale vystihuje vztah Vlka a člověka:)

Vlk a já

Podej mi ruku-
a společně půjdeme do Zaplavené země,
co čeká Mě-
čeká i Tebe...