Duben 2007

** Pobertovská přísloví

30. dubna 2007 v 19:00 | Lejdynka
Co nechceš, aby Remus činil tobě, nečiň ty jemu - aneb kousat se nevyplácí.
Jak se do Zapovězeného lesa na vlkodlaka volá, tak se ze Zapovězeného lesa vlkodlak ozývá.
Komu se nelení, tomu se James jelení.
Komu není rady, tomu je kaktus.
Nechval Rema před úplňkem.
Remus je nejlepší kuchař.
Kam nechodí slunce, tam chodí Remus.
Ranní ptáče určitě není Sirius.
Neříkej hop, dokud Sirius nepřeskočil, protože tě pak do toho potoka shodí.
Remus-stříbro, Sirius-zlato J
Kdo se směje naposled, ten je Petr Pettigrew. Protože má dlouhé vedení.
Co může Remus udělat dnes, neodkládej na zítřek.
Tichý Remus břehy mele.
James nepadl daleko od stromu, pod kterým seděla Lily. Ve skutečnosti jí spadl na klín.
Mnoho psů, Tichošlápkova smrt. On chce být jediný.
Remus moudřejší večera.
Co se v mládí Remus naučí, ve stáří Sirius jako když najde.
Dvakrát měř, jednou Snapea seřež.
Kdo Snapeovi jámu kopá, nikdy do ní nespadne. Protože kopat jámu Snapeovi je bohulibý čin.
Mezi Záškodníky James Potter králem.
Žádný učený Remus z nebe nespadl - to jsme ho naučili my.
Kolik Záškodníků znáš, tolikrát jsi člověkem.
Pod svícnem bývá Remus a učí se tam.
Malé krysy taky krysy.
Tak dlouho se chodí se džbánem pro máslový ležák, až vás Remus nachytá.
Bez Siria nejsou koláče. Někdo do toho Medového ráje musí.
Lepší Lupin v hrsti, než zbytek Záškodníků na střeše. (McGonnagalové heslo)
Ve víně je pravda a v lihu je Sirius.
Remus nad zlato. Zvlášť když je před zkouškami.
Dobrý James pro Lily přes plot skočí.
Starého Siria novým kouskům nenaučíš.
Sirius hory přenáší - nebo si to aspoň myslí.
Petr má krátké nohy a daleko neujde. Fakt.
Potrefený Sirius se vždycky ozve.
McGonnagalová Záškodníkům nevěří.
Není na světě Remus ten, aby se zavděčil učitelům všem.
Víc Záškodníků víc ví.
V jednoduchosti je Petr. V Siriovi je krása.
Věř a Pomfreyová tvá tě uzdraví.
Kdo dřív přijde, toho Sirius zmele. Zvlášť pokud je to Snape.
I mistr Sirius se někdy utne.
Kdo si počká, ten se trestu dočká.
Proti vlkodlakům žádný dišputát.
I dobrého Záškodníka moc škodí.
Slovo dělá Záškodníka.
Nikdy neříkej "Já za nic nemůžu." Sirius to na tebe stejně svede.
Péťa smrdí. Vážně.
Lily kvete v každém věku.
Kdo nic nedělá, stejně dostane trest. (Removo heslo)
Věrný pes a Sirius se nikdy neztratí.
Snapeovo oko za Siriův zub.
Na hrubého Snapea těžká lopata.
Nové koště dobře létá.
Kdo uteče, ten je Petr.
Nejlepší obranou je vlkodlak.
Vrána k vráně sedá, pes vlkodlaka hledá.
Nic netrvá na světě věčně, ani láska k jedné Lily. Aspoň Sirius v to doufá.
Bez galeonů ke Třem košťatům nelez.
Vlkodlaci přinášejí štěstí. (Siriovo oblíbené heslo)
Účel světí veškeré nedovolené prostředky.
Láska prochází Siriem. A Petr asi žaludkem.
Záškodník svého štěstí strůjcem.
Petrovi není shůry dáno a v apatyce taky rozhodně nekoupí.
McGonnagalová není doma, Záškodníci mají pré. Ale to mají i když doma je.
Pro jednu Lily slunce nesvítí, ale povídejte to Jamesovi.
O Záškodnících jen dobře. Pro jistotu.
Co je proti školnímu řádu, to se počítá.
Podej vlkodlakovi prst a ukousne ti ruku. (Snapeovo přísloví)
Když dva dělají totéž, jsou to Sirius s Remem.
Sekerou okno neumyješ, ale můžeš ji zarazit Snapeovi do hlavy.
Co není v Petrovi, je ve všech ostatních.
Nevstoupíš dvakrát do bradavického jezera, zvlášť jestli proti tobě oliheň něco má.
Stará Lily nerezaví. Ale tohle ANI NÁHODOU neříkejte Jamesovi. Ten si myslí, že bude pořád mladá.
I na Záškodníka jednou dojde. (McGonnagalové heslo)
Kolik Záškodníků, tolik rozumu.
Kdo hledá, vlkodlaka najde.
Vlkodlak a pes se mohou líbat, ale kde je přátelství? ( původně Kočka a pes…. Alžinčino oblíbené heslo J )
Všude dobře, v Bradavicích nejlépe.
Sirius nikdy nespí.
Nemaluj Snapea na zeď. Ta zeď za to nemůže.
Člověk míní, Sirius mění.
Kdo se moc ptá, moc se dozví. Zeptejte se Snapea.
Není Siria bez Jamese. Není Rema bez Siria. Není Jamese bez Rema.
Zdi mají uši. A obrazy pusu.
James a Lily se přitahují. (Jamesovo oblíbené heslo)
Snape za osmnáct, Malfoy bez dvou za dvacet.
V nouzi poznáš přítele a v přítelovi vlkodlaka. Ale to nevadí.
Kam nemůže čert, nastrčí Jamese.
Záškodnické sliby - chyby.
Na každém Siriově šprochu pravdy trochu. Ale fakt jenom trochu.
Důvěřuj, ale Záškodníka prověřuj. Vždycky.
Zadarmo ani Remus nehrabe. Musíte ho uplatit čokoládou.
Nejde-li vrba k Snapeovi, musí jít Snape pod vrbu.. muhehehehe J
Když je Lily unavená, sedne si i na vola. Ale to taky Jamesovi neříkejte. Asi by pak z něho byl schizofrenní maniak.
Siriovi štěstí přeje. Většinou.
James růže přináší. Ale jenom Lily. A ta je nechce. To je pech..
Kámen zůstane kamenem, dub dubem a Snape volem.
Kuj železo, dokud je James žhavý. (lehce nepočestné heslo ]:>))
Sirius nezná mezí.
Podla nosa poznáš Snapea. Nikdo jinej totiž takovej frňák nemá.
Kdo se bojí, nesmí pod vrbu.
Lily, drž se svého kopyta. (Sirius má někdy na Jamese pěkný názor J)
Tichošlápek, který štěká, nekouše. Chce jen nadělat co největší rámus, jako obvykle.
Kdo chce s Remem býti, musí s ním výti. Ale to pro mnohé není problém, viď, Siri.. viz o řádek výše.
Čiň McGonnagalové dobře, trestem se ti odmění.
Kůň je jednou hříbětem, Sirius dvakrát dítětem. A kdyby jenom dvakrát.
Dlouhé vlasy, krátký rozum. Sirius je toho zářným důkazem. (Removo oblíbené heslo)
Když se dva perou, Petr se směje, a potom mu někdo dá přes hubu.
Kdo chce kam, pomozme mu pod vrbu.
Kdo chce Siria bít, hůl si vždycky najde. (z domu Blacků L )
Tak dlouho hledá správného muže, až si vezme Jamese.
Tichošlápkův štěkot na měsíc neplatí. Jenom na Rema.
Siriovi ocas nenarovnáš. Ehm.
Setkání s Jamesem předchází pád do vody.
Removi napověz, Snapea kopni. Ale Remus stejně vždycky všechno ví.
Kdo pozdě chodí, McGonnagalová mu škodí.
Ptáka poznáš po peří, vlkodlaka po tvaru ocasu a zorniček (viz.otázka č. 10), Snapea po nose, Siria po vlasech….
Co je šeptem, to je se Záškodníkem.
Jaký Sirius, takový pes.
Potmě každá kočka McGonnagalová. Případně Norrisová.
Nosit sovy do Bradavic. Nebo dříví do Zapovězeného lesa. Kentauři ho mají dost, věřte mi.
Sirius je špatný rádce. Ale to dělá schválně.
Kam James, tam neviditelný plášť. A pod ním většinou ještě Sirius.
Darovanému psovi do očí nekoukej - mohl by to být Sirius.
Humor je kořením Záškodníka.
Spíš projde Sirius uchem jehly než Péťa zkouškami N.E.W.T.
Pozdě Záškodníka honit.

* Pobertovské Desatero

30. dubna 2007 v 18:59 | Lejdynka
Já jsem Záškodník, tvůj pán.
Nebudeš mít jiného Záškodníka, jen mě.
Nevyslovíš jméno Záškodníka nadarmo.
Cti Jamese svého a Lily svou.
Nezabiješ Snapea.
Nepokradeš zásob z kuchyně.
Nesesmilníš s Lily.
Nepožádáš statků Jamese svého, aniž pořádáš o manželku jeho, a on tě pak zabije.
Reme, pamatuj na den odpočinku, má ti být svatý! Přestaň se konečně učit!
Nepromluvíš správného svědectví, jinak budou mít všichni průšvih.

Ve Francii

30. dubna 2007 v 2:05 | Rael
Tohle je jeden z posledních článků, které sem přidávám na jeden dlouhý měsíc (květen=maturita=žádný čas:) ). Zítra sem hodím ještě pár básniček.
A řekla jsem si, že bych mohla oplatit Morgan - zkrátka to, že je:))- tak jsem splácala něco o jejích oblíbených postavách a děj umístila do Francie. Je to pitomost- snad ti ale udělá aspon malou radost:)
....

Ve Francii

Odhrnul si pramen vlasů z čela a škodolibě se jí zadíval do očí - trochu štípaly.
"Nymfadoro, opravdu si nemyslím, že…"
"Tonksová," přerušila ho přísně. Pak se cinkavě zasmála, "vždycky Tonksová!"
"Tonksová," přikývl smířlivě a nenechal se vyvést z míry, "víš jistě, že jsem měli čekat tady?" Významně se rozhlédl kolem sebe.
"Ale jo," přikývla zamyšleně a rozhodila rukama, "tobě se Francie nelíbí?"
"Já přece neříkal, že- "
"Jsi nervosní," utnula ho a pátravě si ho prohlížela, "tedy," odmlčela se, "nervosnější než kdy jindy."
Procházeli se podlé řeky - voněla zaschlou omítkou a dlážděním z popraskaných cihel.
Mlha se jim líně motala pod nohama - připomínala mléčnou kaši z pohádek.
Remus pokrčil rameny- nic neříkal.
Pár matných světel zablikalo. Byl by si přál aby mlha byla větší - mohl by se do ní schovat, kdyby chtěl. Nesměl- věděl to.
"Francie," zamumlala a zašklebila se jako hrající si dítě, "ne, to asi nebude tím," Škobrtla a vrazila do plakátu s namalovanou podobiznou makového preclíku.
"Nym - Tonksová, v pořádku?" Zachytil jí dřív než spadla na zem.
"Když není zima, bývají v parku slyšet cikády," šeptla nejistě.
Zarazil se. Dnes je zima, napadlo ho a rychle sklopil hlavu. A zejtra přijde déšť.
Všimla si toho. Rychle uhnula očima a narovnala se v pase: "Bojíš se mě?" Oprašovala si zaprášený hábit, "to jsem nechtěla."
Removi zasvítily oči - ve vlasech mu přistálo pár vrásek.
… Ztratit se v ní - mlha a sněhové vločky… Všiml by si někdo?
"Bojím se sám sebe," šeptl přiškrceně. Najednou měl pocit, že prozradil příliš mnoho.
Zarazila se a málem znovu porazila barevný plakát.
"Po kom jsi tak strašně nešikovná?" zasmál se naoko pohoršeně.
"Neříkej, že tě nic nenapadá. Viděl jsi někdy Siriuse po ránu?"
Remus přivřel oči: "Něco na tom nejspíš bude… Blackovský komplex?"
"Jen jedna z mála špatných vlastností," pokoušela ho dál.
"Máš jeho oči," nadechl se. Vzdálenost mezi nimi se zmenšila. Dělila je jen živá mlha a opar nad vodou… Rema bezděčně napadlo, jak se dostaly z debaty o větevnatém gobelínu rodu Blacků, právě sem.
… Schovat a zapomenout…
Odtáhl se od ní.
Tonksová rychle zamrkala - očividně s cítila nepříjemně. A taky- smutně. Přesto se nezlobila.
"Promin," zašveholila až příliš rychle a prohlížela si jeho ruce.
"Ne," přerušil ji Remus a posadil se na oprýskanou lavičku, "je to moje chyba. Měl jsem ti říct, že," zoufale se nadechl a naznačil jí aby se posadila vedle něho.
Poslechla.
"Že?" vybídla ho povzbudivě. Mahagonové vlasy připomínaly proud tekoucí řeky. Voněla. Remus se snažil ignorovat jak moc je mu ta vůně příjemná.
"Že jsem - totiž nejsem-" Koutkem oka zavadil o dorůstající měsíc.
Všimla si jeho nepatrného zaváhání. Přikývla.
"Máš mě rád?" zeptala se prostě, ale prsty se jí chvěly nedočkavostí.
Měl oči z jantaru - a její byly černá slída. Zářily v nich ony pověstné Siriovy jiskřičky, které měl tolik rád. Byly totiž přeným opakem chlapce s vlčími šedinami na čele.
"Jsem vlkodlak," vydechl dřív, než si stačil uvědomit co vlastně říká.
... Uběhlo tisíc let… Mlha zbaběle práskla do bot.
"Já přece vím," tajemně se usmála. Byl to úsměv Mony Lisy na hladině z čokoládové pěny. Svítalo. Za rohem vonělo pekařství…
Když ji políbil napadlo ho, co všechno věděla dívka z obrazu a co znamenal její prchlivý úsměv vyděšeného mláděte… Co všechno ví srdce, které milujeme…
Když ji políbil, zrůžověly jí vlasy.
"Mám hlad," rozesmála se po chvíli a zbrklým pohybem ruky uhodila Rema do nosu, "omluvám se," rozpačitě si skousla ret.
Mlha zmizela úplně - Francie byla krásna.
Ona byla krásná.
A on byl vlkodlak…

Vlasy ti voní po heřmánku

30. dubna 2007 v 2:00 | Rael
Vracela jsem se v mírně podnapilém stavu z hospody a tak o půlnoci vzniklo tohle... Uvozovky jsem dodělávala za střízliva, pravda- ale stejně- berte mě s rezervou:)

Vlasy ti voní po heřmánku

Díval se skrze prsty a jeho oči byly neskonale smutné.
"Vrať se," zašeptal a přitiskl dlaň na okenní tabuli. Studila. Zašeptal- vrať se- a byl to rozkaz.
Kdybys nechtěla mít pravdu a já nebyl paličák…

Pršelo. Déšť trval už několik dní a nechtěl přestat… My nechtěli přestat, přesto že válka dávno skončila. To se poznalo- vždycky se to pozná. Podle švitořivého smíchu v ulicích a zarudlých očí. Usmál se - byl to zoufalý smích, plný otázek.
Kdyby ses nezeptala a já nechtěl být blíž než se smí…

Když milujeme,
pak jen jednou-
zbytek se ztrácí v šedé mlze…
Když ztrácím,
tak naposled-
hlasem srdce
nech se vést
a nalezneš-
oblázek rozpálený z písku…
"Směješ se," ušklíbl se, "pořád se směješ. Jsi krásná, když se usmíváš…"
Ucukla, vytrhla se mu ze sevření - tohle kamarádi neříkají. Tím spíš ne On. On nebyl z říše okázalých gest či slov.
Ron uhnul pohledem - najednou tu pro ně bylo příliš málo místa. Měl pocit, že řekl víc, než bylo vhodné. Než kdy vhodné bude. Přesto měl pocit, že je v právu, když dává v šanc jejich přátelství pro pár pitomých nejasných pocitů.
Mlčeli. Hermiona sklopila oči.
Když je znovu zvedla, třpytily se- tím zvláštním leskem dětí-dychtivců.
"Proč to říkáš?"
Přemýšlel- ještě pořád byl čas. Ustoupit…
"Proč se ptáš?" nahodil zdánlivě bez souvislosti a najednou byl dospělejší než za celých dlouhých sedm let…
Jsme neoblomní,
když jde o pravidla
- pocity v nás,
říká vnitřní hlas,
jsou vždycky chyba.
Jenže ta nejkrásnější,
co se nám kdy stala…
Hermiona se snažila vyplést si z vlasů borovou jehličku.
"Počkej," zarazil ji tiše Ron a dotknul se jejích dlaní. Zrazila se. Poslechla a poslušně svěsila ruce. Nechala ho, aby jí jehličí vypletl z vlasů. Snažila se ignorovat ten podivný pocit, který se jí usadil za víčky.
Ale- proč se tak cítí?... A cítí vůbec něco?...
"Hotovo," usmál se a postavil se vedle ní. "Harry musí být každou chvíli zpátky," Zadíval se do ústí tmavé jeskyně.
"Hmm," odpověděla Hermiona. Dutě, jakoby bez emocí.
Překvapeně se k ní otočil.
"Děje se něco?"
Přepadl jí neodbytný pocit křivdy a zrady.
"Děje," pohlédla na něj koutkem oka. Děješ se ty- zamrkala a přála si, aby to směla říct nahlas.
Nejistě k ní vztáhl ruku. Pak se zarazil a s nepatrným úsměvem ji zase svěsil podél těla.
Podzim letos začal dřív. Ochladilo se a na kmenech tuhla pryskyřice.
Sním,
že jsi se mnou-
vzdálená i blízká…
Sníš,
kdesi v dálce
a mně se stýská…
Vlasy jí voněly po heřmánku.
S přehnanou úctou vzala knihu v kožené vazbě a položila ji vedle sebe. Vrba jim stínila výhled.
"Hermiono," zaúpěl Ron a snažil se zvednout, "nech toho- prosím," dodal, "nemůžeš mě nutit k něčemu tak nelidskému, bolestivém a vůbec - co jsem ti vlastně provedl?"
"Rone," Zamračila se, ale oči jí prozradily, "jednou se musíš začít učit."
"Jednou jistě," odvětil klidně a natáhl se do trávy, "ale ne teď- teď máme volno!"
"Ach tak," nadechla se uštěpačně, "a co budeš dělat potom?"
"Co?" Stáhl ji za sebou, "mám tebe!"
Přísahala by, že mu v očích zajiskřily ony pověstné modré plamínky-
vlasy jí voněly po heřmánku, když umírala… Vrba jim zastínila výhled… Spíme sladce- steleme si na snech a hrajeme si s duhovkou z marcipánu…
Sním,
a možná je to chyba
- nejsem ten,
koho jsi chtěla…
Měl jsem tě chránit a já neuspěl-
zkřehla jsi,
jak víla z mořských pěn…

Sevřel ruku v pěst.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Harry a položil mu ruku na rameno.
Prozíravé!
- Hloupá otázka - jak by mohl…
Usmál se: "Jasně." Nevěděl, nakolik jeho jasně vonělo po lžích a přetvářkách, vyslovil ho však s jistotou, s kterou se lidem říkají "pravdy" ze soucitu.
Harry se zachvěl: "Dobře- jen," odmlčel se, "jen neudělej nějakou pitomost."
Harry sám se cítil mizerně a Ron to věděl. Z nějakého důvodu mu to bylo jedno.
Zaválo nás ticho-
a já vím,
že se k nám zas vrátíš…
Jsi sen
a vím,
že se znovu ztratíš…
Chvíli si v prstech prohlížel hůlku z ebenového dřeva- hůlku čaroděje.
Kouzlo které chci, mi nemůžeš dát…
Vlasy jí voněly po heřmánku… Dospěli příliš rychle- možná to bylo špatně. Jen možná- asi tolik, jako když píchnete do včelího hnízda. A za chvíli si mažte krajíc chleba medem…
Usmál se- poprvé a naposled-
rozlomil ji…
Nejsem už tím,
kým jsem byl-
nejsem s tebou
- ten zvrat mě proměnil…
… Sedm let je dlouhá doba
- milujeme celý svůj život-
a bolest nepřestává…
Když nastupoval do vlaku do stanice Kdekoli, neohlédl se…Harry ho bude nenávidět. Právem - věděl to. Bylo mu to jedno. Nenáviděla by ho Hermiona? Její vlasy přestaly vonět,když zavřela oči…
Byl zbabělec?... Přinejmenším nebyl nejstatečnější.
Stačilo to.
Přistoupil k němu průvodčí kouzelnického expresu-
"Lístek prosím."
Poslušně mu ho předal. Muž v uniformě si chlapce zaraženě prohlížel: "Neznám Vás odněkud?" Odtrhl okraj jízdenky, "jak se jmenujete?"
"Nejsem Nikdo," odvětil Ron a odhrnul si pramen rudých vlasů z čela. Jeho oči ho však prozradily…

Polykači světel

25. dubna 2007 v 21:28 | Rael
Poslední výtvor z trojice mého snažení (angličtinu jsem se nakonec nenaučila:) )...

....................

Polykači světel

Odejděte
- Polykači světel
Pelyněk mi usnul na okně...
Dlaň, zdá se, plnu hořkosti -
házím ji po stěně...
... Svízel je nejkrásnější z rostlin...

Odpusťte - Polykači světel
Noc mi láme vaz:
Jsou v ní-
cizí oči
i cizí hlas...
Já jsem ta stěna a já se zalknu
- někdo zhas!
... v polospánku...

Přistupte- Polykači světel
Už vás nechci snášet víc!
Havran s řezavým smíchem,
se mi mihnul ve spáncíh
- a pak - už nic...
... Jen křik Polykačů světel...

Hádanka

25. dubna 2007 v 21:20 | Rael
Ještě pořád se učím anglicky:))
........................

Hádanka

Jde poustevník,
po dně moří
a ač je mlád-
má bílé vlasy
a onošený šat....

Jde poustevník,
zemí a travou
a ač je zdráv-
má štíhlou hůl
a dlouhý šedý plášt...

Jde poustevník,
vykračuje nebem
hrdě, se vzpřímenou šíjí -
má zlatý vous
- je smrt!
... Je náruč něhy...


Kdo, nebo co je to- uhodli jste?:)

Štítonoš

25. dubna 2007 v 21:09 | Rael
Takhle to dopadá, když se ráno snažím učit angličtinu... Myšlenky mi tak nějak nesmyslně létaly kolem a nedaly si pokoj....

..........................................

Štítonoš

Vojáčku s polámaným kopím
máš jedno oko a v něm slzu,
kdybych měl samet
setřel bych ji
- já však tu tíhu neunesu…
Hej, Štítonoši!

Vojáci,
pozvedněte meče!
V slzavém údolí
krev teče…
Vojáci?
… Poslechněte krále…
Bílá se kácí,
černí stojí dále…
Hej, Štítonoši!
- my umíráme.
Už kvetou haluze
a Stínovládce
teď svoji vládu křísí
Hej, Štítonoši!
- natrhej sedmikrásky…
Je tu příliš mnoho mrtvých
a slunce se tetelí nad obzorem
- to není smrt hodna krále…
Má ležet pod mohylou
a mlhou se nechat stít
… Jen mrtví kolem,
smí pod hvězdným nebem snít…
V očích třpyt,
a popraskané rty -
šeptají tak sladce:
"Hej, Štítonoši,
podej víno a džbán
a posluž nám jak matce,
kterou bys v Stínozemi nehledal
Hej, Štítonoši…
Máš prasklý trup
a bitva už se končí…

Chlapec z říše snů

23. dubna 2007 v 22:15 | Rael
Neřešte to- asi začínám šílet:))
.............................
Chlapec z říše snů
Zasadil malinový keř a potrhal pavučiny na dvorku… Tak mu přikázala maminka.
Usnul s rukama zkříženýma za hlavou… Táta říkal, že když budu spát tak hloupě, přijdou ke mně v noci Nalfethiové a zaklejí mě svými flétnami… Jenže neví, že já jim dávám za okno čerstvé plásty medu.
Tak můžu klidně spát jak se mi zachce- třeba jako jeden z hlupáků, když k tomu přijde
… Kolem bzučí včely - studny vypěnily a smaragdy kvetou…
Připadal si jako král - král z nedotknutelného bílého mramoru. Kráčel po prašné cestě vesnice a kynul ostatním na pozdrav. Tu rolníkovi, hned zase panu Worthovi, sázejícímu mrkev. Byl zlatonosný pán s pihou na nose. Nic mu nevadilo, že cesta pod ním není nebeskou duhou- vždyť on sám byl božský.
Byl božský a děti se mu smály za jeho střevíce z nefritu…
Šel až na samý konec světa, kterým byly pole na kraji vesnice, dělící dlouhý pás hor od divokých hvozdů. Šel objevovat zázraky a šeptat si s ptáky… Byl z říše snů…
Oči měl z máku a byl dítě…
- Oči černé jako slída.
………..
Kdybys nechodil do lesa!
- Každý kluk se drží doma.
Správní kluci nehoní včely a zarputilé kameny…

Dospěl, a byl vlčí mák…
- V očích se mu roztančila červená sukně…

Melancholicky

21. dubna 2007 v 1:31 | Rael
Melancholicky
Až budeme polykat hořkou slonovinu
zaplaví nás pocit melancholie
Jako jedni z davu,
budeme vzrušeně reptat:
Pořád tatáž melancholie.
Bez vína a džbánku
se těžko budí melancholie
Stojíme na prahu
- dveře jsou břehy Anglie…

Vlk

21. dubna 2007 v 1:26 | Rael
Vlk
"Jsi Vlk!" dovtípil se a ukázal na něj velkým tlustým prstem.
… Spolkl obvinění, ostatně jako většinu věcí dávno předtím… Měl pocit, že se jednou nutně musí zalknout.
"Jdi pryč!"
- nebo že ho ušlapou.
…. Slzy byly popel -chutnal po máku…. Maminka pekla makové koláče, vzpomněl si a žmoulal lem košile.
Maminka měla velké tlusté prsty, ale její oči byly modré a laskavé.
Jitřní paprsky roztančily koruny stromů.
Byl vlk a byl sám s olivově zelenýma očima…
Jsi tu ještě?
Vlk přikývl.
… Jsme tu ještě? pokračoval chlapec.
Vlk se upřímně rozesmál: Tvoje lidskost mě dojímá…
Večer voněl po chrpách smáčených v medu…

Maminko?

21. dubna 2007 v 1:18 | Rael
Maminko?
V očích se mu rýsovala zelená mlha.
"Žijí tam vlci," šeptnul a trochu se odtáhl…
Jsi šedivá srst, prach a špína!
"Co to říkáš?" zeptala se soucitně a dlaní mu přejela po čele - bylo horké.
"Já je viděl!" Nadzvedl se na loktu a mlha se mu usadila na zčernalých prstech.
"Jsi nemocný, spi!" Zatlačila ho zpět do pohovky.
"Ale já…"
"Spi!" - rozkaz!
Usmívala se. Usmívala se a byla z ledu. Bál se jí - prohnaná vlčice s bílými vlasy a dlaní plnou estragonu…
"Vlci," zamumlal a zelená protkala každé slovo, těsně před tím, než ho vyslovil…
Ve vzduchu voněl mech…
"Vlci," zopakovala příkře předtím než usnul, "vlci !" rozesmála se a oči se jí rozšířily zoufalstvím. "Tyhle lesy jsou jich plné…"
Ve vzduchu voněl mech…
"Maminko?"
"Spi," Vlídně mu stiskla ruku… Vrátil se jí lidský, konejšivý výraz. Na čele pár vrásek… Místnost hučela plápolajícím ohněm. Šedooký přihodil do krbu polínko obrostlé zubem času:
"Neměla by jsi mu plést hlavu - z pohádek dávno vyrostl. Už není dítě," odmlčel se. Veliké oči upíral do houstnoucí tmy za oknem, "není ty…"
"Je nemocný…"
- stiskla ruku bledému chlapci, kostkovaná deka se jí svezla z ramen. "Musí spát!"
Do vlasů si vetkala stříbrnou brož. Pak se bezstarostně usmála. "Všichni vlci chodí spát…"
Roztančila se….
* * * * * *
Muž vyšel zpoza stromu - ve vlasech mu svítily vrásky.
Maminka byla vždycky trochu šílená, pokrčil rameny.
Vlk na něj upíral veliké smutné oči. Nic neříkal…
A já byl vždycky trochu člověk…

Dva oblázky a šerbetová náruč

21. dubna 2007 v 1:07 | Rael
Další z podivných podivností, které vyplodila má chorá mysl:)... Záměrně nejmenuji postavy ( jestli chcete, můžete si za ně dosadit Siria a Rema... Inspirovala jsem se jimi, ale nebyl záměr psát o nich). Takže prostě - někdo:)...

....................................
Dva oblázky a šerbetová náruč

"Ahoj…"
Ten s olivovýma očima sebou polekaně trhl: "Proč to děláš?" obořil se na něj a prsty měl ušpiněné od sazí.
"Co myslíš?" Ležérně se opřel o stůl.
"Děsíš mě - pořád mě děsíš!" šeptl přiškrceně ale nepodíval se na něj.
"Dobře," opáčil On, "už nebudu…" Smířlivě se zašklebil. " straší ti v hlavě cizí hlasy?" zeptal se zdánlivě bez souvislosti a každé slovo se obalilo omítkou z pavučin.
"Ne!"
Obzor se zašpinil. Ochladilo se…
" Jen…" Teď polámaná slova roztančila vzduch. "Jen chci být sám."
"Nechceš být se mnou - v tom je rozdíl, vyčetl mu škádlivě, ale v hlase mu zaznívalo zklamání.
"Někdy je to totéž!" Žmoulal seschlou trávu… Padající mlha se mu nevděčně usadila v koutcích…
"Někdy?" Nadzvedl jedno obočí a založil si ruce na prsou.
Zelenooký nic neříkal. Mlčel, protože mlčení bylo jednoduché…
"Někdy mě štveš," dokončil a hořce se zasmál.
… Ten z očima z jantaru usnul až k ránu… Jen zelenooký ještě dlouho kreslil prstem na sklo - obrázky z říše pohádek! Když se svítáním odešel poslední drak, šeptl "sbohem".
Poslední dotek voněl po mandlích a pleť měl z marcipánu.

Szřípky vzpomínek - Neodcházej!

11. dubna 2007 v 20:56 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Nevěděla jsem kam to dát, tak tedy sem. Prostě pitomost, co mě napadla.
Jestli mě v souvislosti s Remem a Siriem napadne ještě nějaká taková krátká pitomost :)- dám to sem, jako střípky vzpomínek... K povídce to patřit bude, ale jen okrajově.Hodně okrajově... Nechce se mi kvůli tomu dělat samostanou rubriku:)

............

Neodcházej!

"Siriusi, nechovej se jako idiot!"
"Proč?"
"Proč myslíš?" opáčil oslovený, "Nepředstírej, že víš nejlíp, jak chutná bolest… Jen proto, že jsi tam byl!
"Sirius zalapal po dechu: "Já tam musel žít! A když jsem zpátky, nechci se dívat, jak si ničíš život!"
"Tak mi do něj nemluv!" zamračil se Remus, "To jsi měl udělat před dvanácti lety!" šeptl a jeho slova roztančila vzduch.
Sirisu sklopil oči.
Hnědovlasý muž se zatvářil rozpačitě: "Tichošlápku…"
Oslovený zamrkal a zatnul pěsti. Zvedl hlavu a zastrčil si pramen vlasů za ucho.
"Pro tebe existuje jen před dvanácti lety?" Nebyla v tom žádná výčitka, spíš - zklamání.
Mlčeli.
Mlčeli a křivda se usadila a sedla si na dno ušmudlané sklenky od vína…
"Brumbál mě čeká," Zvedl se k odchodu a aniž by se na Siriuse podíval, rozešel se ke dveřím.
"Nechoď tam," odvážil se Sisius chraplavě.
"Musím!"
"Prosím," odvážil se Tichošlápek, "poslechni mě."
"Nesmím…" Tentokrát to byl Remus, kdo nevydržel jeho pohled.
Mlčeli a pak se za ním zavřeli dveře.
Sirius se zamračil. Proč ho Brumbál k takové věci přemlouval, no proč? Povzdychl si a opřel se zády o linku. Venku pršelo…
Víš proč, ozval se mu v hlavě slabý hlásek.
Věděl, že neodmítne, přitakal Sirius.
Věděl, že bude souhlasit a půjde dělat špeha mezi vlkodlaky?
Sirius se trpce usmál.
Věděl, že Remus udělá cokoli - Remus měl zkrátka svojí hlavu…
A Sirius Black?
- Poslušný králíček, co sedí doma na zadku!
Vzal sklenku a mrštil jí o zem. Několik střípků mu zajelo do měké kůže dlaně. Bolestivě syknul… Věděl, že víno vypadá stejně jako krev!
………

Tonksová se usadila naproti Siriovi a čistila mu ránu.
"Proč jsi to udělal?"
Sirius se usmál.
"Remus říkal, že jste se pohádali," odmlčela se a obvázala mu ruku, "proč se pořád hádáte?" Její přímost Siriuse vykolejila.
Neodpověděl.
"Siriusi?"
Odhodlaný výraz v její tváři, donutil Tichošlápka neochotně vzhlédnout.
"Vždycky jsem se o něj hrozně bál," Zvedl oči. Mluvil monotoním, zastřeným hlasem, "měl jsem pocit, že bych se o něj měl postarat… Malý nerozumný vlkodlak," ušklíbl se, jakoby to vše vysvětlovalo. Ve tváři mu zasvítila hrdost, "že" -
"Že to sám nesvede?"
Sirius nejistě přikývl.
"A teď?" vyzvídala opatrně.
Sirius se smutně usmál. Prohlédl si mladou ženu.
"Teď už se o něj nebojím…" V jeho hlase bylo najednou víc něhy, než dokázala snést. Odtáhla ruku a zrůžověly jí vlasy.
Oba věděli, na co myslí. Sen měl podobu vlka…
Sirius se ještě chvíli potutelně usmíval a oči se mu leskly - tím zvláštním nadpozemským způsobem…
Pak zavrtěl hlavou a na jeho tvář se usadil lidský výraz. Velice tvrdý lidský výraz.
Zvedl se, přešel ke dveřím a nuceně se ušklíbl. Přes ruce se mu táhl dlouhý stín.
"Teď se bojím o sebe…" odfrkl si.
Tonksová svraštěla obočí.
"Bojím se," odvrátil se od ní a zahleděl se z okna tak, aby ho nemohla slyšet, "že už mě teď nebude potřebovat…"
Pršelo… Sen měl podobu Vlka!



Spi...

11. dubna 2007 v 20:16 | Rael
Shledání dvou přátel po dvanácti dlouhých letech.


Spi...

Spi

chtělo se mu říct,
a spokl slova
Odpusť?
Chtěl zkusit znova…
- Ticho nás dusí.
Spi

opakuje.
Dva muži v trávě leží
- blízkost prý léčí…
I když ji snášíš,
jen stěží!...
Spi

vždyt víš:
výčitky nás tíží
a smutní prý přijdou do nebe…
A my do pekel-
ty pro mě-
a já pro tebe!...
Vzal sis mou duši!
Spi,
hlesl tiše
a ztratil srdce
- vítr jim cuchal vlasy…
Netušil jsi?
- Přikývnutí,
měl v očích strach -
z minulosti?
Z odmítnutí!
Spi,
křikl měkce
chtěl zahnat havrana pochybností…
Spi
naléhal
- ti dva se objímají…
Bolest!
Život nám vzali.
Spi
prosil tence
a vzal jeho ruce
do svých dlaní…
Čekáme na svítání.
Spi
pravil pevně a zvedl oči
- nemůžu, odvětil Black:
ta tma mě děsí!
Spi
řekl klidně a sklopil hlavu:
Jsi slunce,
já led-
taju!
Spím
A už se nevrátím…
Spíš,
odvětil prudce
a svěsil ruce…
Dva kamarádi,
opřeni o kmen padlý
vzpomínají,
na staré časy:
co jsme byli?
Co jsme?
Přátelé?...
Nevíme…
A nebo-
vědět nechceme!
… Siriusi?
Slova zasténala-
a odletěla…
Reme,
… čí je to chyba?
že jsme nedovedli-
mluvit-
mlčet-
když bylo třeba?
… Kamarádi…
Spi
Milenci…!
Sníme?
Tichošlápku?
- Sníme,
odvětil.
… Dělilo je dvanáct let
a mříže samoty…
Spi…

Prokletí vlčího rodu

11. dubna 2007 v 20:11 | Rael
Přemýšleli jste o tom, co dělal Remus a Sirius během období prvního Fénixova řádu?
Mysleli jste někdy na to, proč Sirius podezříval Rema a proč je to oba tak bolelo?
Uvažujete jaké to asi je, když vás zavolá měsíc?
O vlčích lidech - tuhle "básničku" bych chtěla věnovat Morgan Ehran - ona bude vědět proč:)

Obsazení:
- Vlci

- Sirius

- Remus

..................................................

Prokletí vlčího rodu

Noc utkala pavučinu zázraků
a vlci hledí do mraků:
nás nenajdeš!
Západním větrem
nech se vést…
Jsme rod uštvaných srdcí,
my-
to plémě vlčí!
Jen nás následuj,
neptej se-
chvíli stůj!
Poslouchej-
dnes,
je tvůj Den!

… Vlk zvedl hlavu,
je jeden z davu…
Zvíře bez jazyku!
Kam zas jdeš?
- Jedna otázka-
výtka-
lež…
Jednou tam zůstaneš,
šeptl mu do vlasů…
Bojím se-
trpělivě setřásl jeho ruku z ramene:
To se nestane…
Tak proč se tam vracíš?

- zoufale.
Vracím se domů,
šeptl tiše
a nevěděl,
proč to říká…
Doma je tady-
věděl dobře
- vracím se nikam..
Doma je s tebou…
… Doma je s nimi!
Řeklo mu srdce
a nevěděl,
co si přeje…
Zavřely se za ním dveře
a minulost
se spletla
ve stín pochybností!
Sirius pláče zlostí…
Proč?...
S kapkou nelibosti,
odložil důvěru…
Vrátil ses k nim,
už tě nenajdu…
....
Pojď k nám,
přistup!

Šelmy přeskakují pole
Kde je doma?...
Všechno se chvěje
a vítr studí
maluješ na sklo,
obrázek z pavučin…
- Vlk běží za smečkou…
Kde je doma?
Šelmy přeskakují řeky,
vedou ho cizí kroky-
kde je doma?
odvážil se vznést, námitku.
Semkli se kolem něj-
co chci?
šeptl ve zmatku.
Chceš nás…
Radost odvál čas…
Kde je doma?
Jsi náš!
Vlci opakují znova:
Jsme rod uštvaných srdcí,
my to plémě vlčí
my to byli,
kdo se vymanili
ze světa lidí.
Zůstaň s námi,
jen malou chvíli!

… Kde je doma?
My to plémě vlčí,
my - uctívači!

Luna vytupuje nad lesy,
pojď k nám
opakuje jeden,
bezpečí ti dám,
cos nikdy neměl…!
Pojď k nám

přitakává druhý,
a nevzpomeneš chvílí,
kdy jsi trpěl-
lidskou zradou!

Kde je doma?...
Vzpomínky chladnou!
My, to plémě vlčí -
my vlkodlaci!
Přidej se k nám,
šanci ti dám…

Nebo - smíš zemřít!
My - my vlci,
kdo hýbou světem!
My- kdo tu sílu máme,
ten řád,
jež nás stvořil
dosud uctíváme…!

Přidej se k nám
nebo - smíš zemřít…!
Kde je doma?
Remus si vzpomněl znova
na ta slova:
mám tě rád…
A pak věděl,
že bude litovat…
Noc přetrhala vlákna pochybností,
vlk sešlapuje listí:
doma je tam,
kde tě mám…

Západní vítr odvál sten,
už se nenajdem…
Sleduje vlastní stopu,
vrací se v minulosti -
vlci nejsou štěstí,
které hledáš.
A láska existuje,
dokud ji nezpřetrháš!
Remus otevírá dveře,
je doma…
Stejná tma a stejná zima!
A hrstka naděje -
vždyť zbývaj mu přátelé…
A rozhodnutí,
jehož tíha drtí
se najednou zdá lehčí -
snad proto,
že láska léčí…
I v řeči vlčí…
… Nebyl tam-
dnes,
zítra
ani potom…
Sirius odešel…
Už ho nikdy nenašel!
Dnes,
zítra
ani za dvanáct let…
- Minulost a lásku někdo smet-
Jedním vlčím: sbohem…
I když se vrátil,
tím ho ztratil…
Remus trpěl rád.
Remus trpěl,
vlk směl milovat!
Vlk směl ztratit…
Neměl je - přátele…
Neměl vlky!
Odmítl milovat.
Odmítl západním větrům sasloucaht…
A v dálce vlčí volání:
cos měl,
už se nevrátí…

Jedním prostým: nechoď!
Půjdu

Ztratil jsi svou cestu domů…
Vlku!
- bez soucitu.
Vlku…
-
beze vzteku
Vlku?
- bez Tebe…
… Ve vlčí řeči,
jsou všechna slova křehčí!...

Jak proud- 2

2. dubna 2007 v 0:45 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Zase jsem to musela rozdělit na dvě části.:) Tak si kdyžtak přečtěte nejdřív tu první:))

Jak proud- 1

2. dubna 2007 v 0:44 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Další kapitola songfiction, další písnička

Čokoláda, víno a lékořice

1. dubna 2007 v 23:14 | Rael

Co se dělo v období nedůvěry za dob prvního Fénixova řádu mezi Remem a Siriem?...
Pozor! Výjimečně píšu ze Siriova pohledu :) A - trochu mi vadilo, jak z něj všichni dělají sebejistou hromádku chlapáckýho šarmu...:))!


čokoláda, víno a lékořice
Sněží a za okny je zima
Kdybys měl jméno, říkal bych ti - čas…
Sněží, vzduch dávno odvál slova
Kdybych směl mluvit, selhal by mi hlas -
Sněží, tím hůř že jsme tu oba
Kdyby ses zeptal, zlámal by Nám vaz!
Sněží a dávno prasklá struna
se choulí v rohu zas,
Sněží a život je prej dřina,
říkáš
a opakuješ znova,
zlámal by nám vaz…!
….
Sněží
už zase stojíš mimo
Sněží
chlad ti zaplavuje tělo
Sněží
chtěl jsi utíkat,
rádcem byl strach!
Sněží
mý pohledy ti vadí
Sněží
už dávno nejsme malí!
Sněží
někdy mluvíš - moc…
….
Sněží - držíme se za ruce
a je nám jedno,
kdo se dívá.
Sněží- i když víme,
je to chyba.
Sněží- dějou se zázraky a odpouští se,
Sněží- ve vlasech ti voní lékořice!
Směješ se a na rukách máš zimu,
nerozumím ti
a cítím vinu…
Směješ se,
a sněžit nepřestává -
po dlaních nám stéká čokoláda.
Sněží a tvoje ruce hřejou,
jen oči zvou nezdolnou zimou…
….
Sněží a já tě dávno zapudil -
Moony - odpusť…
Já to byl!
Sněží a já vlastně nevím proč,
… Sněží - Black pochoduje bílou -
hřeje!
Vzpomínky tajou…
Když sněží,
Vždycky sem říkal zbytečnosti…
Na místo - mám tě rád…
Když sněží,
chvěju se-
i já mám strach!
Sklenka s vínem na podlaze…
Odpusť!...
Někde tu voní lékořice!...

Když se život rozbliká

1. dubna 2007 v 22:56 | Rael
Bez logiky... Zkusila jsem si představit, že Harry třeba nemusel vyhrát. Že svět kouzel třeba prohrál svou válku... A my žijeme v tom, co zbylo, jak se dá... Nebo je to jinak? Kdo z nás je spokojen - kdo z nás by nechtěl Kouzlo?
KDYŽ SE ŽIVOT ROZBLIKÁ
Zvadlé ulice a zvadlé domy… Mudlové chodí sem, tam…
Na semaforu svítí zelená! - Žij…
Z trosek stoupá kouř - všechno přikryl!
Mudlové se smějou…
Červená znamená stůj!
Zrezlý koleje a mrtvý nástupiště. Devět a tři čtvrtě se houpe ve větru.
Mudlové spěchají na vlak!
… Kočka líže sladkou smetanu -
o pět bloků dál pobíhaj zmoklý psi…
Mudlové tancujou!
Hůlky za sklem a čarodějovo oko!
Londýn žije a lidi v něm - kočky se rozutekly!
Prašivej pes a prašivá troska!... Krysy s pozlátkem na krku!
Když jedni žijí, druzí umírají…
Vyvrácený dveře vrzly.
Kdo je mrtvý, nesmí čarovat… !

Info - Když se život rozbliká

1. dubna 2007 v 22:56 | Rael
Bez logiky... Zkusila jsem si představit, že Harry třeba nemusel vyhrát. Že svět kouzel třeba prohrál svou válku... A my žijeme v tom, co zbylo, jak se dá... Nebo je to jinak? Kdo z nás je spokojen - kdo z nás by nechtěl Kouzlo?