Březen 2007

Podobizna

26. března 2007 v 23:07 | Rael |  ►Rael
Mám prapodivnou náladu- a tak, než mě to přejde... Trochu jsem si hrála s fotkama a vytvořila několik obrázků, které jsou v celku dobré, hlavně proto, že ze mě není moc vidět:)
Ale vkládám první s tím, že jestli chcete- přežijete to:) Vložím i ty dlaší a nakonec snad i tu původní. Abyste věděli s kým, že máte tu čest.
Volím metodu postupného odhalování se, protože vážně není o co stát a takhle to přežujete snáz:)... Prostě "švihlá" nálada!
... Tahle je ale vážně Švihlá! Asi už půjdu spát:)

Samota

21. března 2007 v 15:11 | cloverdee
A/N: Věnováno Smunzovi, protože je to úžasný člověk a jsem ráda, že ho znám...
***
Samota
.
Samota...
Křídla má,
ale jen tak nerozdává.
.
Ona není zlá,
občas i pomáhá.
Ale bolí,
víš to, víš,
bolí nás.
.
Samota,
ze srdce vyvěrá,
černý pramen čistoty,
poskvrna nevinnosti.
.
Voní, láká i děsí,
Samota,
slečna osamělá.
.
Sklání se před nocí,
slunci se vysmívá.
Zavání bolestí,
soucit nemívá.
.
Často hledáš pochopení,
ruce se smekají.
Klouzavá skála,
padající kámen,
nezáleží, co říkají.
.
Na zádech ohnutých
utrpení nosíváš.
A není rozhřešení,
křivě se usmíváš.
.
Slzy stékají,
nebolí to, nebolí.
Zatajení a lži,
intriky okolí.
.
Samota,
dívka v šedém hávu.
V očích jí blýská,
prolévá studenou kávu.
.
Lístek se snáší,
do sněhu dopadá.
Vedle bělostná květinka,
pomalu odpadá.
.
Nekřičím, nekřičím,
mlčím a dívám se.
Už nevzpomínám,
Samota tíživá.
.
Strach mne opustil
a s ním i cítění,
a co má být,
vždyť srdce je zjizvený.
.
Kapka krve
kaluží protéká,
koho to zajímá,
je to jen Samota,
slečna vtíravá.
.
Samotu obchází,
všichni se jí vyhýbají.
Přitom je společnicí
v nejtěžších chvílích,
ve chvilkách osamění.
.
Odchází,
když končívá písnička,
ještě se ohlíží,
to já jsem ta Samota!
.
Je ve mně,
je v nás.
Samota samotná,
proradná i ochotná.
.
Samota nebolí,
teď už ne.
Ta bolest, ta povolí,
až přijde půlnoc,
až přijde cokoli.
.
Mlhavý háv,
halí šedou hladinu,
Ona odchází,
opouští krajinu.
.
Slečna Samota...

Víš

21. března 2007 v 14:41 | Cloverdee
A/N: Vyjímečně nemám žádné poznámky... Užijte si to, zas tak často se to nestává:)
***
Víš
.
Víš, někdy když umíráš,
vlastně se vznášíš.
Když život vyprchá,
přinese rozhřešení.
Všechny tvé hříchy,
smyje pak déšť.
Déšť sladkých dní,
vzpomínek krásných.
Kdo by pak vzpomínal,
na ústa tvá krutá,
jazyk jak meč?
Všichni v mysli hýčkají,
pomníčků pár.
Pár letních dní,
kdy byls takový,
jaký má člověk být,
podle pravidel.
Co na tom záleží,
že byla i zima,
dokonce častěji.
Vždyť ta jejich pravidla
jsou zvrácená.
Stejně jako smích,
stejně jako ty.
Smrt bolí a trápí,
ale také hladí a pomáhá.
Je to kruté,
já vím, já vím.
Jenže nesmíš se hnát,
za vysvětlením, za pravdou.
V tvém srdci zůstane syrové poznání,
navždy a napořád.
Krutost je věčná,
stejně jako smích.
Zvonky tiše zvoní,
slyšíš je jen pár chvil.
Pak dlaň ti sklouzne,
drobounké zaváhání.
Stojí tě život,
vždyť co vlastně jsi?
Díleček mozaiky,
nedůležitý kus.
Tohle se neříká,
já vím, já vím.
Ale říct ti to musím,
vždyť umíráš.
Nepros mne o život,
nemůžu ti ho dát.
A i kdybych mohla...
Zasloužíš si jej snad?
Všichni tvrdí,
ty jsi ten zlý.
Jenže ty nejsi,
jen já to vím.
Jedna je málo,
bohužel.
Neříkej nic, já vím, já vím...
Pak ale slzy šedé,
skanou jim po tvářích.
Pokrytecký pláč,
falešná lítost.
Zoufalství je v dáli,
oni jej neznají.
Ne nad tebou,
nad tebou se nepláče.
Tys byl zlý...
Přestože vzpomínky
jsou už jen kladné.
Jen já měla doopravdy ráda,
tvé oči chladné.
Zemřel jsi
a co má být?
Vždyť smrt jen povznáší,
vysvobozuje z kamení.
Teď můžeš létat,
můžeš být svůj.
Křídla z olova,
nejsou dobrým společníkem,
obavy z okolí,
nejsou dobrým rádcem.
Teď smíš je zahodit
a volný být.
Vlastně ti závidím...
Závist je zlá,
já vím, já vím.
Ale ty se přece nedivíš,
moje pocity znáš.
Víš, ty jsi já.
Oba máme strach,
oba nevíme co dál...
Jenže ty jsi volný...
A já...
Já jsem mrtvá mnohem víc než ty.

Zpověď vlkodlaka

21. března 2007 v 14:21 | cloverdee
A/N: Tohle bych chtěla věnovat Lejdynce a Rael. To proto, že když jsem po sobě četla, co jsem vlastně napsala, uvědomila jsem si, že nebýt toho mužského rodu, mohlo by se to jmenovat úplně jinak. I proto jsem to nakonec rozdělila na dvě barvy, protože ta poslední část se naštěstí toho druhého případu netýká. Takže bych chtěla říct jen jedno tiché slovo, ale narozdíl od postavy odlišné: Děkuju...
***
Zpověď vlkodlaka
.
Kdysi jsem věřil.
Věřil jsem lidem...
.
Jizvy mne polepšily.
Nevěřil jsem.
Věděl jsem, že musím být sám.
Musím být sám, abych přežil.
Abych dýchal.
Abych stál.
A strach?
Ale prosím vás...
I krutost staletá jednou odlétá...
Ale já nevěřil.
Ani v lidi, ani v naději.
Naděje...
Prázdné slovo bez života.
.
Bolest se hromadí.
Já se snažil,
snažil jsem se, přísahám.
Ale nemohl jsem dál.
Nahoru.
Nemohl jsem vstoupit zpět na cestu.
Sešel jsem jednou a už nenašel ten most.
Nebyl.
Ne pro mne.
Každý se stáhne.
Rány dopadají na hřbet,
zuby zatnuté a v očích?
Strach!
Bolest!
Utrpení!
Zrada!
Po tlapách stéká krev...
A v tu chvíli jsem se zařekl.
Už nebudu věřit,
už nebudu doufat, že třeba, možná...
Jednou...
.
A tak jsem byl sám.
Tisíce kapek v moři spolu sousedí,
jen jedna byla samotná.
Já.
Sám, sám, sám.
Slovo navíc.
I v tom slovníku je samo.
A co já?
Ano, vy víte, co chci říct.
Byl jsem sám.
.
Jenže i sebetvrdší předsevzetí má své zkoušky.
A měl jsem ji i já.
Neodolal jsem.
Opět jsem začal věřit.
Přišel jeden, přišli dva...
A co já?
Vyšel jsem vstříc...
A strašně jsem se bál.
Bál jsem se zklamání, rány, pokoření, další krve...
Jenže taky jsem cítil...
Ano, já.
Cítil jsem.
Obyčejná věc...
Myslíte?
Já ji zapomněl.
Ale teď tu byla zas.
A já cítil...
Důvěru?
Lásku?
Pochopení?
Úděl???
*
Nezklamali mne.
To oni byli tím,
díky čemuž jsem opět začal věřit.
Zvolna.
Opatrně.
Ale občas už věřím.
A vyji z plných sil.
Beze strachu.
Hrudi se uleví...
Někdo tu je.
Se mnou.
Ruka.
Lano.
Maják.
Přítel.
Občas mne až mrazí, jak moc...
Jak moc jsem...
Závislý.
A sobecký.
*
A co bylo dál?
Nic nelze mít bez zrady.
I tenhle případ je takový.
Zradil nás.
Ten, kdo ke mě přišel jako třetí.
Ten, co mi byl nejdál.
A jeden z nás zaplatil tu daň.
Daň za zradu.
Daň nejvyšší...
Splatil krveprovinění životem...
*
A já?
Brečel jsem.
Řval!
Vyl!
Rval!
A obviňoval...
Toho, jež při mě vždycky stál.
Pak jsem ho chtěl odprosit.
Ale osud nám to nedopřál.
Zjistil jsem, že křivdil jsem i já.
A to poznání...
Bolelo.
Rvalo.
Mnohem víc, než ta zrada.
Já ZRADIL jeho.
Toho, jež mě chránil.
Držel za ruku.
Podpíral.
Objímal...
Já mu nevěřil.
Jak jsem mohl?
To poznání...
Bolelo to víc, než cokoliv předtím.
A co on?
Zemřel též...
Měli jsme dva roky.
Pouhé dva roky na vysvětlení.
Copak to šlo?
Dvě stě let by nestačilo.
Ani dvě tisíciletí by nesmyla to,
že jsem mu nevěřil.
Že můj vždy pevný a jistý krok se smekl.
A zrovna na tomto kameni.
Kameni přátelství.
.
Prosím tě, Tichošlápku, slyšíš mne?
Odpusť mi...
Odpusť...
Chtěl jsem ti tohle prosté slovo tolikrát říct, ale nešlo to.
Tichošlápku...
Promiň...
Bratře...
***
Světlovlasý muž chroptivě vydechl a ruka s brkem se svezla z hrany stolu. Hlava klesla a dech zpomalil... Po tváři stekla slza. A vydechl...
***
Od té doby už tohoto muže nikdo neviděl. Nikdy už nikdo nespatřil muže, který byl vlkodlakem. Muže, jménem Remus Lupin.

Těch pár slov nás nezmění

19. března 2007 v 21:05 | Rael
Těch pár slov nás nezmění …
Vlkodlaku?
Moony… Říkal jsi mi.
Je v nás!
- Bolest odvál čas…
Zapomněli!...
Dotkni se mě -
zalkni se.
Vždycky jsem byl vřícnej…
Vlkodlaku?
Přestaň utíkat…
Těch pár slov nás nezmění…
Tichošlápku?
Jsi paličák-
dotkl se své tváře:
Jsem Black,
odtušil a zatáhl baldachýn.
- nebesa se zachvěla.
Když padáme,
tak se umírá!
Tichošlápku?
Přestaň utíkat…
Těch pár slov nás nezmění…
Nenávist má přece k lásce blízko!
Těch pár slov je nic,
v očích se ti blýsklo-
Pozvání!
- Smím?
- ANO…
Těch pár slov nás nezmění…
- Chtěl bych…
- Už se stalo…
A smrt zaplavuje ulice,
šeptá nám do uší:
Zítra třeba skončí se,
vaše trápení…
Bereme se za ruce-
jedna ze stříbra
a druhá čistý krve.
- Chtěl jsi?
… Tebe!
Těch pár slov nás nezmění,
co na tom,
že jsme jiný!
Baldachýn se rozhrnul-
- Ne… šeptl si mi…
Těch pár slov nás nezmění-
zítra ani potom.
Všechno je zvrácenost a svět se roztančil.
Sedá na nás strach...
Těch pár slov nás nezmění…
Přestaň utíkat!

Krb hřeje-
spalujeme podzimní listí s Hrstkou beznaděje.
Fénix zazpíval: Měníme se prach….
Těch pár slov nás nezmění:
Milovat?...

Info- Äureleaneo, dům a zahrada

18. března 2007 v 21:40 | Rael
Ne, nezbláznila jsem se:)
Není to ff a zdánlivě to nemá pranic společeného s HP.
Kdo četl Tolkiena nebo ví něco málo o vytváření Druhotných světů, snad mě pochopí. Četla jsem si Ztracené pověsti a napadlo mě tohle. Pro všechny, co píšou. Pro ty, co nevyrostly a mají své sny. A pro ty, kdo věří ve fantazii...

Äureleaneo, dům a zahrada

18. března 2007 v 21:37 | Rael
Seveřané
nebo Ti,
kdo přicházejí z Východu
se jim říkávalo…
Bloudili jsme spolu
ty a já,
málo jsme plakali
a zem byla blažená,
když poupata pod nohama rašila
a tráva zelená
se po úbočí hor plazila.
Sedli jsme si zamyšleni,
pod těmi památnými stromy
a dlouho přemýšleli-
kdo jsme
ty a já…
A s vánkem lehkých dní,
dotkl se nás stín
tančících listů
v těch blažených zahradách.
Záblesky šera,
co přejdou
nutí nás se smát.
A vlasy dětí slunce
se nikdy tolik neleskly,
jako před zraky tisů, dubu a borovice...
Oči nezářily jasněji
než když po zlaté trávě šlapaly-
naše dlaně.
…Lavičky voní slonovinou
a člověk člověčinou,
když chodí po lesích.
Cestičky zalité mechem,
vystupujem-
na nejvyšší horu kraje
- mlha ustupuje…
Věnčí se okolo vrcholku,
a v jitřním vánku, padá zpět
do ulic-
mezi kmeny a větvě,
co chtít víc-
Jak krásné je být v zemi Pohádek…
Tepe v nás život,
kráčíme klidně
vzpomínaje
všech krás,
co zavál čas…
Kol řek a spadlých mostů-
perleť a křišťál,
chce nás zmást-
vždyť do srdce nám vstoupil zas,
ten div než smutně zhas…
Břízám se pokloníme,
jak jen nám úcta dovoluje
a strom s šedou hlavou,
kývne v odpověď
Tam, v Äureleaneu,
říši Pohádek!
Kde šepot skřítků v listoví,
je mnohdy nechtě prozradí
a s cupitáním zmizí za kameny,
s nejlíbeznějšími hlasy
se snoubí flétny tony.
Elfové-
s měsíční kápí přes oči,
jdou v zástupech a
pějí,
všemi hlasy, co znají…
A my udiveni,
klesáme v roztoužení,
vidět je znovu
vÄureleaneu,
říši Pohádek…
Když projdeš těmi lesy,
kde ptáci tklivě křičí-
písně o starých dobách,
co znal svět-
budu ti vyprávět,
jak spatřit elfy
vÄureleaneu,
říši pohádek…
Seveřané
nebo Ti,
kdo přicházejí z Východu
se jim říkávalo…
Z hvozdů vedou cesty
po nichž lze kráčet
jen v opředení pavučinou snů.
A lidské děti,
znají ty stezky,
lépe než kdo z gnomů
či bílých jelenů.
Nedospělí,
vedouce ze za ruce-
ve strachu a potěšení,
vstoupíme zamyšleni
A hle: Vítají nás bílé břehy,
otevírajíce náruč-
na nás hledíc praví:
Děti lidí,
zde spočine vaše hlava
a osušíte slzy dní
ze strastí putování.
Nasloucháme okouzleni
a naše srdce vědí:
Už jsem tu byli,
dávno je měli,
jsme z těch, kdo je opustili…
A byli jsme to my, co je vystavěli-
VÄureleaneu,
říši Pohádek...
Zlaté síně,
co tak pyšně stály.
A na slunci se měkce holedbaly…
Dávno zmlklé,
leží opředeny
pavučinou času,
jež je tráví-
nám ku zapomnění.
Pouze nejvyšší z bílých věží,
stojí nezměněny
A jen elfové s dětmi vědí,
jak se žije vÄureleane,
říši Pohádek.
když se dotkneš srdce,
spatříš západní hvězdy vycházet,
O,Äureleaneo,
říše Pohádek…!

Rozletíme se

18. března 2007 v 21:15 | Rael
Městem plujou houfy netopýrů,
černejch jako smrt-
Netrucuj už a vrať se domů
-nastydneš…
Světlo rozsvícenejch krbů,
má tě vést.
Nebuď umíněnej!...
Tak poslechneš?...
- Bere za kliku podrápanejch dveří:
Tabákovej dým
- mozkomoři!
Kdes byl?
A městem táhnou šedý krkavci-
utopený v Séně,
nad obzorem.
Netuším…
Lháři!
- Neodpověděl…
Odpouštějí-
nás, mě.. Tebe!
Neříkej sbohem,
zaprosil a potrhaná konvice se sípavě rozkašlala.
- Čokoláda?
Schoulil se mi k nohám-
zmoklej pes!
Už se nechci splést…
Nemusíš,
jen mi věř!
A městem kráčí
smrtonoši v černým hávu…
Zimní noci tu bejvaj studený a vlhký!
Promoklá dlan-
přikládám,
obklad -
na oči.
- Jen chtít nestačí!
... A milovat?
Vlk dostal strach…
- Na ulici,
hrstka levnýho alkoholu,
je tu příliš mnoho lidí-
hluku!
Kde se máme hledat?
Z nebe padá popel,
i na nás dopad…
A to jsi říkal,
že když se miluje…
...
Tma rozechvívá šepot,
už tam nechoď!
- Bosi…
Městem letí holubice z brčálu,
- vytrženi z kontextu
Neposlechls!...
Kdyžs mizel-
klovaly mě do očí!...
... Zůstaň,
já nepláču…
Já se jenom směju…
Londýn je osamělý místo pro toho, kdo žije…
Zdi Azkabanu se otřásly-
Buřňáci!
Klopýtali přes závory...

Na dvou místech a mizerná partie

18. března 2007 v 0:36 | Rael
Na dvou místech a mizerná partie
Moony?
Ticho- bez odpovědi.
Zaklonil hlavu a přestal dýchat…
Zakuckal se- někde tu voněl hřebíček. A trocha chaluh!
Smrtonošovi uschla hrud-
prohráváme…
Slanej pohled na moře
mu rozedírá prsty
a štípe do očí -
kvílení racků
a - pád…
Jejich zbraní byl strach!
prohráváme!
….
Usrkl trochu čaje
a porcelán se roztříštil o dláždění-
pustý jsou všechny kraje-
když jsi sám…
A tráva tiše šveholí-užs to vzdal.
Co se svobodou-
neví sám… A měsíc nikdy tolik nezářil.
Nad Anglií vyjdou hvězdy,
déšt- prší.
Rozfoukal se vítr a roznes polní kvítí-
zhořkla mu na jazyku
vůně sedmikrásek
střep se mu rozechvěl v ruce- co s životem?...
Prohráváme!
Prohráváme s životem,
je to tři ku jedné
a smrt vede!
Sírius se štiplavě nadechl-
… Pomsta?
Vydržíme- halvu složil zpátky do dlaní…
Remus se uštěpačně zasmál
Naděje?
Rozplakal se-
střep mu vypadl z pořezané dlaně…
první kroky prostě bejvaj nejtěžší!

Info- Moony? Já říkal, že jsme prokletý

18. března 2007 v 0:29 | Rael
Navazuje na Moonyho, vlčí lidé atd:)... Musela jsem to rozdělit na dvě části(tak doporučuju, začít od začátku:) ).
Jestli máte pocit, že se tu prosazuje kvantita na úkor kvality- máte správný pocit. Opravdu mi šlo o to,navázat na Moonyho možná ještě delším dílkem. A je to hodně dávno, co jsem začala a ted jsem se odhodlala, to konečně vložit.
A za to patří poděkování především Morgan Ehran a právě jí a taky Lejdynce jsem tohle zdlouhavé pokračování věnovala.

Moony? Já říkal, že jsme prokletý! - 2

18. března 2007 v 0:22 | Rael
Pokračování- blog to najednou nepobral:)

"Jak se to stalo?"
Nevzpomínám…
"Bolelo?"
Nechci-
Bylo ticho… a tma.
Ta tma mě popletla….
"A pak?...
Jestli nechceš,
nebudu naléhat."
"Já jen vím:
Ztratil jsi se?
Oči z jantaru…
Chlapec v lese…

Sám, stojí sám -
všechno už mu vzal.
Vlk a já,
spolu - my dva.
Černý pes,
s jelenem
šedá myš -
vzpomínka.
Klesá mu hlava:
Ztratil jsem…
… Nemám strach, pravil vlk.
My víme, opáčili lidé.
- Svoboda,
s nimi-
všechno jiné.
Jsem pořád stejně sám,
životem proplouvám.
Měsíc, výčitka-
všechno jsem už vzdal.
Přátelé?
Měsíc se rozesmál.
Remus zavřel oči.
Vlk? reptali lidé.
Člověk, opáčilo zvíře
a spolklo svůj žal.
Vítr mraky rozehnal…
S bolestí je každý sám.
Měníme se -
jsme tu dál.
Vlk, šeptl člověk
a pak se vzdal.
….
Muž vstal,
staví na čaj -
hořký jako rozmarýn.
Vzpomínám,
usmívá se -
pálí!
Odtáhl ruku
a dál už se viděl jen zdáli.
Vzpomínám…
"Nejsi sám!"
Chtěl by vrátit čas.
Na chvíli,
být s nimi zas.
- Nepros!
Na to jsi příliš hrdý.
… Do hlavy vtloukal jsi mi…
Měl jsem zemřít já!
Ne vy dva…
Jamesi?
Oříškové oči,
rozcuchaný -
kamarád.
Usměvavý.
Jelen- v očích snad tisíc let,
co bys mi řek?
Poslouchám…
Sirius- potemnělý…
Ztráta bolí.
Prokletí, říkávals -
tiše kolíbaje,
vlče vyděšené.
Vděčnost.
Století.
Teplo-
v tvém obětí…
…Odešli jste,
moje chyba.
Vždycky byla!
Lily?
Nejlepší z lidí.
Rusovláska a oči z brčálu -
tvoje slova
prolomily ledy…
… Ruce tiskne na oči,
jsou pryč -
kdo ho utiší?
Příliš hrdý,
napomíná.
Vlk: Nikoho nepotřebuji,
odříkává.
"Paličák!" Zamračil se
Prostě náš.
Vždycky byl, doplním.
- Nechci, šeptne.
Rozedřené ruce,
zoufale si klekne
a srdcem smekne…
Hrnek se roztříštil -
snad tisíc chvil.
Nalévám víno
- jen já zbyl.
"Víš, co to je?"
James se zasměje.
"Půjdem?"
Zaúpím.
"Něco proti?"
"Nic," odvětím.
Sírius se zašklebí:
"Jen to nekaž,
bude to fajn."
"Jako zmrzačenej Snape?
Jo, děsně vtipný,
vzpomínám!"
"Vidíš?
Na to bych zapomněl."
- nostalgicky
Petr: "Já bych chtěl…"
"Petře,
mlč a lez!"
"Moony, tak jdeš?"
"Mám na vybranou?"
"Jo,
můžeš nám dát trest
a sebrat body."
"Neboj Jamesi,
to udělá Lily."
"Kde?!"
"Dvanácteráku!!!"
"V pohodě…"
Máš smutný oči,
řekl měkce.
Máš smutnej úsměv,
přikleká si.
A na rtech snad tisíc let.
"Já nejsem…"
"Ššš- umím odpouštět."
… Vlku,
už tě nechci-
tvoje vůle mě straší.
Ale-
"Reme,
jdi pryč-
lhals nám.
Tak zmiz!"
…Máš na rukách prach…
"Promiň,"
snaží se usmívat.
…A ve vlasech vrásky…
"Já nechtěl,
vlci lžou z lásky."
Ruce na ramenou-
hřejou…
"Zůstanem s tebou."
….
Zkoušíš projít tmou,
vlci tě zavedou
až za hranice dnů
a úplňkovejch nocí.
Stačí ledovat,
vlastní strach
a číst v lidském srdci.
Vlkodlakův cit za probdělých nocí,
"Jamesi, Petře…
Siriusi?"

Měsíc- chýše,
jas- procitne zvíře.
Vězení - náraz:
Na čumáku krev
puklé stavení,
znáš ten hlad?
Vlk- Remus zavře oči-
já, mám strach…
- Svoboda!
Lidský pach.
"Jamesi, Peře , Siriusi" -
vlk sešlapuje listí.
- Pryč.
V lese-
bloudí sem a bloudí tam.
Navždy bez nich,
zase sám…
Zastav mě.
Znám svůj žal.
V hlavě si slova přehrávám:
Odpusť, pomiň a tak dál…
Čas smyl vizi -
proklínám!
Krysa, jelen, černej pes -
ve vzpomínce
a pak les…
"Pojď si hrát!"
vlk zvedá packu v smířlivém gestu.
- Škádlivě!
Běží za štěnětem…
Když vyšlo slunce,
padl na kolena -
někdo mu hlavu zvedá:
"Půjdem domů…"
….
Ať se stane cokoli,
svět se nezmění.
Říkávals…
Neznals budoucnost?
Nebos lhal?
… Život plyne dál…
Jen jdi,
jdi.
Vzpomínky-
Brzy se rozední.
Posbírám střípky poslední,
ruce od krve -
černý příběh
- o přátelství …
… O zradě.
Na nebi zasvítila luna,
je mně zima.
Malý chlapec se zvedá -
Děti do lesa nechodí.
"Křup!"
Dvě oči v listoví…
"Kdopak jsi?"
Zlé vrčení.
Krok vzad:
přestaň utíkat!
- Skok.
… Ticho…
Křik!
Nebraň se mi.
Vzlyk.
Malý chlapec ztich.
Byl zrovna úplněk…
Tentýž kluk s jizvou přes ruce,
krčí se,
chvěje se:
"Smím si s vámi hrát?"
Jdi pryč, vlkodlaku!
- Odehnat…
Hrdě,
odchází
ztvrdlé dlaně -
kluci nepláčí….
Byl zrovna úplněk
"Remusi?
Tady jsi-
pojď k nám.."
Byl zrovna úplněk…
Vděčně pookřál.
….
A naše průšvihy?
Smáli jsme se,
ale k smíchu to nebylo.
Ani já nebyl bez viny…
"Hej, Jamesi-
to byla moje noha!"
"Uhni,"
pod plášť ji schová.
"Říkal jsem, že…"
"Remusi!"
"Mlčím," samozřejmě.
"Ale varoval jsem vás."
"Už mlč!
Dělej Petře,
lez!"
"To nejde."
"Tak se snaž!"
….
Jejich pohled, když…
Viděli jsme vlka…
Má v očích pýr
a v hlavě beznaděj -
jen pár chvil
- šedá!
Má špatnej den.
A já říct mu chtěl:
Vstaň,
jdi dál…
Ještě se nevzdávej.
Přemýšlel a pak děl:
"Už jsem zapomněl,
jak se léčí."
Ve vlasech pelyněk a dotek zeměžluči.
hlas zhořkl…
Jemu i nám.
….
Vtipálci!
V ložnici:
" A ty se bojíš čeho?"
"Haú," křikne Sirius.
"Jo, tak nějak to znělo."
Zamračím se.
Tři nevinné pohledy.
….
Padla noc-
učím se říkat:
Ne,
už dost!
Měsíc za mraky,
splatíš s úroky -
všechno štěstí.
Zmlkni!
Jdi pryč.
- Bolest- nic víc.
Tma-
Šelma vyrostla…
…Vzpomínky-
nejhorší, nejlepší,
tlačí ho do očí.
Ne,
vlci nepláčí.
Ale přece…
Kde se stala chyba?
Vždyt vlk,
je zrůda!
…James se zašklebil:
"Tak kdes byl?"
3 vyčítavé pohledy.
Odpustím…
Vzpomínáš? -
Siriusův štěkavý smích,
Jamesův falešný pych,
Petrovo okázalé mlčení…
….
V očích lesk máš,
proč?
Myslíš, že čteš
v srdcích těch,
které znáš?
V lese se zapomíná,
v lese se umírá.
Vlk s řídkou srstí
a jen dvě hrsti štěstí…
Klopýtá.
….
Snažím se vzpomenout,
jak to tenkrát bylo.
Co se to s námi jenom stalo?
Co nás rozdělilo
Válka?
Dospělost…
"Siriusi?"
"Ano" -
"Poslední dobou mám pocit, že…"
"Co?"
"Vyhýbáte se mi, protože…"
"Nesmysl,
už musím jít."
"Ale-
věříš mi,
viď?"
- Nejistě.
"Je pozdě,
sbohem!"
Ztrácíš se mi z očí za prvním rohem.
Ten pohled znám,
nikdy se tak nedíval-
na přítele.
Tuším, že jsem sám
zase…
… Myslel jsi,
že neslyším vaše věčné hádky?
Nerozumím narážkám mezi řádky,
ale…
"Někteří z nás mají blízko k temným stvořením."
A já dodnes vím,
jak mě bolela vaše nedůvěra.
A tys jen předstíral,
že jsi s náma!
"Teď o tom mluvit nebudem,"
řekl james
a já záviděl.
Dokonce Petrovi,
vlastně všem.
"Nemyslím si,
že by nás zradil."
"Že ne?
Jamesi,
já mu nedovolím…"
Předstírat,
že jsem
neslyšel.
- snadné…
A čas šel.
…Jsem ze zbabělců nejhorší…
….
Sbohem,
já se loučím.
Poslouchej -
člověk umírá.
Všechno končí:
vy - já…
Vlk nerozumí smrti.
Sbohem…
A já nerozumím vlku.
Sbohem…
Šeptnu bez soucitu.
Jste pryč.
Vím,
nezměním…
Snad je vám líp.
Snad nebo jistě.
Zalykám se
- bez odezvy.
Stříbrný obklad na ránu,
"Odpusťte…"
Soumrak…
Dopadnu
- ztěžka…
… Nad hrobem…
Přátelé?
Odejdem…
… Míjíme se v nás,
pravil čísi hlas
a vlk mi ruku vzal -
zas o dům dál…
Muž pláče,
nad hrobem…
Zůstanem?...
….
Měli jsme spoustu jmen:
Pobertové, Záškodníci…
V těch historkách-
Přežijem.
Úsměv?
mrtví hoří na hranici.
….
Smutný muž s leskem v očích -
stál,
nic neříkal.
A já ho zavolal,
jménem,
neodpověděl.
Jen zaplakal…
Na co myslel,
nevím sám.
…. Nevidět…
Neslyšet…
Vzdát se - odejít!
… A hrob porostl trávou,
vzpomínky vadnou….
… Sedmikrásky se rozletěly do světa,
vrátil se domů…
Čerstvě posečená tráva!

Moony? Já říkal, že jsme prokletý! - 1

18. března 2007 v 0:09 | Rael
Odehrává se krátce po smrti Lily a Jamese. Remus vzpomíná ( a samozřejmě ještě neví, že to nebyl Tichošlápek, kdo zradil).
Moony? Já říkal, že jsme prokletý!

Stál nad hrobem,
v ruce strhaný sedmikrásky-
pro pláč neviděl,
vzpomínal…
Tvůj smích, náruč a dlaň
-vzpomínám.
"Ahoj Remusi,
zas tu jsi?"
Povzbudivě-
mluví za mě.
slova a činy-
"Nechoď ke mně!"
Hojící ruka beze zbraní -
úpěnlivě: "To se spraví!"
"Já vím" -
bolestivě.
"Rozhlížíš se,"
konstatuje.
- Svítá!
Slunce … Vyjdi za mě…
"Ne!Jdi pryč,"
křičím
"nechoď blíž!"
"Máš strach?"
"Nech mě být!"
Šeptám…
… Chcem věřit na zázrak…
"Jdi" - padá mi ruka,
už posté.
Oči vlka-
střetneme se.
"Je zima, pojď."
Nechci ho poslechnout.
- Podívej,
postav se, nepadej -
opři se - jsem tu…
První paprsky pronikají tmou
"Hřeješ…"
šeptají - koho probudí
a koho zaklejou?
Hladí mě na duši,
chci uniknout.
To se nesluší,
nesmíš odmítnout!
Pozvání do světa svých…
"Moony," prosí -
Sírius a jeho psí oči.
"Neměl bys tu být."
"Nemám kam jinam jít!"
- Sám- úděl vlků,
naše prokletí…
Vzpomínáš
omšelý samotář…
Vlk,
nic necítí.
"A co my?"
vyčítavě
"poslechni."
"Proč?"
vzhlížím,
ruce na prsou křížím
- odmítavě
"Proč to říkáš?
Reme, koukni na mě.
Zas bude dobře."
Slova a závrať,
stesk -
zapomenout chceš.
…Otevírá se nám les,
stahují se vlci,
tak se střež!
Natáhni ruku
- nepřestávej!
Stoupej vzhůru
- klopýtneš
nahoru a dolů…
Vstávej!
Každá náruč pomine,
odtáhne se -
zchladne…Zabije.
Jsme vlčí děti-
už tě neznám
jsme vlčí děti
tvoje jméno?
jsme vlčí děti
-odpuštěno.
Neměl by ses toulat lesem-
sám.
Spolu táhnem ,
břímě nesem -
pomáhám.
jsme vlčí děti
prokletí -
vinen či ne,
neplatí!
Vlčí děti věří ve spasení…
Prchlivý měsíc chlapce změní-
vyrosteš.
Nebezpečný?
"Už nám věř!"
"Ne," odvrátím se
"A co náš slib?"
"Tichošlápku, prosím
- nech mě být."
"Ne!...."
Odpust Siriusi…
"To se spraví,
víme kdo jsi."
… Až budeme kráčet,
ruku v ruce
uslyší nás i osud křičet:
Byli jsme tu
a navždy budem
v srdci a činech neodejdem…
….
Láká, měsíc láká -
podívej Moony už se smráká.
Kroky vedou do chýše -
je čas a tedy,
staniž se!
Z člověka vlkem býti
a lesem se nese žalostné vytí.
Stezka pod nohama,
zkropena čerstvou krví -
něco je na svobodě,
roste a sílí.
Spoutané zvíře -
spějeme k cíli.
Jdi- chladneš
Jdi -
máš v očích strach
jdi
zmáhá nás bolest
Jdi-
nás se nemusíš bát
Jdi
vím, že tě děsí zlé hlasy
Jdi- máš sílu,
tak věř
Jdi-
budem tě vést…
Jdi- člověk zemřel
a zrodil se vlk.
Dávno jsem zapomněl,
Kdo jsem byl
a čím jsem
Širá hladina,
proud nohy podtíná.
Plujeme životem a chybí nám kormidla…
Zavři oči
a nech to být.
Nebe a mříže,
za nimi zvíře
- krotne a umírá…
My je vystavěly,
to z nedůvěry.
Začíná pršet
- truchlivě.
Usmíváme se..
Pojmenuj beznaděj,
dotkni se hvězd- Sirius !
Černej pes?
Ššš- už neplakej.
….
Dávno jsem zapomněl,
jak znějí slova
odpuštění -
ze rtů těch,
co říct chtějí:
"Mám tě rád!"
i když jak - sami neumějí.
- nevzlykat - vydržet!
Podat ruku v
beznaději.
….
Hlas srdce,
ohnivý posel.
Kdybys jej následoval,
kam bys došel?
Na okraj…
- Hranice!
Tíha rozhodnutí -
Strach,
co hřeje, bere
dává a drtí…
Strach z života a smrti.
Volba.!
Nač otálet?
- Cesta tam a zpět.
Jen nauč svět,
že nejsi pěšák.
Nechcete rozumět -
odplata!
… Šlépěje už zavál sníh -
následuj.
Oči otevřít -
mysl vlka nemá klid.
….
Chtěl bych vrátit čas,
být s vámi zas…
S černým psem
a moudrým jelenem -
dveře se otvírají:
Pojďte sem.
Pruh záře osvětluje zem.
I krysa pod nohama
motá se,
je tu s náma.
Ve svitu měsíčním -
vražda a zrada…
Tajemství!
Všechno mi vzala…
Tmou nekonečnou,
tmu strašlivou
- noc spolkne den.
Připoj se k nám,
utečem!
Vlci mě volají,
když spím…

Slunce prorazilo mraky,
smráká se.
Bludný den a mysl zmatená.:
"Moony, vem nás taky!
Bude nás potřeba."
- Jak jim vysvětlit,
jak dá se říct - přátelům:
nic na světě bych nechtěl víc.
Ale to nejde,
vždyť to víš.
"Tohle je má cesta,
nic víc."
- Věrnost nezlomíš.
"Stačí jenom,
že budem s tebou.
Neříkal jsi…"
" Já vím,
co jsem říkal.
A nechtěj abych pykal-
Zodpovědnost za vlastní chyby…"
"Nech toho tvého,
co by bylo kdyby!
Reme, my prostě jdem!"
Remus
s povzdechem:
"Budu toho litovat."
"Nebudeš!" dvojhlasně
"Myslíš?"
"No tak,
víme že to chceš!"
"Možná…"
"Tak vidíš!"
"Ale je to chyba."
James, Sirius -
zašklebí se oba.
"Fajn- už začínám!"
….
Je mi smutno,
do očí se slzy tlačí -
Jamesi, Petře… Siriusi?
Já jsem ten,
kdo je ochoten,
všechno snésti…
Jen tohle břímě
je to jediné,
co ze mě nikdy nikdo nesejme…
Co jsem si myslel!?
Přistupte, proberte se -
splňte slib!
Prosím…Nespěte…
- Černé lesy,
zdají se být o to smutnější -
když mě zrada pálí na duši.
A vlk pevně odtuší:
"Říkal jsem to -
víra nám nesluší…"
"Mlč!"
"Jak?
Vždyť já jsem ty."
Nemůžeš být šťastný,
prostě to nejde…
Máš jen mě.
- A sám sebe!
....
Zkoušíš projít tmou,
vlci tě zavedou -
První krok je tvůj,
jen se snaž.
Usiluj!
Neboj se - důvěřuj!
Dál to půjde snáž
Vlci plaší-
utečou…
Prázdno a já,
jenom my dva.
- Cizí hlasy -
konejší a straší…
Tiskneme se -
více tepla!
Rána a stékající krev
tiskneme se
měli jsme svůj svět
tiskneme se?
cestu zpátky
nenajdeš
tiskneme se…
vrať to všechno zpět
tiskneme se-
pojď blíž,
nebo umrzneš.
….
Člověk a vlk
mluví spolu:
"Vidíš?
Já tě tvaroval."
"Všechno jsi mi vzal!"
Odvrátí se-
"Počkej, mám strach."
"Jako už mnohokrát."
"Tohle je jiné."
"V čem?"
"Pojď se mnou -
utečem!"
"To ty přece neděláš…"
"Potom mě špatně znáš!"
"Nemyslím,"
přistoupí,
" že chceš…"
"Co? Zabít,
umřít…
Dát se vést?"
- Stříbro -
ucukneš!...
" A co když odejdeš?"
Na střeše zakokrhal kohout…
"Jsi v pořádku?"
Prudce se otočím:
"Jistě."
"A co když ti řeknu,
že nevěřím?"
"Hmm, a co?"
"Mohl bych ti pomoct."
"Není s čím!"
"Jsi paličák,
to dobře vím!"
"Chci být sám."
"Jaká novinka!"
"Neslyšels?"
"Právě, že jo…"

Lesy jsou plné vlčích lidí,
míjíš je denně jako stíny.
Rozsviťme si světýlko.:
Mihotavý plamínek svíčky,
za oknem -
vyhlížím tě,
tys zapomněl?
… Nebyli jste vždycky
Nejmoudřejší.
Ale-
jsou i důležitější věci!
Přátelství, věrnost…
Lily, James, Harry - jsou doma.
Slaví.
Rodina…
To jsme byli i my
- vzpomíná…
Sírius - nejspíš si dobře užívá.
Stačí mu málo…
- Slíbili jste to:
Že budeme spolu.
Já vás potřebuju!
- Plamínek zhasl.
Jdi spát…
Lehám si,
jako tolikrát.
Místnost je mokrá a studená…
Výčitka?
- tiše se usmála.
Kde jste vy a kde já?
Někdo zaklepal -
"Moony, potřebuješ něco?"
"Ne…"
Proč to neumím?... Slovo pomoz mi….
"Moony?
Ty nejsi sám.
Pamatuješ, co jsem říkával?"
Jak by ne!
Slova změnila se v činy -
"Co na tom,
že jsi jiný!"
Odpovíš na volání lesa?
Vybral sis jaká je tvá cesta?
Ne- nemůžu jít s nimi…
Oni jsou- tolik jiní!
Jsou ty…
To nepopírám.
…Měsíční světlo škodolibé,
tiše brouká:
Jsou mrtví,
ty ne!
Co s tím uděláš?
"Mlč!
Jsi lhář…"
"Proč bych ti lhal?
Všechno jsem dělal,
jen pro tebe.
Vždycky-
poslední přítel,
který ti zbyl."
"Ne,
já ti nevěřím!"
"Beze mě jsi nic!"
"Jsem člověk,
co je víc?"
Takže už jsis vybral cestu?
"Jaká je tvá odpověď?
pravil Fenrir Šedohřbet -
"hned!"
"Ne…!"
"Ale…"
"Naučil jsi mě mnohé.
A víš co?
Jeden přítel mi řek:
Vždycky je nenaděje.
Nevzdávat.
Zklamal bych je…
I sám sebe!
Zkusím to bez tebe."
"Jsi nic!"
"Třeba -
risknu to.
Za nás oba."
"Já ti nedovolím.."
"Už ne!
Nikdo za mě nerozhodne.
Mluvil jsi o svobodě…
nevíš, co je…"
… zažil jsem spoustu krásných chvil,
nikdy bych neměnil.
Vydržím-
kvůli nim.
" Řekni za mě sbohem…
Vlku.
Ne,
nashledanou…"
….
Tvoje doteky zebou…
"Jen klid,
jsme s tebou.
Bílá, rudá a zlatá
Krátí se den a tma padá…
"Nevypadá moc dobře,
co?"
Žlutá, rudá , oranžová-
svět zbarven do krvava.
"Zkus se utišit,
vím, že to bolí."
Plačtivý smích,
rány se zhojí…
Když při tobě stojí -
přátelé…
A jizva vybledne.
….
Smějeme se
- Nerozumím!
Nechceš?
Já sám nevím…
"Co se stalo?"
otáčí se oba.
Společenská místnost- krb,
je mi zima.
"Nic."
"Vyhýbáš se nám!"
Jak rád bych zpátky vzal
"Ne."
"Nechtěl bys nám říct…"
"Neděje se nic!"
- Nesnáším lež,
hnusí se mi.
Neptají se,
odchází spokojeni.
Hlavu do dlaní,
šrám -
krev z tváře otírám.
Vždyť jsi je odehnal!
Co vlastně chceš?
Nevíš sám…
Ne- já nechci…
Zatínám pěsti.
Oheň zhas -
netroufnu si…
Zavolat
Pomoc?
… Mám vás rád…
….
Vlk, člověk?
Nikdo by neřek.
Potichu -
našlapuj.
Kořist -
chvíli stůj.
Vlk s řídkou srstí -
skok!
Utéct- vytrpíš si…
Chytit.
Měsíc -
otázka?
Stříbrné světlo za víčky,
hrud se ti zvedá
- výčitky.
"Co přeměna- bolí?"
"Necítím ji…"
Prkno v podlaze,
dlaně a třísky
-zvykneme si.
Chlapec s vlasy protkanými stříbrem,
pohladil vlka -
"Neodejdem."

Prázdnota

16. března 2007 v 20:53 | Lejdynka
Proč tu takhle sedíš?
Zklamal jsem.
Koho?
Své blízké. Všechny, kdo mě měli rádi. Sám sebe.
Ale nepovídej. Kolik patosu se v tobě najednou objevilo..
Mlč! Nevíš, jaké to je..
Ale vím. Moc dobře to vím.
Kdo jsi?
Bezejmenná.
Nemáš jméno?
Jsem poutník-bohém.
Jsem vyvrženec..
Už zase patos..
Nesměj se! Proč se směješ, když já..
Pláčeš?
Ano! Tisickrát ano..
Ne. Já vím, že ne.
Bolí to.. tak moc to bolí.
Koušu.
Vážně?
Trhám a trhám, srdce na kousky, mozky na cáry, obličeje..
Dost!
A přestaneš s tou sebelítostí?
Proč já..
Protože já jsem monstrum. Nemohu se nelitovat.
Jsi..
Plášť. A ty promrzlý. Pojď, zahřeju tě.
Ne.. nechci.
Jsem smrt ve vlkodlakovi..
Jsem vlkodlak ve smrti..

Dlaně s příchutí lesklýho kovu

11. března 2007 v 0:43 | Rael
Postavy: Remus, Sirius
Omezení: Není
Zařazení: Psychologiyké ( řekla bych)
Info: Snad jen - nehledejte v tom logiku... Žádnou nenajdete:)

Dlaně s příchutí lesklýho kovu
Netopýři se rozletěly do širýho světa - Uctívači měsíce…
Šíleně ho rozbolele hlava.
- Víno rozlitý na podlaze. Chutnáme trpce… Trochu života - Zhasnout!
Prsty zatlačil na víčka
-zlehka.
Jizva na levé skráni… Vlasy jsou cejtit po železe.
Na spáncích.
"Voníš pelyňkem." Rozesmál se.
Otřel mu čelo: "Hoříš!"
Houpavej pocit v žaludku se ještě znásobil - život už dávno dělá přesčas…
Stojíme ve výprodeji, páchneme všedností. Kazajka z šedý srsti!
Studený dlaně - obtahujeme tenkou linku z ledu. Jedna, dvě…
Prohrábl mu vlasy-
vlkodlak bolestivě syknul.
"Moc to bolí?"
Přikrčil se - Už dávno nejsme šílení…
Remus se sípavě nadechl: "Dělá si co chce… Pitomá hlava!" Barevný jiskry- všechno se roztančilo.
Konejšivě ho objal kolem ramen.
Rozhoupal se.
"Máš oči z jantaru…"
Pse? Prší! Pod okapem...
Svádí nás černej kouř- nesnáším vůni levnýho alkoholu…Tabák jde na odbyt. Prodáváme se po hrstech!
"Ne."zalhal.
Stín ze stříbra rychle zamrkal: schovejme se!
Trochu zrozpačitěl
- ve vzduchu se vnáší zvadlej pel… ! Křišťál zacinkal- rozbijem se… Trocha krve a umaštěný hadry!
Přidej vlku! Roztančíme vítr…
Pes škádlivě zvedl packu- Pojď si hrát!
Usmíval se- Smrtonoši na hradě?
Vlk se protáhl-
Pomalu na nás zaklepal úplněk…
- V závěji-
Silueta černýho psa! Sníh taje… Podzimní listí.
Remus se rozhoupal…
….
Vhodíme do plamenů trochu skořice. Odtáhni se - víc místa!
Uhoříme…
Sírius měl tu bílou košili hrozně nerad!
Křeslo zapraskalo- sem, tam… Po kamenným dláždění … Na zem! Pryskyřice - už nás olizujou! Dřevo prej hoří snáz než kůže…
Příliš unavený muž se zvedl: "Tichošlápku?"

"Vlkodlaku…"
Zem se zašklebila- běhaj tu šedý krysy. Kupodivu, ale - podlaha se zdála být na svém místě. Podezřele tichá a nehybná…
Smrtonoši … !
Ruce zahalil do štiplavých dýmu.
"1, 2!" zopakoval přiškrceně…

Netopýři se rozletěly do širýho světa - Uctívači měsíce…
Zvyšujeme hladinu alkoholu v krvi…!

Dotkly se mě
- Ucukl!


Info- Dlaně s příchutí lesklýho kovu

11. března 2007 v 0:40 | Rael
Postavy: Remus, Sirius
Omezení: Není
Zařazení: Psychologiyké ( řekla bych)
Info: Snad jen - nehledejte v tom logiku... Žádnou nenajdete:)

Info k Margita

10. března 2007 v 23:10 | Lejdynka
rating: od dvanácti, implikováno sebenásilí, abych tak řekla
žánr: depresivní/tragédie/hoodně temné
obsazení: Remus Lupin, Sirius Black, Mery Lupinová, a pak jedna postava, Kterou-není-třeba-jmenovat,ale jestli se se mnou chcete hádat o to, kdo byl ten blonďatý muž se seznamem registrovaných vlkodlaků, tak můžete:))
děj: Věta z dnešního kurzu anglistiky - If I hadn't maried you, I would be free now. Implikovaný smíšený kondicionál a zároveň heslo Jak jednou větou obsáhnout celý děj.
Poznámky:
*byly tu dávno, a nejsou, tím myslím obrázky.. ale snad je ještě nějak obnovím.
*písnička Margita od Jaromíra Nohavici (kterou jsem si vypůjčila, jak jste jistě poznali; no a hádejte, proč se povídka jmenuje stejně), vypadá takhle:

Točí se točí kolo dokola
a až nás Smrtka zavolá
tak vytáhneme rance
sbalíme svý tělesný ostatky
srazíme podpadky
a potom dáme se do tance

Tančí se tradičně gavotta
na konci života
na konci tohohle plesu
Promiňte že vám šlapu na nohu
já za to nemohu
já tady vlastně ani nejsu

A krásná Margita
tanečnice smrti
má svetr vzoru pepita
a zadkem vrtí
začíná maškarní ples
kams to vlez?

Nějakej dobrák stáhnul roletu
na tomhle parketu
je vidět jenom na půl metru
tváře se ztrácejí v šerosvitu
každý hledí na Margitu
v pepitovém svetru

Kapelník pozvednul taktovku
vytáhnul aktovku
a v ní měl nějaký noty
tváře se točí v tombole
někdo si sedí za stolem
jiný se na parketu potí

A krásná Margita ...

Pokojská v šest přijde do práce
provětrá matrace
pod lůžkem najde zlatou minci
děvenka dole v recepci
čte si o antikoncepci
a přemýšlí a krásném princi

Šatnářce v šatně zbyly dvě vesty
no to je neštěstí
a co když ráno přijde kontrola
hodiny ukazují čtyři nula nula
ručička se hnula
vše se točí dokola

A krásná Margita ...

Tak abyste si náhodou nemysleli, že jsem tohle složila. Nejsem geniální Nohavica, nýbrž amatérka Alžes.
*Bublinatka, divizna, janovec a jestřábník se opravdu používají na
zastavení krve, stejně tak jako benedikt.
* Šťáva z bazalky opravdu pomáhá na nehojící se rány, stejně jako
kaše z usušených fíků a prášku z jitrocele, přiložená na poranění.
Stejně tak je bazalka dobrá na nespavost.
*Čertkus se mimo jiné používá na zmírnění nervových záchvatů
*Poznámkami o pusinkách se myslí poznámky o Sibyle
Spacewaterové, která má ve zvyku tak Siriovi říkat. Doporučená
literatura: V dobách středověkých, 2. kapitola:))
Jinak přeji příjemné počtení, a doporučuji nejíst přitom nic normálního, nečíst to večer a pořídit si k tomu adekvátní množství čokolády. Případně deci bílého vína.
Všechny osoby a události jsou naprosto smyšlené, což znamená, že Bylinářství Madame Scarborough neexistuje, a už vůbec ne v Londýně.:) Výjimkou jsou účinky bylinek, které jsem se kdysi dávno obtěžovala vyhledat si na internetu.
Tohle všechno vezměte v úvahu při čtení téhle povídky. Nebo taky nemusíte..ale budete to tak líp chápat.

Margita XIV. - Zoufalství

9. března 2007 v 23:01 | Lejdynka
Remus se pomalu šoural podél zdi, opíral se o ni jednou rukou a přemýšlel o záhadě, kterou se právě vydal rozluštit.
Nešlo se mu moc dobře. Koneckonců, od jeho poslední vycházky uplynuly pouhé dva dny. Každou chvíli musel zastavit a trochu si odpočinout. Vždycky zavřel oči a zhluboka dýchal, to pomáhalo. Poté pokračoval dál. Zacházel stále hlouběji do ponurého zešeřelého domu Blacků a nebylo mu volno u srdce. Někde v podvědomí tušil, že tohle by dělat neměl, navíc, když o tom Sirius ani neví.
Najednou se prudce zarazil. Zaslechl slabé zasténání. Ten hlas mu byl povědomý..
Ano nebo ne? Neměl by.
Rozhodně vzal za kliku a otevřel dveře. Když jeho oči prohlédly tmou, zapotácel se a upadl. Ne, neztratil vědomí. Jen ho přemohla slabost, když se díval na svou manželku, ležící bezvládně na posteli.
" Mery," zašeptal.
Nevypadala, že by ho slyšela. Nepohnula ani jediným svalem, dokonce ani neotevřela oči.
Těžce vstal, došel k její posteli a kleknul si vedle. Jemně ji pohladil po vlasech. Trhla sebou.
" To jsem já, Remus," vydechl zoufale.
Pootevřela ústa, jako kdyby chtěla něco říci. Ale nakonec z nich splynulo jediné slovo.
" Vlkodlaku!"
Ve svém srdci pocítil ledový závan. Něco uvnitř něj se sevřelo a bránilo mu tak dýchat. Přetřel si rukou čelo, bylo to takové nic neříkající automatické gesto. Položil si hlavu na okraj postele a rozplakal se.
Kolik mohlo uběhnout času? Snad čtyři minuty, čtrnáct nebo čtyřicet..
Pak si uvědomil, že vrzly dveře. Ale bylo mu to jedno. Teď už mu bylo jedno všechno.
" Co tady děláš, Reme?" zašeptal někdo.
Neodpověděl, ani nedal najevo, že by otázku slyšel.
" Pojď, vstávej, pomůžu ti. Vypadáš, jako kdybys měl každou chvíli omdlít."
" A divíš se mi?" vyštěkl popuzeně.
" Ona se mnou nemluví, nechce se na mě ani podívat! Jsem pro ni úplně cizí! Panebože! Kdybych to věděl, kdyby ses to přede mnou nesnažil zatajit, tak bych třeba.."
Najednou příval jeho slov vyschl. Uvědomil si, že Sirius ho chtěl od toho všeho uchránit, dokud nebude silnější, a proto mu nic neřekl.
Jemně přejel prstem po jeho chvějících se rtech, vlhkých od stékajících slz.
" Neplač, Si. Já to nemyslel zle, omlouvám se," zašeptal a vzal ho kolem ramen.
" Ale ne, vždyť máš pravdu. Asi jsem ti to říct měl, ale já....v tu chvíli nevěděl, co mám dělat."
" A co s ní vlastně je?"
" Ztratila paměť," vypravil ze sebe těžce Sirius a soucitně na něj pohlédl.
" Vůbec neví, kde je, kdo jsme my, prostě nic. Mrzí mě to, Remy."
" Ale před chvílí řekla..že jsem..poznala mě.."
" Opakuje to pořád dokola. Ale..není si toho vědomá. Ona tě nevidí."
" Kdybych se jí přiznal už dřív, nemuselo se to stát..nic z toho by se nestalo," vzlykl.
" Myslíš, že se z toho dostane?" pohlédl na něj zoufale.
Sirius nevěděl, co na to odpovědět. Mery Lupinová už nikdy nebude jako dřív..ale jak mu to říct?
" Vážně nevím, Remy, ale raději bych na to moc nesázel," řekl těžce.
" Přece jí nemůžu jen tak poslat ke sv.Mungovi, je to moje žena," vydechl bezradně.
" Možná by to bylo lepší, jak pro tebe, tak pro ni."
" Takhle jsem to nechtěl, vážně ne. Já....kdybych jí všechno řekl, možná by to přijala, co já vím. A kdybych od ní před několika dny neodešel, nešla by mě hledat a.."
" Takhle to nejde, Re, to je samé kdyby a k ničemu to nevede. Není to tvoje chyba, věř mi," objal ho lehce Sirius.
V duchu přemýšlel o tom, jak by zareagoval on, kdyby mu jeho nejdražší najednou oznámila, že má takový malý chlupatý problém. Asi by to pro něj nebylo jednoduché. Své pochyby si ale nechal pro sebe a dál držel vzlykajícího Rema v náruči.
" Vlkodlaku!" vydechla žena a zpod zavřených víček jí vytékaly slzy.
Pokojská v šest ráno přijde do práce, provětrá matrace, pod lůžkem najde zlatou minci,
děvenka dole v recepci čte si o antikoncepci a přemýšlí o krásném princi,
šatnářce v šatně zbyly dvě vesty, no to je neštěstí, a co když ráno přijde kontrola,
hodiny ukazují čtyři nula nula, ručička se hnula, vše se točí dokola.

Margita XIII. - Melancholie

9. března 2007 v 22:58 | Lejdynka
" Pane doktore, dovolil byste mi konečně na chvíli vstát? Cítím se býti již docela v pořádku," přemlouval Remus naoko zkroušeně Siria.
" A zvládnete to, pane Lupine? Nerad bych totiž byl nucen protáhnout vaše léčení na dva měsíce."
" Jsem ochotný vzít na se tento risk, případně se podrobit vaším opatřením, maestro Blacku. Ale vážně, Tichošlápku, já se musím trochu projít," ukončil své představení Remus a prosebně na něj pohlížel.
" Tak jo, zkusit to můžeme," souhlasil nakonec váhavě Sirius a nechal svého přítele, aby se o něj opřel.
" Jak to jde?" zeptal se úzkostlivě.
" Celkem dobře..až na to, že netuším, jestli ještě mám spodní polovinu těla."
" Zkus občas zvednout nohu, třeba to pak poznáš," dobíral si ho.
" Já nemám problémy s hlavou, ale s chůzí," odpověděl briskně.
" Hele, nech si to, nebo tě pustím," rozesmál se.
" A já skončím okamžitě na zemi, to tak. Radši to nedělej," usmál se Remus.
" Přece bych tě nenechal, aby sis zase něco udělal. Tak můžem?"
Plavovlasý muž kývnul. Udělal zkusmo několik kroků, pak se zapotácel a byl by upadl, kdyby ho jeho přítel nezachytil.
" Promiň," podíval se trochu stranou.
" Moony, proč se pořád za něco omlouváš? Zaprvé se vůbec nic nestalo, a zadruhé..je to vážně zvláštní."
Remus mlčel. Jenom si tak trochu povzdychl, jako vždycky, když uvažoval, jestli je dobrý nápad začít o něčem mluvit.
" Víš, já jsem si na to navykl z domova," vypravil ze sebe po chvíli těžce.
" Krátce poté, co mě pokousal ten vlkodlak se všechno změnilo. Tatínek mě přestal mít rád, snažil se zapomenout, že existuju. Nedokázal žít s tím, že jeho jediný syn je poloviční zrůda. Podle toho to taky u nás vypadalo. Maminka byla pořád utrápená, často plakala. Pak navíc ještě onemocněla. Víš, když jsem v prvním ročníku tvrdil, že za ní jezdím, nebylo to tak daleko od pravdy. Někdy jsem strávil ty dva dny opravdu doma. Nedokázal jsem ji nechat samotnou. Jemu bylo totiž úplně jedno, že je nešťastná. Pořád nám dával najevo, že jsme mu rozbili rodinu. Často na sebe křičeli, vyčítal jí, že na mě nedokázala dát větší pozor a ona jemu, že se k nám chová jako k cizincům. Pak už jsem mu raději moc na oči nechodil. Vyhýbal jsem se mu jak jsem mohl, ale někdy..někdy to nešlo. A potom.."
Remus zmlkl a kousl se do rtu.
" To mě vážně mrzí," řekl potichu Sirius, který moc dobře věděl, jaké to je, když někoho nenávidí ten, kdo by mu měl být na světě nejbližší. Případně ti.
" Neměl jsem tak vyzvídat, nezlob se."
" To nic, Tichošlápku. Víš, že jsi první, komu jsem to řekl? A je mi teď líp.."
" To jsem rád. Já..vážně jsem ti nechtěl připomínat něco takového," odhrnul si nepřítomně z čela pramen neposedných vlasů.
" Nepůjdeme už zpátky?" dodal, aby odvedl Removu pozornost od nepříjemného tématu.
" Ještě aspoň chvilku," pohlédl na něj prosebně.
" Kdo ví, jak mi bude zítra, třeba pak hodně dlouho nevstanu.
" Tak dobře, pár minut navíc ti snad už neublíží," kývl Sirius, ale v duchu klel, že si to namířili právě tímto směrem, do tmavé hloubi jejich domu.
Také on měl totiž jedno tajemství..
Nějakej dobrák stáhl roletu, na tomhle parketu je vidět sotva na půl metru,
tváře ztrácejí se v šerosvitu, každý hledí na Margitu v pepitovém svetru.
Kapelník pozvednul taktovku, vytáhnul aktovku a v ní měl nějaký noty,
tváře se točí v tombole, někdo si sedí za stolem, jiný se na parketu potí.
Najednou Remus uprostřed vyprávění o tom, jak byli před dvanácti lety s rodiči na výletě v Oxfordu, zpozorněl.
" Poslyš, tak se mi zdá, že jsem něco zaslechl," řekl zmateně.
" Neříkals náhodou, že tu žiješ sám?"
" Jasně. Kdo by tady se mnou taky chtěl bydlet, kromě tebe?" mrkl na něj.
" No, vsadím se, že aspoň tak polovina z ženského osazenstva z Bradavic by si klidně říct dala," poznamenal sarkasticky Remus.
" Víš co, asi by sis měl zase lehnout, protože blouzníš," usadil ho šedooký mládenec s úsměvem.
" Aby z toho nebyl nervový záchvat."
" Stejně tu čertkus nemáš, tak co," mávl rukou. *
" Já si nějaký seženu, a potom ti buď bůh milostiv," pohrozil mu v žertu.
" Ledaže bys mi slíbil, že mi přestaneš připomínat, jak po mně vyjede každá, která mě vidí."
" Já za to nemůžu, že vypadáš tak, jak vypadáš," odmlouval.
" Prostě jsi abnormálně hezký, tak si to přiznej," cuklo mu v koutku úst.
Sirius zavrtěl hlavou.
" Já abnormálně hezký, ony abnormální husy," řekl otráveně.
" Kdybych byl dívka, vyjedu po tobě taky," rozesmál se Remus.
" Ty jsi aspoň inteligentní, ale když se ke mně nakloní taková Sibyla, málem mě zadusí tou svojí voňavkou, a začne mi zastřeným hlasem vykládat, jak jí orbita prozradila, že dnes je nejlepší noc pro vyzkoušení něčeho nového, popřípadě se omylem usměju na nějakou slečnu a ona z toho omdlí, tak.."
" Necháme toho, já ti to nebudu připomínat a ty mě nebudeš mučit nějakými páchnoucími lektvary, dobře?" přerušil ho a smířlivě se usmál.
" Fajn, ale pamatuj si, jediná poznámka o pusinkách.." *
" Už ve svém vlastním zájmu slibuju, že tě nebudu provokovat," přerušil ho pobaveně Remus a nechal se zase dovést k pohovce.
Docela rád si opět lehnul. Krátká procházka ho vyčerpala více, než myslel. Sirius mu trochu poupravil polštář a oddechl si, že tentokrát zůstalo jeho tajemství neprozrazeno.

Margita XII. - Nejistota

9. března 2007 v 22:57 | Lejdynka
" Reme? Spíš nebo se mi to jenom zdá?"
" To se ti zdá," zamumlal unaveně.
" Protože bych tě nerad vzbudil.."
" Na tom nezáleží. Beztak nemůžu spát."
" Bazalka je dobrá i na nespavost," přelétl Siriovi po tváři úsměv.
" A to se pije?"
" Nejdřív dáme trochu na tu ránu a ze zbytku udělám nálev. Mělo by to zabrat," odpověděl nepřítomně.
Znovu zranění prohlédl, tentokrát pozorněji. Nevypadalo moc dobře a viditelně hodně bolelo. Možná by přece jen měl Rema dopravit ke sv.Mungovi..
Zastavil své pohyby a chvíli přemýšlel.
" Mohl bych tu bazalku zkombinovat s fíky a jitrocelem," zamumlal.
" S fí-fíky?!"
" Neboj se, to pomůže určitě. Mělo mě to napadnout hned," poklepal si na čelo a zašel za zástěnu.
Smíchal sto gramů usušených scvrklých plodů s dvěma čajovými lžičkami jitrocelového prášku a z bazalky vymačkal trochu šťávy, aby mu mohl poranění nejprve omýt. Zabralo to pouhých několik minut.*
" Je to naše poslední šance," pomyslel si a vrátil se do obývacího pokoje.
" Nemělo by to moc pálit. Přírodní léčiva jsou v tomhle spolehlivější, než takové ty mudlovské dezinfekční vynálezy," poznamenal a podíval se přímo do jeho vyplašených očí.
" Vážně, nemusíš se bát. Budu opatrný, slibuju."
Naklonil misku a nalil mu část jejího obsahu přímo na ránu, Pak vzal malý kousek látky a začal léčivou směs jemně roztírat. Znepokojovalo, že okolí poranění je zarudlé a hodně citlivé na dotek.
" Tak co?"
" Zatím nic," odpověděl, v hlase slyšitelný neklid.
" To je dobře. Mělo by to začít působit až po nějaké době," usmál se mírně.
Odložil misku, rozetřel kašovitou směs fíků a jitrocele na navlhlou látku, přitiskl ji na ránu a zpevnil obvazem.
" Hlavně s tím moc nehýbej, potřebuje to klid," poznamenal a otřel si ruce.
Tak tohle by bylo. A teď ještě..
NOC NEBO DEN?
BDĚNÍ NEBO SEN?
SPÁNEK NEBO SMRT?
DO HLOUBI SRDCE
ZARÝVÁ SE,
TOUŽÍ PO SPÁSE,
ALE UMÍRÁ.
ZEMŘE NEPOZNÁN,
NEMILOVÁN,
NELITOVÁN.
ZEMŘE ,
ZŮSTANE PO NĚM JENOM CHRYZANTÉMA -
- PODZIMNÍ PÍSEŇ
PONOŘENÁ DO MLHY
A SMUTKU.
POKLEKNE U SVÉHO VLASNTÍHO HROBU
A VZDÁ HOLD TICHÉMU ZESNULÉMU.
PAK SE OTOČÍ, RYCHLE JAKO PTÁK....
DOBŘE MU TAK....
NEDOKÁZAL OCHRÁNIT TO, CO NOSIL V SOBĚ,
V KAŽDÉ DENNÍ
I NOČNÍ DOBĚ....
NEDOKÁZAL ZPÍVAT,
NEDOKÁZAL HLEDĚT
VSTŘÍC SVÉMU OSUDU,
NEDOKÁZAL SE DÍVAT
A OBDIVOVAT TU KRÁSU KOLEM.
PROČ JEN TO NEDOKÁZAL?
A PROČ TO NEDOKÁŽU JÁ?
Povzdychl si. Proč nedokáže říct pravdu? Proč obelhává svého nejlepšího přítele?

Margita XI. - Tajemství

9. března 2007 v 22:54 | Lejdynka
*o den později*
" Tak jak je dneska?" chtěl vědět Sirius.
" Už o hodně líp. Ty tvoje bylinky mi hodně pomohly," pohlédl na něj Remus a mírně se usmál.
" To bych si nikdy nemyslel, že chodící encyklopedie rostlin Moony.."
" Nešaškuj, Tichošlápku. Kdyby nebylo tebe, vykrvácel bych."
Sirius se podíval do země. Mlčel.
" Ještě nemáme vyhráno," řekl po chvilce a přisedl si k němu.
" Podívám se, počkej."
Opatrně mu odmotal obvaz z ruky a zjistil, že se nejhorší zranění docela dobře hojí. Když se jemně dotkl téměř zacelené sečné rány, nedočkal se žádné odezvy. Příjemné překvapení.
" Jestli to zase jenom předstíráš, Reme....," začal varovně.
" Ale nebuď zase paranoidní. Vždyť já sám vím, že benedikt funguje, občas ho používám, když se přeměna trochu nepovede." *
" Já ti to vážně vůbec nezávidím, Remy," vzdychl Sirius.
" Vždyť je to jenom jednou za měsíc. Kdybych byl třeba upír, tak bysme se viděli asi jenom v noci."
" Ale taky by ses takhle nezřídil."
" Jenom bych se jednou připlížil k tobě do ložnice a kousl tě do krku, protože bych dostal chuť na krev. Co bys říkal potom?" vtipkoval Remus.
" Byl bych rád, že v tom nejsi sám," řekl odpověděl klidně.
" No to je sice pěkné, ale Brumbál by nás asi v Bradavicích nenechal. Jediné, co se učí v noci, jdou hvězdičky..a upír astronom, kdo to kdy viděl?"
" To je fakt. Vlkodlak se jakž takž vyřešit dá, ale tohle?" odpověděl Sirius, zatímco mu jemně potíral ostatní škrábance a rány arnikovou mastí.
" Snape by k nám mohl do party taky, s tím svým vybledlým tvarohovitým obličejem. Stačilo by, aby si pořídil tesáky a.."
" No, já bych si to pak na vlastním krku ověřovat nechtěl," usmál se Remus.
" Stačí ty noční můry, které už mám..další nepotřebuju. Od tebe bych se sice pokousat ještě možná nechal, ale od něj ani omylem."
" Pan Black je poctěn," uklonil se teatrálně.
" Nech už těch vtipů, nebo tě vážně kousnu. A bude to bolet," pohrozil mu žertem.
" Jak tak na tebe koukám, tak ti to i věřím."
" Zase přeháníš."
Žádná odpověď.
" Remy, víš vůbec o tom, že jsi v noci každou chvíli upadal bolestí do bezvědomí?" řekl najednou tiše Sirius.
Váhavě na něj pohlédl..a rouška zapomnění se svezla o kousek níž.. neskutečné utrpení, téměř nekonečné záchvaty křečí, několikavteřinová milosrdná mdloba..stále znovu, a znovu, a znovu..a pak Tichošlápek, který ho držel v náručí, slzy mu tekly po tvářích a přerývaným hlasem mu šeptal, že to bude dobré, že se uzdraví, že je tu s ním a vždycky bude..
" Já ti za to ani nepoděkoval, viď?" odpověděl provinile.
" Nevím, jak bych to bez tebe vydržel..a..prostě..asi nejsem zrovna nejtrpělivější pacient, co?" vzdychl.
" Ale to nic," odhrnul mu konejšivě vlhké vlasy, které se mu lepily na čelo.
" Jen bych rád, kdybys mi popravdě řekl, co tě kde bolí. Abych věděl, jak tě mám léčit. Zlehčování ničemu nepomůže, spíš naopak."
" Já vím, jenom.."
" Hlavně žádné jenom, Reme. Prostě teď chci vědět, jak ti je, a žádné výmysly, bych prosil."
Plavovlasý muž se na něj chvíli díval a mlčel, jakoby zvažoval odpověď.
" Trochu mi dělá problémy rameno. Už by mělo být v pořádku, a zatím.." nedokončil.
Sirius mu rozepnul košili, opatrně odmotal obvaz a prohlížel ošklivou sečnou ránu, kterou si jeho přítel způsobil nárazem na skříň, když se snažil vyrazit dveře.
Jemně po ní přejel prsty. Remus sebou trhnul a pak se zatvářil rozpačitě.
" Nevypadá to moc dobře, ale zanícené to zatím taky není. Jenom nějak nevím, co s tím. Už jsem zkusil všechno, co se dalo."
" A co bazalka?" navrhl.
" Není to koření?" opáčil překvapeně.
" Je, ale šťáva z ní se používá na špatně se hojící rány."
" To zní docela nadějně," pousmál se.
" Kouknu se, co máme v kuchyni. Vydržíš tu?"
" Jen běž. Vždyť neumírám."
" No..v noci to tak nevypadalo," odpověděl tiše Sirius a odešel.
Remus vzdychl. Nenáviděl se za to, že někomu přidělává takové starosti. Nechtěl být na obtíž dokonce ani svému nejlepšímu kamarádovi. A po sekvenci hodin, protkané strašlivou bolestí, si připadal ještě hůře, než předtím. Bylo to zvláštní.
Když na něj jeho navrátivší se přítel opět promluvil, poplašeně sebou trhnul.
" Asi budu muset ven, nemám tu už ani stonek. Zůstaň tu, prosím."
" Kam bych chodil," pousmál se smutně.
" Ne, já jenom..," začal Sirius, ale když se jeho oči střetly s Removými, zarazil se.
Pak přišel blíž a kleknul si vedle pohovky.
" Nemusíš si připadat provinile, Moony. Nedokážeš ho ovládat, ale to není tvoje chyba."
" Já vím. Ale..nechtěl jsem.."
" Co jsi nechtěl?" vybídl ho jemně, když viděl, že se k pokračování nemá.
" Mrzí mě, žes..že jsem tě tak trápil, dneska v noci. Pamatuju si, jak..jak tě bolelo vidět mě tak, a to jsem nechtěl.."
" Remy," zastavil ho jemně Sirius, " to je v pořádku. Za tohle se nemusíš omlouvat, to přece víš. Tak já jdu, za takových dvacet minut budu zpátky."
" Takhle pozdě večer už mají všechny obchody zavřeno," namítl celkem rozumně.
" Mudlovské ano," usmál se.
" Znáš Bylinářství Madame Scarborough?"
" O tom jsem v životě neslyšel," přiznal.
" Odtamtud mám většinu těch kytiček, které schovávám v tom výklenku. Můžeme se tam někdy podívat, až ti bude líp. Therese je vážně milá, a těší ji, když si s ní přijdu popovídat. Někdy mě pozve i na čaj."
" Čajové lístky? Sebevrahu," usmál se Remus.
" Náhodou, není jako Sibyla. A vůbec, příště pojď se mnou a uvidíš," dodal ještě a zamrkal na něj, než za sebou zavřel dveře.
SNÍŠ
LISTÍ OPADÁVÁ ZE STROMŮ
SNÍŠ
A JEZDCI UŽ ŠLI DÁVNO SPÁT
SNÍŠ
KDYŽ OBČAS NEVRÁTÍŠ SE DOMŮ
SNÍŠ
A NIKOHO UŽ NEMÁŠ RÁD
SNÍŠ
A V ANGLII PRŠÍ
SNÍŠ
A V ANGLII SNĚŽÍ
SNÍŠ
A UŽ NEMÁŠ DUŠI
SNÍŠ
JSI ZAMČEN VE VĚŽI
SNÍŠ
A STONEHENGE STUDÍ
SNÍŠ
CHLADNÝ NA POHLED
SNÍŠ
A SEN TĚ VZBUDÍ
SNÍŠ
STUDENÝ JAK LED
" Studená jak led," pomyslel si a zvedl ji do náruče.
Trochu vydechla, ale oči neotevřela.
" Vlkodlaku!" splynulo jí z promodralých rtů.
Strnul.