Únor 2007

...by Cloverdee

28. února 2007 v 19:18 | cloverdee |  -Alphabet meme-
Takže. Rozhodla jsem se rovněž zúčastnit tohohle nápadu:)
Směle do toho!! Zadávejte, zadávejte, zadávejte a vůbec mě nešetřete. Akorát jsem zvědavá, jak se s tím vypořádám, nikdy jsem nic takového nezkoušela, takže je docela dobře možné, že to časem vzdám:) Ale kdoví, třeba mě to bude bavit a nebude to pro mě ani tak těžké, jak si myslím teď.
(Pravidla viz ...by Rael:))

B pro Joliesse

28. února 2007 v 17:00 | Rael
B pro Joliesse
bolest - Neexistuju! Otevřela dlaň - prsty se ti chvějou!
Obláček vzduchu nad mrtvolou. Zima se dotkla tvejch vlasů.
- "Křič!"
Mlčela- kapesník ji vypadl z ruky a z úst.
"Otři si krev!"
Ztratila…
bortí se - Most. Přes řeku.Věříme - vstoupíme…Jediný. Všechno se roztančilo. Každý někdy potřebuje ruku! Kamenný most se usmál - "jsem ze dřeva… A ty příliš těžkej!"
blesk- Jizva. Znamení.
Jsem tvůj hřích!
"Mlč už!" rozkřikl se.
Svítalo… Nikdo nevěděl. Pod střepy ležela kaluž krve a trocha beznaděje. Chudák! Dneska bude bouřka…
bílá- Nevinnost …? Naděje. Holubice klopýtla a umazala si oči. Každej nosí bílou. A když shořím, tak zásadně v čistý košili. Sníh! Tak si mysli, co chceš! Paličáci...
bard- Slova. Konejší. Mají Moc, kouzlo. A ty je nosíš. Slova se roztančila v tvých ústech - polib mě! Doušek sladké medoviny. Stín zahrál na harfu… Poezie voní!
Black- Sirius. Jsme prokletí. Všichni vypadáme stejně - studená je jen jedna! Už jsem si ji oblík.
Chceme- milujeme!
Černej pes zaknučel- Smrtonoši a děti Nemaj bejt štastný!
Jsi vyděšenej-
"Neznáš mě!... Neznám se..."
Souhvězdí už dávno nejsou v modě.
barvy- Podzimního listí. Šeptaj. Šedá se k nám nehodí. Všechno změníš - tah štětcem. Usmála se. Stvoříme se. Trochu přitlač - rozplakals je…
... Zahodil- zabíjíme!
Ptáci sedaj jen na ty červený!
- A co má bejt?
buky- "Bratře?" zazpíval jeden. a roky plynuly.
"Bratře?..." odvážil se. Odpovědí mu byl zpěv slavíka.
"Bratře… " zaplakal a vydechl kouř. Na strání vyrostl nový dům. A jehličí voní!
bláto- A špinavej déšť dopad na okap. Nebe plakalo - dotkni se mě, pokud se nepletem.
Skočil - vždyť se umažeš.
"Jo!"
Už sem nesmíš.
"Jo?"
Jsi špinavej! Vytrhl mu srdce z ruky. Cesty tu bejvaj dlouhý a rozmočený.
bosá- Noha.Duše. Oděná do šarlatu. Bosa? Je tu bodláčí
- shodila z ramen plášt a lehla si.
Proč?
Rudá… Trnová koruna. Obula si sama sebe!
Půjdeme tančit....

L pro cloverdee

28. února 2007 v 16:25 | Rael
L pro cloverdee

láska - Jsme ztrouchnivělí! To se nesluší - ve válce se nemiluje. Ve válce se umírá - Vypadni od ní! Náš dech. A rosa na okně. ... "To se nesluší," šeptl motýl s jedním křídlem nakřivo. Na světě se nemilujem!
- Už jsme zapomněli. V dlaních ti zhořkly slzy. Nedáme!
liják- Pršelo. Usmál jsi se. Pršelo a já se rozpila. Pršelo? Nebe pláče. Pršelo - zopakoval… Jeden den v roce, to přece nevadí! Jsme z papíru…
led- Zebe. Pevný. Vstoupím. Praská- chyť se! Nechci? Pod ledem žijou mořský psi, a ty jsi prostovlasá. Pod ledem - jí zasvítily oči.
- Zebe! Náruč… Zhasneme.
les- Má hlas. Vůně. Známá... Stromy a kameny a větve. Zavřu oči - znám! Usměju se - znalas? Rozpláču se - někdo nás utrhl!Ukradneme... Kůra voní. Listí spadaný ve vlasech. Tváře od popela. Usmála se- opakuješ se!
Brouci. Pod černou zemí je neveselo.
lykantropie- Prokletí. Jsme jiní. Dar- známe se. Bolest? Nejsi sám...
Hej, vlku? Chci jít s tebou… Šedá řídká strst a horký dech - nepřáteslý!
Tak mě následuj…
A?
- poslouchej! Zvíře skočilo...
Já…? My!
lupus- Nomen omen. Proč? My jsme. Osud - máme se… Nikdo neví. Runy vyryté do dlaně horkou slídou. V lese běhají vlci… Znám toho člověka!
lejdynka- Když se někomu otevřeš. Když víš - je to dobře. Pomáháme… Stín? Najdeš - pochopíš. Kroky? Kdo jsi… Něco v té tmě se rozsvítilo…!
Lupin- Remus. Je to hodnej kluk. Vždycky byl!
Jsme prokletý!
Slané potůčky. Nenáviděl moře - kovové oči. I krev páchne železem!
Jsme prokletý? Měsíc nikdy nevypadal tak krásně.
líska- Ve větru. Ubohá! Neplakej proutku z olova. Zlomila se- větve. Bez stínu. Hladím kůru, hladím stromy. Popraskáme? Mech na prstech - neplakej, šeptl pařez.
Plakala obohá!
lev- Najdu si grál… Jsme králové! Zlatá je prej letos v modě.
- Já tě nerad!
Slastně přivřel oči - hrdost. Sííla… Porazíme? V písku a taky slunce.
Mrtvé tělo, čenich od krve. Milujeme!
Godrik Nebelvír pokýval hlavou - čerenozlatá je dobrá volba.
... Umřelo....

C pro Terczu

26. února 2007 v 13:05 | Rael
C pro Terczu

cena - Života. Chti tě. Myslíš? Chytit! A malý člověk zavřel oči... Žít se nesmí. Ne dnes. Zítra třeba bude líp... Oni nás tu nechtěj! Ten malej přestal dýchat...
city - Jsi z ledu. Kapky rosy. Miluju svítání a bosý nohy na kamení. Taješ. Kůže tu smrdí spáleninou! Už mi neubližuj!
Už mě miluj... Slavíčku!
cíl - Spějeme. Pusť se - jsme příliš těžcí!... Samota! Zaslech jsem vlčí vytí a vstříc mi vyšel stín. Prty od prachu a v dlani splaška býčí krve! Troja už se hroutí...
cesta - Všechno! Význam... Nezodpovězená. Ležíme v neznámu. Blíž! Už se tě nebojíme... Chyba! "Kdepak..." usmál se malý chlapec a utrhl list jetele. "On na mě dává pozor."
- Dojdeme. Nměj strach. Jsem ty!
cesmína- Voníš jehličím. Když jsem strčila prsty do krbu, spálila jsem se! Kamarádi by se neměli milovat - Zakázané! Voníme... A skořice pod oknem. Za zápraží trochu čerstvýho popela.
cokoli - Říkáš... Říkáme. Obrana! Nezáleží. Nejsem nic... Položils mi dlaně přes oči - když umíráš, neplakej. Tak řekni to! Všechno je fuk!
- "Cokoli?" Odvážila se nesměle.
cizí - Bolí! Neubližuj... Chtěl - nedostal. Plakal - pošlapali ho. Miloval? Nechtěli... Prudce se otočil - "Jsi Cizí!" Zachvěla se mu ruka. Krev na jazyku - lidi jsou krutý!
- Neříkej... Mám sebe- sebe! SEBE!
Canis - Půlka mého snu. Pomohla. Nemáme právo... Pomohla. Dneska půjdu spát dřív. Já sny ráda. Děkuju.... Pomáhám? Ahoj Vlku!
cynismus- Ochrana. Nos ušpiněný od sazí - nesměle pokrčil rameny. Pěkné? Schováváme se.
Já tě mám rád!... Je tak vtipnej a úžasnej!...
Puklé zrcadlo se zašklebilo- "Ale kdo vlastně jsi?" Otřel si špičku nosu. "Já?"
Střepy na podlaze. Špatná odpověď!
crucio- A v očích bolest. Křik! (přečtěte si Avada K.:) )

A pro Ewelinu

26. února 2007 v 1:54 | Rael
A pro Ewelinu
albus - Bílá. Naděje. Víra
- neztrácíme! Jako pavučina ze dřeva, jíž se dotknul čas. Bílou košilí prosakuje krev. Odhrň si rukáv, ukaž zápěstí...
álf - Je pohádka. Dospělí by neměli ztrácet víru. Fantazie. Děti se rodí všude... A ostrov v moři vzpomíná na lid bohyně Dannah. Máme svůj hřích... Milujeme!
A vítr odpověděl.
andělský - Šepot, dotyk. Andělé s psíma očima opustili zem. Nebe zčernalo- příliš málo místa! Lidi maj rádi sníh. Je výprodej. Kolibřík se zlomenými křídly.Snesla se noc.
athelas - Život v umírání na králově dani… To mám moc ráda.
Bílé kvítky v pekle. Zlatá tráva. Vítr. Křehkost. Ulomit. Boj - my a pláč.Puklé štíty. Nekrásnější z říše pohádek. Rostu na hrobech....
asparath - Nevím, co jsem... Když jsem otevřela oči ( ráno ), pálilo mě na jazyku tohle slovo. Pokud vím, nic neznamená, nic nezažilo. Nic není. Jen slovo (večer). Nemůžu si vzpomenout. Nevíme. (Spím?) Někdo jej vzal a vložil do mého snu. Proč? Vystoupil mi z prsou a políbil na rty.
Anglie- Vítr. Kameny a stromy. Sen. tJsi v něm. Tohle znáš! Kroky - odkud jsi? Prudkost, krutost, déšt -pláč, náraz.
Nebyli...
Zázrak, vnik, ohen, síla. Došel.... Ostrov? Zpívají - zlaté trubky a hlasy. Zavři oči. Bojovný pokřik dávno padlých. Ženy zaplétající si zlatý vlas v tvůj klín. Jsem doma. "Vítej!" Odpověděla ausmála sena mě.
Jablka já rád!
ahoj - Nové. Jiné. Bolí. Staří známí! Hřeje. Rozloučení. Jsme přátelé. Prosté sbohem - ještě pořád jsme přátelé! Už nebolíš.... a pak jsi zmizel za rohem a já se ptal…
ale- Odpor. Vzdor. Nechceme. Lidský! Jsme paličatí - svět nás dohonil. Shovej se… Není čas - ale! Naposled. Rudý osvětlení a pouliční lampa.
Artuš - Rovnost. Rytíři a meče a sláva chodí v zašlém brnění. Dívky nemaj bejt cudný!
Legenda? Pravda... Hrdost. A čaroděl Merlin - známé jiskřičky v očích... Minulost nás dohonila. Král usnul... Avalon - Mlha. Tajmenství. Hory lákají, hory zvou. Mlhy. Spi! Zakletý král a havran ze zlata.
Avada kedavra - A pak se zavřou… Ticho! ( Pozn.: Přečtěte si crucio)


Jdi a roztancuj květinovou vílu

25. února 2007 v 23:57 | Rael
Snad se vám to nebude zdát troufalé nebo nevhodné:) Ale rozdodla jsem se tu uveřejnit ještě jednu svoji slohovku (poslední- slibuji). Jednak jsem se rozhodla vás přesvědčit o tom, že jsem vážně pošetilá-bláznivá-paličatá osoba. A pak chci udělat radost Tercze (tedy doufaám:) ).
Takže- tahle slohovka byla původně velice nudným a nezáživným zadáním- s ním je všechno jiné.... Tedy nudném v podání p.P (označme tak pro srozuměnou moji češtinářku).A jelikož jsem celou záležitost odkládala na poslední chvíli, sedla jsem si poslední večer se sklenkou vína k počítači.
K ruce jsem si vzala povídku Všechny veliké příbehy musí skončit (podobnost není náhodná, motiv v zásadě tentýž, jedna pasáž opsaná- záměrně) a mírně ji upravila- tzn. žádní čarodějové, žádné ff. Hluboce přízemní motivy. Zůstala ale zápletka- láska versus přátelství, kontrast všednosti a velikosti, otázka hodnot. Postavám jsem samozřejmě msela změnit jména- ale původně se jmenovali Ron a Hermiona.... Nebo kdokoli z kouzelnického svět chcete-li. Jména jsem nechala původní ( kdybych je změnila na Rona a Hermionu, musela bych přepsat ty mudlovské masáže nakouzelnické. Jinak by to bylo zbatečbé. Musí hold zapracovat vaše představivost. Mimoto doufám, že je příběh dost alegorický).
A ač jsem začala střídmě a přízemně- trochu se mi ten příběh zvrtnul...
Takže- už vás nebudu nudit:)...
Jdi a roztancuj květinovou vílu
Prach a vůně pergamenu. Sušenky. Slova a knihy vázané v kůži. Měla je ráda.
"Anno!"
"Přeješ si?" plavovlasá dívka neochotně zvedla oči.
"Hledal jsem tě a…" Mladíkovo nadšení pomalu ochabovalo, když spatřil zamračenou tvář kamarádky.
"Thomasi," sykla a automaticky si přiložila prst ke rtům. "V knihovně se přece nesmí křičet! Lidé potřebují klid, když," odmlčela se a změřila si ho vyčítavým pohledem. "Zapomeň na to."
"Vidíš? To jsi celá ty." chlapec si sedl naproti ní a napjatě ji pozoroval. " Nemáš šajna, co lidi opravdu chtějí.
"A to je copak?" Ironicky se zašklebila.
"Trochu žít!" Tom teatrálně zamával rukama. "Ži-vot," hláskoval dramaticky. "O tom už jsi přece slyšela."
"Někteří z nás," Anna probodla kamaráda zlostným pohledem a zastrčila si pramen vlasů za ucho, "mají povinnosti. A zaměstnání." Triumfálně nadzvedla obočí. Vzápětí rozevřela knihu a začala v ní zuřivě listovat. Vždycky jí dokázal rozzlobit.
"Protože jsem tvůj kamarád," nenechal se Tom vyvést z míry a nadšeně pozoroval, jak jí jiskří oči, "musím se starat o tvůj společenský život!" S tím jí vytrhl svazek z ruky a majetnicky se zašklebil. "Počkám, my oba," ukázal na knihu, "venku. Jestli máš chuť na malou přátelskou procházku, můžeš se k nám přidat." Anna sledovala jeho vzdalující se siluetu.
"Lenoch!" Ulevila si.
Ticho. Zavřela oči. Tma. Přistihla se, že jí hoří tváře. Myšlenky. Kamarádi jsou fajn. Věci jsou s nimi o něco lepší. Jiné. Nové. Zvláštní. Tom. Kamarádi mají hluboké hnědé oči. Tváře hoří. Milovala ty oči. A vůni posečené trávy. A…
"Ale knihy se odtud přece nesmějí vynášet!" S pohoršeným výkřikem vyběhla hledat pachatele.

Sníh a mráz. Křupe nám pod nohama. Bílá, všude jen bílá. Bílou měla ráda. Za okny. Praskající oheň. V očích se jim odrážely žhavé uhlíky. Dva dobří kamarádi. Anna s Tomem seděli u krbu a společně vzpomínali na léta ve škole. Děti vyrostly.
Horké kakao, rozbitá lavička v parku. Veliký rozeklaný dub. Vrzající dveře, když jsme vcházeli do té staré cukrárny na rohu ulice.
Stali se z nás přátelé. Nejlepší. Jsem ráda, tak se nezlob! Byli jiní a v zásadě docela stejní. Smolaři. Anna, byla rozumná. Měla svou logiku a knihy. Knihy mlčely a Anně se to líbilo. Thomas? Rozdováděný malý kluk, beze špetky zodpovědnosti. Měla ho ráda. Že jsou jiní? To nevadí, nám je to jedno.
Rohlíčky se skořicí a zlomená tužka…
Potřebuju tě, hýbeš mým světem! Otřásáš jistotami. Tvoje ruce. Já. Jsme kamarádi. Přátelství je vzácné. Vážíme si ho.
"O čem přemýšlíš?"
Dívka rychle zamrkala. "To nic! Jen mě napadlo, že…"
"Že?" přerušil ji dychtivě Tom.
"Že by jsi si měl konečně najít pořádnou práci." Vydechla a vyhnula se jeho pohledu.
Thomas nepříjemně tvrdě dopadl zpět na zem.
"Aha!" znechuceně si ji prohlédl. "Vždycky všechno zkazíš!" Nebyla to výčitka, spíš prosté konstatování. Přešel k onu a obrátil se k ní zády. "Proto tě nikdo nemůže vystát!" Zkřížil ruce na prsou. "Nic ti do mě není."
"Tak to promiň," odtušila dívka chladně. Hýbáš mým světem. Já přece nepláču! Marně si otírala tvář dlaní. Já nepláču. Jsi zlej!
"Ne, to já se omlouvám." Klečel u ní a držel jí za ruku. Zpráskanej pes. "Občas se chovám jako idiot, co?"
"Jen občas?" Zalkla se Anna, ale na tváři vykouzlila upřímný úsměv.
"Tak jo," stiskl jí ruku o něco pevněji. "Skoro pořád."
Máš krásné oči, příteli.Jsou příběh. Chci tě číst! Hřeješ. Teplo. Taji. "Přátelé se přeci hádají." bezděčně pokrčila rameny.
Tom vypadal zklamaně.
"Jo. Přátelé ano." Vysmekl svou dlaň z její a s očekáváním se posadil do křesla naproti ní.
"Nechceš," neuvědomovala si sílu vlastních slov, "mi něco říct?"
"Ještě šálek kakaa?"

Podzim. Milovala podzim. Červená, žlutá, zlatá… Řeku listí a hlas stromů. Hrající si stíny. Rudá, hnědá a zelená. Vítr, poslouchej! Opírali se o kmen starého dubu. Dva staří přátelé. Stejné místo, čas plynul. Hádáme se. Anna mu položila hlavu na rameno.
"Jsem ráda, že jsi šťastný." šeptla nesměle.
Thomas mlčel. Dívka se nervosně kousla do rtu.
"Jsem." odtušil po chvíli. "Mám ženu, kterou miluji a mám tebe. Nejlepší kamarádku . "
Anna si neslyšně povzdechla.
Tom si pohrával s lemem bundy a vypadal, jakoby se odhodlával ještě něco dodat. Mlčel. Jejich ruce se setkali. Mlčeli. Dva staří přátelé.
Svět je zvláštní. Nerozumím. Jsi blízko, nerozumím. Je mi dobře. Stromy a větve. Stín našeho dubu. Když jsi se mnou… Tentýž den, na podzim onoho roku, vypukla válka. A tak byla válka. Byla válka a umírání a v ní dva kamarádi.

Je zima. Leží na nás sníh. Zima a válka. Jsme v ní.
"Schovej se!"
"Ne, chci bojovat."
"Počkej přece. Nemyslím si, že…" Hledá správná slova. "Buď rozumná." "Rozumná?" opakuje hořce. "Proč bych měla? Protože jsem holka a-"
"Ne!" Brání se Tom.
"Tak proč?" Zoufale se snaží překřičet hlas bitvy.
"Protože… Protože já tě mám rád."
"Jak to myslíš?"
"Myslím…" nešťastně se zahleděl do země.
"Nech to být," opatrně se nadzvedla na loktech.
"Počkej!" Strhl ji zpět k zemi, tentokrát už neuhnul pohledem.
"Tak cos mi chtěl říct?" Už zase slyším tlukot vlastního srdce. Nemám strach. Jsem připravená. Poprvé v životě.
"Jen, že," nad hlavou nám prolétla smrt "mě někdy strašně štveš." Odmlčí se. "Ale taky…"
"Taky?" Křik a pláč, všechno to letí kolem nás.
"Měli bychom…"
"Ne, počkej. Dopověz mi to, prosím!"
"Tome!" někdo mu dává znamení.
"Až jindy, Anno."
"Prosím!" Naléhá.
"Miluju tě!" Políbil jsi mě. Stalo se to. Dotek rtů- popraskaná kůže a chuť krve. Všechno je špinavé. Ležíme v hlíně a v uších nám hučí válka. Umírá se, hromadně. Kolem nás. Líbej mě, nepřestávej. Kašlu na rozkaz chcípnout. Voníš… Krvácíme. První setkání ve škole. Pláč protožes mě urazil. Ne, vlastně řekl pravdu. Hádky a usmíření. Naše věčné průšvihy a moje marná snaha napravit tě. Kazil jsi mi reputaci, víš? Vánoce a teplo…My dva.
"Vypadáš dost hloupě, víš o tom?"
"Jsi nesnesitelná! Proč chceš mít za každou cenu pravdu!"
" Já ti přece věřím."
"Anno, myslíš, že by jsi mohla"- " Dát ti ten úkol opsat?"

"Ty se červenáš! Dámy v bitvě se nečervenají."
"Nejsem dáma. Jen kamarádka."

Na co jsi to myslel, když jsi odcházel. Na co jsem myslela já? To je jedno. Zavrtí hlavou. Prohráváme. Bojujeme. Máme víru v nás samé. bojujeme- jeden za druhého. To je víc, než příslib vítězství.
Na co jsme to mysleli? Já nepláču. Dva kamarádi. Kam jsme to odešli? A za čím?
Domy spolykal čas, i ulice a moje knihy. Na vzpomínce leží prach. Na všech všedních chvilkách. Smějeme se u nás v kuchyni, je nám dobře.
Ty střepy poznávám. Patří k té veliké váze, co stávala v rohu. A tudy, se vcházelo. Tu jsme sedávali…
Nechci celý svět. Jen ten náš malý kousek, co jsme si tak těžce vydobyli. Škola, park, dopisy o prázdninách. Tajné výpravy.

Když ses mi ztrácel z očí ani jsem to necítila. Vůbec nic. Jen mi v hlavě běžela ta spousta věcí. Pak jsem se podívala pozorněji, kolem umírali lidé. Zřetelně a jasně. Já umírala a ty jsi šel umřít. Krev, najednou strašná spousta krve. Už jsi pryč? Vůbec nic nám není, tos nepoznal?
Za nás. Přátelství! Už to nebolí. Nikdo nekřičí .Jsme šťastní. Umíráme v podivné strnulosti. V klidu, v očích vepsaný kousek míru.
Děti hrající si v trávě. Vůně horkého kakaa. Život a lidé pod okny. Cukrárna. Podivná tajemství a malé radosti. Rudé plameny, učebnice v otrhané vazbě a škrábání pera na kus papíru.
Všednost voní. Sbohem… Líbáš. všechno je v pořádku. Je mi dobře. Hýbeš mým světem…

Dva kamarádi leží ve sněhu. Nehýbou se. Oči zavřené, možná se jim něco zdá. Dva milenci. Drží se za ruce. V dlani kolibříka. Sníh taje. Válka si je vzala.

Info- Jdi a roztancuj květinovou vílu

25. února 2007 v 23:47 | Rael
Snad se vám to nebude zdát troufalé nebo nevhodné:) Ale rozdodla jsem se tu uveřejnit ještě jednu svoji slohovku (poslední- slibuji). Jednak jsem se rozhodla vás přesvědčit o tom, že jsem vážně pošetilá-bláznivá-paličatá osoba. A pak chci udělat radost Tercze (tedy doufaám:) ).
Takže- tahle slohovka byla původně velice nudným a nezáživným zadáním- s ním je všechno jiné.... Tedy nudném v podání p.P (označme tak pro srozuměnou moji češtinářku).A jelikož jsem celou záležitost odkládala na poslední chvíli, sedla jsem si poslední večer se sklenkou vína k počítači.
K ruce jsem si vzala povídku Všechny veliké příbehy musí skončit (podobnost není náhodná, motiv v zásadě tentýž, jedna pasáž opsaná- záměrně) a mírně ji upravila- tzn. žádní čarodějové, žádné ff. Hluboce přízemní motivy. Zůstala ale zápletka- láska versus přátelství, kontrast všednosti a velikosti, otázka hodnot. Postavám jsem samozřejmě msela změnit jména- ale původně se jmenovali Ron a Hermiona.... Nebo kdokoli z kouzelnického svět chcete-li. Jména jsem nechala původní ( kdybych je změnila na Rona a Hermionu, musela bych přepsat ty mudlovské masáže nakouzelnické. Jinak by to bylo zbatečbé. Musí hold zapracovat vaše představivost. Mimoto doufám, že je příběh dost alegorický).
A ač jsem začala střídmě a přízemně- trochu se mi ten příběh zvrtnul...
Takže- už vás nebudu nudit:)...

Moje lepší a horší já - úvaha

25. února 2007 v 1:50 | Rael
Tohle není ani povídka ani příběh a dokonce ani ff. Je to moje slohovka do školy, vložená sem především pro Terczu, protože si to přála:).
Je výplodem mé "choré" mysli a příkladem toho, co všechno si troufnu odevzdat ve škole. Téma bylo zadané a nudné- profesorka je dost přízemní, takže se musím držet při zemi i já. A když se budete hodně snažit- objevíte tam jisté narážky na jisté věci, které schovávám za skutečně zadané téma... Podlé, ale nenápadné:) Člověk hold dělá, co umí...Ona mi to ve škole stejně spočítá!

MOJE LEPŠÍ A HORŠÍ JÁ

Vlk větří. Stromy a větve. Zpozoruje malé děvčátko. Skrčí se - skočit! Zvedne se vítr a vyplaší holčičku. Hloupý vítr fouká a běží lesem. A vlk běží s ním. Krok střídá krok. Země se mu motá pod nohama. Přidej vlku!
Člověk je zvláštní živočich. Popírá sám sebe a když zrovna nešlape po cestičkách dlážděných civilizací, uctívá pohanské bohy a klaní se němým kamenům vyrvaných z nitra času. Lidé jsou vůbec složití, řekla bych. Člověče, co o sobě vlastně víš? Znáš se? Myslím, že spíš ne. Přesto přese všechno předstíráme jakýsi řád v zájmu vlastního skromného bezpečí. Máme ho? Nebo jsme jen zatraceně geniální pokrytci se sklony zlehčovat?
Každý z nás má svého "vlka" . Vlk je v nás a mimo nás a je vším a ničím neomezený. Vlci mají různé podoby - špatné vlastnosti a zlozvyky. Nejistotu a prostý strach, který má pramálo společného s pudem sebezáchovy. Vlk je trocha šílenství ve zkaženém světě. Človíček choulící se v tmavém rohu, podoben kousku nebe v pekle. Vlci dokáží být i něžní. Vrazi a lháři. Mají na vybranou? Nemají? Schovat se! I vlci mají strach. Nejsou jako my. Lidé prý vydrží všechno. Není to snad proto, že problémy odkládáme do zásuvky, kam jsme mimochodem příhodně odklidili i naše vlčí já? Bezdůvodně házíme všechnu tíhu na vlka a pak jej odsuzujeme pro jeho zkaženost? To není zrovna fér. I když možná, že právě tak to má být. Od čeho by tu pak vlci byli?
Jenže vlk není poslušné zvíře. Nezůstane v zásuvce navždycky jen proto, že si to jeho člověk umane. Vlk je naší součástí. Neprojevený, ale připravený. Nepodceňujme ho. Naučili jsme se s vlkem vyrovnat tak, že jej potlačíme. Nepřipouštíme si jeho přítomnost protože jej neznáme. My… Není snadné to přiznat, ale my páni tvorstva se ho bojíme. Oči zastřené kouřovou clonou. Vždyť maska člověka, kterou si denně oblékáme je přeci jen příhodnější pro život "tam venku" . Lidé v našem světě musí snést naše milé pohledy, výkyvy nálad, smutnění… A vlk - všechno ostatní. Tak to prostě je. Za zavřenými dveřmi, kde na nás svět nedohlédne a my jsme sami sebou. Potutelně se smějeme hlouposti Těch lidí a odkládáme masku. Tehdy je s námi ještě někdo - náš vlk. Odsuzujete ho? Házíte na něj vinu za své skutečné já? Jenže vlci nejsou zlí. Vlci chtějí svobodu. Zvíře zavřené v kleci časem zešílí. Nutně k tomu musí dojít. Čím víc ho ignorujeme a nepřipouštíme si jeho přítomnost, tím nebezpečnějším a vyděšenějším se stává. A co je vyděšené, to se dopouští chyb.
Vlk běžel tím lesem a v tom se zastavil. Uviděl před sebou něco zvláštního. Nahého dvounožce, který slyší sám sebe. Vlkovi se to nezdálo. Chtěl udělat krok vpřed, ale něco v očích toho tvora ho přimělo zůstat. Člověk se usmál a natáhl ruku. Vlk skočil!
Vlk si lehl člověku k nohám a zavřel oči. "Jsem tvůj stín. Zůstanu!" pravil pevně.
"Jsem tvůj stín." zopakoval člověk zmrzačeně.
Vlk se nás zmocní. Udělali jsme mu ty nejhorší věci. Zavřeli ho, smáli se. Neposlouchali jsme. Nejdřív se projeví jen jako neodbytný hlas vzadu v hlavě. Ve snech. Pak přichází i v bdění. Jsme dobří? Jsme špatní? Ani tohle nejsme my. Jedna naše tvář převážila. A to myslím není správně. Vlci udělají všechno pro trochu svobody.
Pravda, vlk nás dělá zranitelnějšími, ale i silnějšími. Maska pokrytectví, kterou si denně nasazujeme je mu upřímně ukradená.
Že ho nechcete? Že máte z šelmy ve vás strach? Připouštím i já se bojím bouřky. Přesto je vítr a hrom dobrý, protože po něm vysvitne slunce. Napětí povolilo.
Není snad lepší nedusit v sobě tyhle zrádné emoce a tzv. špatné vlastnosti, než je nechat aby se tiše hromadily a nakonec nás přerostly? Vlka se nemusíme bát, musíme se ho naučit ovládat. Vyrovnat se s ním. A tak, jako si denně nasazujeme masku lhostejnosti a lidskosti a všech kvalit dobrých vlastností, poslouchat to, co se nám snaží říct.
Bojíte se vlka? Možná mu nerozumíte. Možná nechcete… Co? Vlci přece chtějí svobodu.
Vlci jsou něco, co potřebujeme. Nebyl by snad svět o něco chudší, kdyby všichni vyhynuli? Nebo jednoduší? A my sami? Chceme být i my jednoduší? Hluší…
Možná ano, možná že vlci už patří do starého železa a nastane věk zlatých masek. Ale třeba ne, třeba v nás zuří boj. Vzpouru zaplašíme, ale myšlenka zůstane. Vlci nepláčí, vlci jsou trpěliví.
Připustíme si je?
Špatné vlastnosti jsou v zásadě naší součástí. Kdybychom je ignorovali, nebo podceňovaly, co by nastalo? Byli bychom mrzutí a zlí lidé, nebo by jsme dokonale ovládali své emoce a stali se z nás bobří osvícenci své doby?
Denně nasazujeme masku přetvářky. Stačí to? Chceme být sami sebou. My chceme! Vždyť právě proto je člověk tak úžasná bytost - nastavuje holou tvář nejrůznějším rozmarům počasí a přizpůsobuje se rozmanitým podmínkám. Vytasíme vždy s novou stejně nečekanou a zázračnou zbraní. Není snad v tom tajemství "našeho vlka"? Potřebujeme se znát. Masky nás nemají ochránit před sebou samými, nebo dokonce pře světem. Mají ochránit svět před vlky.

Už jsem naznačila, co by mohlo nastat, kdybychom snad vlka úplně popřeli. Vlk by se vzbouřil. Neboť, nenaroste nejvíce to, co je odsunuté a rozhněvané a nemá ono to o to větší chuť bojovat a mstít se? Byť z pouhé nedospělosti. Vzpomeňme na známý příběh dr. Jekylla a pana Hyda. Nebyla postava Hyda prostě jen ztělesněním vlka, toužícího po svobodě, protože dr. Jekyll byl tak příkladným a úžasným člověkem? Možná se prostě jen příliš snažil, nepřipouštět si, kdo doopravdy je. Možná by se byl pan Hyde vůbec nenarodil a nenarostl do takového rozměru. Ale kdoví, vlci jsou nevyzpytatelní.

"Kořenem zla je nedostatek poznání" (Konfucius). Není snad poznáním myšleno totéž jako poznání sebe sama? Připuštění si vlka? Neříkám, jděte a osvoboďte vlky. Smiřte se s tím, co jste a se zlem, které ve vás dlí. Jen, nestálo by zato, vlka poznat a naučit se s ním žít? Není snad v tom svoboda pro nás pro všechny?
Člověk sám těžko objektivně určí jak moc je špatný nebo dobrý. Máme jen svou víru v nás samé. Co s našimi vlky? Zavřít, osvobodit, ignorovat. Zabít, učit se od nich… Poslouchat?
Jedno je jisté, dokud se nezačneme touto otázkou zabývat, budou vlci dál běhat v lese a hledat svého člověka.
Chuť svobody a oči z jantaru. Vlk se zvedl a udělal několik kroků. To podivné dvounohé zvíře někam odešlo. A osamělý vlk běží lesem.
Slyšíte ho?

Info- Moje lepší a horší já

25. února 2007 v 1:45
Tohle není ani povídka ani příběh a dokonce ani ff. Je to moje slohovka do školy, vložená sem především pro Terczu, protože si to přála:).
Je výplodem mé "choré" mysli a příkladem toho, co všechno si troufnu odevzdat ve škole. Téma bylo zadané a nudné- profesorka je dost přízemní, takže se musím držet při zemi i já. A když se budete hodně snažit- objevíte tam jisté narážky na jisté věci, které schovávám za skutečně zadané téma... Podlé, ale nenápadné:) Člověk hold dělá, co umí...Ona mi to ve škole stejně spočítá!

...by Rael

23. února 2007 v 23:39 | Rael |  -Alphabet meme-
Tenhle nápad jsem převzala od Terczi a moc se mi líbí. Vžycky jsem si ráda hrála se slovy, takže jestli jste na tom podobně a baví vás asociace... Do toho! Fantazii se meze nekladou.

Pravidla:
  • Vy zadáte písmeno a já napíšu deset slov začínajích tímhle písmenem. A samozřejmě něco málo k těm slůvkům....
  • Mělo by to být formou řetězce (tzn. pokud nám zadáte písmenko, musíte si zároveň s tím na stránkách vytvořit vlastní řetězec). Ale protože jsem člověk "druhé-do-ničeho-nenutící", zadáním písmenka se k tomuto kroku nezavazujete. Je jen na vás, jestli si takový řetězec uděláte také:)

Neptej se nás

4. února 2007 v 23:55 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Ze stínů stromů
vyšel zvláštní zvuk-
volal mě domů,
rozechvíval hruď.
Volal, že čekáš na mě tam,
kde se usmívám.
Remus ležel na boku a prstem zlehka přejížděl omítku z pavučin.
Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Zůstal bych stát
Za hradbou mlčení
Nemám právo dál tvou lásku brát
Jsem ten kdo krad
Tvou přízeň v domnění
Že jí hřích
Nezmění
"Moony?"
Oslovený sebou nepatrně trhl. Neotočil se, jen chabě přikývl. Nevěděl.
"Myslel jsem si, že budeš tady." Významně se rozhlédl po chroptící chýši. Všechno vrže!
"Vždycky jsi měl postřeh." poznamenal sarkasticky Remus. Zavřel oči, bříška prstů přitiskl silněji. Třísky. Usmál se.
"Máš vztek?" zeptal se Sirius s obavami v hlase a pořád stál ve stínu.
"Ne." odtušil dutě moudřejší z chlapců. Rozedřené ruce, krev. Ztrácíme trpělivost.
Váhavé Kroky, někdo mu jemně odtáhl ruku.
"Kecáš!" Sedl si k němu na postel a významně se rozhlédl. "Nebylo by to tu tak hrozný, stačilo by pár úprav a…" Omluvně sklopil oči. "Nedokážu tě rozesmát? Já neumím… Chtěl jsem ti říct," Sírius se nadechl, "nelituji toho, co se stalo." Vypadal, jakoby ho právě nesmírně zaujalo rozviklané prkno v podlaze. "Ale musíš pochopit, že - "
"Na to by jsi si nezvykl!" utnul Remus nemilosrdně jeho nacvičený projev. Po tváři mu stékala slza. Roztával. Jinovatka v koutcích.
"Moony," otočil ho k sobě a donutil podívat se na něj. "Tohle jsem nechtěl. Přísahám bohu," vypadal nešťastně," radši bych umřel, než abych tě viděl, trápit se."
"Já se přeci netrápím." oponoval Remus a rozkašlal se.
Sirius se ušklíbl: "Tak proto jsi se vytratil a zavřel se tady?"
"Třeba chci být sám."
"Znám tě," zamračil se Tichošlápek, "nenávidíš - býtsám." Pohlédl mu do očí, troufale. Zakázané. Strach. Byly ho plné. Tyhle vlčí oči zaplavené prachem a špínou. Výčitka.
"Asi mě neznáš!" Remus se vytrhl z jeho sevření. "Proč jsi vlastně přišel?" Vstal a opřel se o protější zeď. Co nejdál, tak je to lepší. Nepochybujeme!
"Bál jsem se o tebe." Sirius rozpačitě přešlápl.
"Máš výčitky!" Nebylo to obvinění, nebo otázka. Jen prosté konstatování.
"Ne! Jsem přítel," nadechl se.
"A já vlkodlak!" doplnil ho Remus.
Sírius vstal a položil mu ruku na rameno: "Já přece vím."
Remus na něj úkosem pohlédl, ostýchavě, jakoby se bál jeho dotyku.
"Nevíš." setřásl jeho ruku.
"Ale -"
Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám
Oddanost tvá se peklem pro mě stává
Co může dát ti někdo jako já
Sbohem ti dávám
Stébla měsíčních paprsků škodolibě prosvítala škvírami v záplatovaném stavení. Stříbřité světlo a dva zatracenci.
Sírius se naklonil trochu blíž: "Byla to jen hra," omluvně se ušklíbl. "Zase přátelé?"
"To jsme byli vždycky." Remus přikývl, oči se mu leskly. Jsem rozumnej kluk… Já ti nevěřím, oponoval vlk.
"Vrátíš se se mnou?" Sirius si ledabyle zastrčil pramen vlasů za ucho.
"Možná později."
"Je zima." konstatoval tichošlápek s pohledem upřeným na Removo roztřesené ruce.
"Ne!" zajíkl se vlkodlak. Oči plakaly.
"Tak, tak já už půjdu. Čeká na mě Laura." dodal rozpačitě.
Remus sebou trhl. Mlčel.
Sirius zamířil ke dveřím.
"Tichošlápku?"
Zastavil se.
"Zůstaň!"
"Vždyť jsi právě řekl…"
"Vím, co jsem říkal!" Vyjel na něj vztekle.
"Myslel jsem, že…" Sirius nechápavě zavrtěl hlavou. Pak, jakoby něco v hlavě zapadlo na to správné místo. "Víš, že to nejde. Nemělo by budoucnost, myslet si, že -"
"Nesnaž se mě poučovat!" zavrčel vlkodlak.
"Myslel jsem - "
"Už nemysli." Zhluboka se nadechl. V očích měl roztočená slova a kouřovou clonu. A za těmi slovy bylo ještě něco.
Sirius se opřel o dveře.
"Co jsi tu doopravdy dělal?" Docela zapomněl na svůj prvotní záměr, vrátit se zpět do hradu.
"Přemýšlel." Jednoznačná odpověď.
"Opravdu?"
"Nestarej se!" zasyčel a nehnul se z místa. Bolestivě syknul.
"Jsem kamarád." zopakoval rozhodně.
"Nepotřebuju," Remus zatínal prsty do dlaní. Teplá krev, prosakující kůží. "Aby mi Black prokazoval milosrdenství."
Sírius zbledl.
Ublížil mu, věděl to. Moc mu ublížil. Byl to záměr. Pošetilý.Výkřik. Nepotřeboval přítele Tichošlápka. Nechtěl ho. Sám… Rozzlobit Siriuse. Někoho zranit. Sám sebe. Trpěli oba.
"Jsi idiot!"
"Možná." připustil Remus. Klid. Pohled na rozzuřeného kamaráda mu dělal dobře.
"Chtěl jsi udělat nějakou pitomost, co?"
Takhle ne!
Nejradši by Remusovi jednu vrazil. Black. Vyčíst mu jeho počínání. Vykašlat se na Moonyho! Neudělal to. Jen stál a polykal hořkost slov.
Remus mlčel.
Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj úděl snad
Tě přeci zachrání
Jsi pro mě dál
Není to rouhání
Přiznat své selhání
Siriovi sklouzl pohled na Removu hůlku ležící v prachu na zemi.
"Že jsi nechtěl!" v hlase mu zaznívalo opovržení a vztek. Nenávidíme se…
"Jsem zbabělec. No a co?"
Sirius si povýšeně odfrkl. Nebyl to rozumnej kluk. Jen zmatenej. Vyděšený štěně s řídkou srstí. připomínal mu známý odraz v zrcadle, který k němu promlouval konejšivými slovy. Nedospělej. Ale Remus už dávno nebyl dítě. Hleděl na něj očekáváním, v očích snad tisíc let. Úzkost. A v uších oslovení: Black!
Hleděli na sebe, dělila je vzájemná zrada. Přes záclonu šedivého prachu. Zvedl se vítr.
Zima. Bylo jim to jedno.
Remusovi zasvítily oči. Šelma zmizela. Vlasy rozcuchané větrem zplihly. Jiskřička zhasla. Zklamání, žádný vzdor. Zapomněl na hůlku v prachu, na stříbřitou záři. Na chlapce s havraními vlasy a vzdorným pohledem. Na příchuť kovového lesku.
"Sbohem, Siriusi!" přerušil kouzlo očního kontaktu a rozešel se. Udělal několik vratkých kroků. V očích ho pálila zima. Tělo zkřehlo, vlasy zaváté sněhem. Podlomily se mu nohy. Klopýtl, dlaně zazpívaly. Houstnoucí tma - čekal náraz. Nepřišel.
Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám
V každém z tvých slov se rozhřešení skrývá
Některý ví, že ztracen být má
Lásky se vzdávám sbohem ti dávám

"Ty sis vážně myslel, že bych se na tebe vykašlal?" nahodil s mírnou výčitkou Sirius, který ho zachytil v pádu. Dělilo je snad tisíc otázek. Bylo jim to jedno.
"Napadlo mě to." Přes rty mu přelétl chabý úsměv. Na chvíli. Rozkašlal se.
"Vezmu tě na ošetřovnu." Sírius si kamaráda starostlivě prohlížel, zatímco ho pevně ho přidržoval, přimáčknutého ke zdi aby neupadl.
"Ne." Nebyl to rozkaz. Jen prosba.
Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Zůstal bych stát
Za hradbou mlčení
Věděl, že je to pošetilé. Věděl, že je mu zima. Sirius věděl. Přesto poslechl chlapce s šedou srstí. Sevřel ho silněji, protože cítil, jak se mu podlamují nohy.
Remus stál přimáčknutý mezi zdí a Siriusem.
"Ne." zopakoval téměř neslyšně. Roztřásl se.
Sírius zvážněl. Nejsme rozumní! Jejich tváře od sebe dělilo jen několik centimetrů. Tohle se nesmí… Naklonil hlavu, v očích kousek nebe. Přívětivě. Pohladil ho po tváři.
Remus se sípavě nadechl.
Nemám právo dál tvou lásku brát
Jsem ten kdo krad
"Je ti zima? Smetl mu sněhové vločky z ramen. "Asi jo." Objal Moonyho a přitiskl ho těsně sobě.
Remuse zaplavil příjemný hřejivý pocit. Chlad chřadnul.
"Lepší?" Odpovědí mu bylo přikývnutí. Sírius se na něj zamyšleně zahleděl. "Máš smutný oči. Nikdy jsem si nevšiml."
"Tohle není správný." připomněl mu Remus. Dýchal zpomaleně.
"Nejsem hodnej kluk!" ušklíbl se Black.
"Já vím." Nedýchal vůbec. Možná se bál. Třeba ne.
Sírius zaváhal a pak - velice opatrně políbil Remuse do vlasů.
Smutkem proplula jiskra naděje.
Tvou přízeň v domnění
Že jí hřích
Nezmění
Sirius věděl. Ruce svěsil podél těla, polibek na rty.
Jen chvíle. Kouzlo. My… Moony se svezl k zemi, protože ho Sírius přestal přidržovat.
"V pořádku?" Klekl si k němu a přehodil mu přes ramena svůj plášť.
"Jo." usmál se. Oči se mu zavíraly. Tohle byla chyba, víš to. Oba to víme. I když já jsem vlkodlak a ty Black. I když nejsme vůbec rozumní.
Sirius mu přejel prsty po tváři: "Jsi vlkodlak." šeptl zmrzačeně.
"A ty Black!" troufl si on.
Sledovali stoupající obláčky teplého vzduchu, které rozechvívaly tmu.
"Jsme prokletí!" Zatočila se mu hlava.
"Vždycky jsi byl chytrej kluk!"
"Nikdy ti nešla pravda." zkusil to chlapec s odřenými prsty a dlaní plnou zoufalství
"Nikdy jsi neuměl lhát!" umlčel ho černej pes.
* * * * * *
Odsouzenci na smrt, dech mozkomorů. Kápě rozechvívající stín. Já se tě nebojím!
Hlavou zeď neprorazíš, Tichošlápku.
Removi se zvedl žaludek. Příchuť trpkého vína na patře. Opřel se o vlka, nohy mu vypověděly službu. Nejsi zrádce, nemůžeš být. Nechci… Jsi přítel, vzpomínáš?
Ne! Nechceme.

Remus tiše plakal. Slzy zoufalství. Jsi prázdnej! Sníh ve vlasech. Zamrkal - dospělí nepláčou. Ironicky se ušklíbl. Nemáme právo! Vlk a oči z jantaru. Nenáviděl samotu
Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám
Sirius celý v černém. Kradl světlo. Tvář kamaráda- přelétl mu po ní stín havran. Remus mlčel. Tichošlápek se tiše se rozesmál, tak jak to dělávají blázni, sami pro své vlastní myšlenky. Tentýž prchlivý smích pomalu přecházel v tiché vzlyky. Nerozliším. Remus mlčel. Vlk utekl, tohle nejde. Utíkal ještě dlouho. Oči z jantaru a popraskané sklo. Černý chlup na zápraží.
Tichošlápek prošel kolem starého kamaráda. V očích snad tisíc let a trochu prachu. Kroky odsouzence rozvířily jarní vzduch. Na zápěstí se mu houpal zlatý přívěšek. Dárek od Jamese. Sírius ještě voněl.
Oddanost tvá se peklem pro mě stává
Co může dát ti někdo jako já
Sbohem ti dávám
Je to tak lepší. Domlouval Moonymu Remus.
"Odpustil bych ti celý svět!" Tichošlápek zavrtěl ocasem.
Já nechci!
Remus se zhroutil na zem.
Dveře cvakly. Řetězy za sebou nechaly vypálenou dráhu v písku. Naposled. Nesnáším oceán!
Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj útěk snad
Tě přeci zachrání
Remus se zvedl oči. Jsme bez emocí. Byla mu zima. Snad čekal, že někdo přijde a vytáhne ho zpět na nohy. Hodiny. Noc se přehoupla v den. Nikdo nepřišel. Já nechci! vlk se usmál a podal mu ruku.
Remus vstal.
Šedivá srst, vlasy propletené stříbrem.
Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám
Už nechci! Zapřísáhl se.
Sirius Black hladil bříšky prstů němý kámen. Zábl.
Dny tály.
"Jsme prokletí." zašeptal. Černý pes tiše zavyl. Viděl jsem smrtonoše!
Sbohem ti dávám
Vězněm se stávám
V sobě sám
* * * * * *
Nevinný… Sirius Black na svobodě!
Neptej se proč jdu ti sbohem dát
Můj útěk snad
Tě přeci zachrání
Moony byl starší než jak si ho Sirius pamatoval. Jeho vina. Výčitka.
"Můžeme vrátit čas." Známé jiskry v očích. Pořád jsi to ty. Kousek nebe.
"Dobře víš, že to nejde!" Bolestivě stáhl tvář. Moudřejší, zodpovědnější. Už věděl. Malej kluk odešel. Jsme dospělí.
"Ty nechceš?" zklamaně sklopil oči.
Remus se pobaveně usmál.
"Chtěl bych spoustu věcí, Tichošlápku." Zvážněl. "Prostě nejde!"
"Proč?"
"Pořád jsi to zatvrzelý dítě!"
"A ty zase přehnaně dospělej! vyčetl mu.
"Možná jsem neměl na vybranou." Udělal krok zpět.
Sbohem ti dávám
Co všechno vzdávám vím já sám
"Počkej, nechovej se jako hlupák! Zůstaň," domlouval mu Remus. "Na ministerstvo nesmíš!" "Neříkej mi, co mám dělat!" vyštěkl Sirius. Tohle se mu líbilo.
"Nechovej se jako Black!" Přitáhl si ho za hábit.
Hněvivě na sebe zahlíželi. Vztek vyprchal. Nejistota.
Remus se chabě usmál: "Ty jsi vážně paličák!" Sklopil hlavu.
* * * * *
Vzala si nás smrt. Že jsem vlkodlak? Je mi to jedno. Proč jsi byl tichošlápek,
proč jsi byl Black? Vlk zavrtěl ocasem a stočil se do klubíčka. Proč jsem tě nezachránil?
Jsi pro mě dál
Není to rouhání
Přiznat své selhání
Remus pohladil šedý kámen. Proč jsi mě nechal samotného?
Rozhlédl se. Žádná ruka. Opatrně vstal.
Bylo jaro. Známá vůně. Sníh roztál. Vítr mu na ramena zavál květ pelyňku.
V každém z tvých slov se rozhřešení skrývá
Některý ví že zatracen být má
Lásky se vzdávám sbohem ti dávám
Seděl v trávě a vítr mu cuchal vlasy. Šedá a bílá, země zežloutla. Šachovnice vesele zablikala. Setřel si krev z tváře a natáhl ruku. Vlasy mu spadaly do očí.
Někdo mu jemně stiskl rameno.
" Jsi na tahu…"
Nebe zeskelnatělo, právě svítalo.

Info- Al Aaraaf

4. února 2007 v 23:46 | Rael |  Al Aaraaf (Vlk v nás)
Omezení: Přijde na to:)
Žánr:Slash S/R
Kategorie: Kapitolovka
AL AARAAF
Al Aaraaf
E. A. Poe: "Hvězda, kterou objevil Tycho de Brahe. Vyvstala znenadání na obloze, zazářila jasněji než Jupiter, načež zničehonic zhasla a do těch dob ji už nikdo nespatřil."
Připomíná mi to Siriuse- i Remuse, když na to přijde. Ale nejvíc ze všeho tu jejich lásku. Její podstatu vyjadřuje ještě jeden postřeh pana Poa a tento postřeh se stává mottem povídky. Hnacím motorem nás samých:
Často jsem pozoroval zvláštní pohyb světlušek. Nejprve se shluknou do hejna a pak se náhle rozletí všemi směry.
E. A. Poe
Vědomí člověka (vlkodlaka) je labyrintem. Co se stane, když se minulost a přítomnost prolnou. Když na povrch vyplavou vzpomínky, které měly zůstat melancholickým mezníkem, za nějž se nesmí vstoupit? A když mrtví vstávají a vyprávějí.
Remus je uvězněn ve vlastním vědomí- Musí se utkat se sebou samým. Musí čelit vzpomínkám, srdci- i Siriovi. Celý ten příběh je vlastně víc o vlkovi v nás- o věčných soubojích a něžnostech. O hledání šelmy. Je to život sám, lásku nevyjímaje.
Ne všechno je však ve snu sen (Poe)- Remus zjišťuje, že ho jeho osobní zkouška měla přivést sem, na konec a začátek všeho.
PS: Až zhasnou poslední hvězdy na obloze, světlušky se rozutečou, každá svou cestou- zavřete oči. Ta nejjasnější světla vycházejí z nás samých…
Rael a Vlk- a jejich věčné vědomí lásky...

Neptej se nás
a zastav čas
dvě stébla svaž
a zapleť v klas
stříbrnej pás
a první mráz
světla jsi zhas
- jiskra je v nás-
....

"Sbohem a spi..."
Chladnou ti rty!