Hraje hudba.
Melodie se rozplývá v tichu.
Akordy zvučí až příliš nahlas.
Káva stydne na stole.
Poslouchej....
Blížím se smrti, blížím se touze,
chceme s tím přestat, já a má nouze.
Hraju si s jedem, hraju si s kovem,
jsem o rok starší před každým novem.
Struna praská.
Nestříhané nehty připomínají drápy.
Nezáleží mu na tom, akordy beztak nestojí za nic.
Zapomněl na cukr.
Na rukou cejchy, na duši šrámy,
každého pohltí, musí jít s námi.
Zrcadlo praská, sténá a křičí,
patřil jsem někomu, teď už jsem ničí.
Ruce mu poklesly.
Upil a zašklebil se.
Otřel si čelo a vzdychl.
Je těžké být v něčem opravdu dobrý.
Dívám se na sebe, do vlastních očí,
od doby, co jsem živ, země se točí.
Ve Velkém voze viděl jsem hvězdu,
chtěl sem ji; zastavil - prý Zákaz vjezdu.
Praskla druhá struna.
Zarudlý pruh bolí a pálí.
Měl by se zvednout a dojít pro ten cukr.
Potemnělé oči se snaží hrát popaměti.
Jsem součást Vesmíru, jsem součást nebe;
Perseus, Bellatrix..já chci však tebe!
Dívám se nahoru, přeji si potají
vědět, co ryby si pod vodou šeptají.
Dnes ráno se zapomněl učesat.
Ale na jeho mizerné hraní to nemá žádný vliv.
Prohrábl si prsty hustou hřívu a sykl.
Stříbrné nitky v tmavohnědých vlasech..
Velký vůz, Malý vůz - všechno to stojí,
ulice prázdné jsou, hvězdy se bojí.
Dívám se na sebe, dívám se nahoru,
zavírám mysl na dvojitou závoru.
Kdy naposled zkoušel být dokonalý?
Kdy naposled předstíral, že neumí hrát?
Kdy naposled mluvil pravdu?
Třetí struna ostře zaprotestovala a on ucukl.
Vidím Lva, Vodnáře, vidím dvě Ryby,
Blížence, Thésea..něco však chybí.
Chybí mi zrcadlo, chybí mi maska,
chybí mi ruka, co tak ráda laská.
Zoufale vyhlédl z okna.
Pršelo.
Nenáviděl déšť.
Kdysi ho miloval.
Připomínal mu nevyplakané slzy.
Otvory pro ústa, otvory pro oči,
než tě zas uvidím, Země se otočí.
Zakryj si obličej, zakryj si tváře,
já už tě neznám, má Polární záře.
Nástroj vydal podivný kvílivý zvuk a odmlčel se.
Sesbíral potrhané struny a ucítil, jak ho pálí dlaně.
Zamrkal, aby potlačil bolest.
Podlaha stříbrně zazářila.