Listopad 2006

Jejich poslední slova

30. listopadu 2006 v 22:57
Neruš mých kruhů.
- Archimédes

Císař má umírati stoje
- Vespasian

Ulici svobodě!
- Winkelried

Ano, mé hlasy byly od boha.
- Jana z Arku (na hranici)

Hanba životu. At mi o něm nemluví!
- Marie, žena krále Ludvíka XI.

Jdu hledat veliké "Snad"
- Rabelais

Nejde to, odchází to.
- Fontenell

Tepna bije, tepna bije ještě, tepna již nebije.
- Haller

Nevěřím v Boha, ale co kdybych se byl přece mýlil?
- De Voltaire

Je mně zima.
- Bailly

Už dost.
- Kant

Více světla.
- Goethe

Je to poza smrti.
- Heine

Pomáhejme vítězit.
- Palacký

Tiše, příteli

29. listopadu 2006 v 16:00 | Cloverdee
A/N: Tohle pásmo bych chtěla věnovat Rael a Lejdynce. Není totiž jen o těch dvou postavách z HP, ale taky o nich. Psala jsem to, když jsem byla celkem mimo a v hlavě jsem měla vás dvě.
Takže je to pro vás, za to, co pro mě děláte a za to, že vůbec jste! Děkuju vám!
***
Tiše, příteli
.
Slza stéká na polštář,
za ní další,
šedivá.
Obvazy se odmotaj
z rány tvý,
krvavý.
Ale dýcháš,
ještě ano,
lehce.
Neumíráš,
jsi tu se mnou.
Držíš mne,
protože víš,
že tě potřebuji.
Musím tě mít
u sebe.
A i když ty trpíš,
já jsem ten,
kdo pláče.
Utěšuješ mě:
"Ššš, neplakej,"
a já nebrečím.
Držíš mne za ruku,
dáváš mi sílu,
pevný stisk.
A já tě cítím,
jsi tu se mnou.
Jsem zbabělec,
pláčeš
a já chci pomáhat.
Ale ty jsi ty,
zatneš zuby,
překonáš bolest
a pomáháš.
Neslzíš na povrchu,
to ne.
Jenže uvnitř tě to bolí.
Tisíckrát víc
než mne.
Bolí to,
vím.
Přesto se tě držím
a nepouštím.
Nechci tě ztratit
a ty to víš.
Neopustil bys mne
za žádnou cenu!
A tak tiše trpíš,
zuby zatínáš,
ve snech prodléváš.
Ale jsi tu se mnou,
pevně mě držíš.
"Neplakej,
ne neplakej,"
tiše mi šeptáš
a já
tě poslechnu.
Něžně mě houpáš
ve svém náručí
a já ti podlehnu.
Poslouchám
tvůj tichý hlas,
ležím ti v náručí.
Slzy osychají.
Nepláču,
ne nepláču.
Dáváš mi sílu,
jsi tu se mnou,
vím.
A srdce mé je klidné,
už slzy neroní.
Teď cítím provinění.
Pomáháš
a přitom tíhu neseš sám.
Ale já tě potřebuji,
víš to
a vím to i já.
Snad ti to oplatím,
lásku splatím láskou.
Až ty zas budeš v úzkých
a já budu sám.
Až budeš plakat
a já bolest mít.
Pak chytnu tě za ruku,
něžně tě pohoupu.
Budu tě konejšit,
srdce tvé hladit.
Slzy ti setřu
a řeknu ti:
"Ššš, neplakej."
Vždyť víš,
oplácet se má.
A já tě mám rád!
Ty jsi můj přítel,
můj svět.
Jsi moje duše,
moje všechno!

Z pokladnice keltské a severské

27. listopadu 2006 v 22:46
Mělo by se na staré známé zapomenout
a nikdy se k nim nevracet?
Mělo by se na staré známé zapomenout
a navždy se snimi rozloučit?
- Robert Burns

Mnoho oltářů je v Banbě,
mnoho kněžišt zahaleno v bílém,
mnoho škol a mnoho opatství...
- Thomas D'Arcy McGee

Jsem vítr, jenž vane nad mořem,
jsem vlna oceánu...
jsem paprsek slunce,
jsem nejkrásnější z rostlin...
- Amergin

Člověk není nikdy blíže k Bohu,
než když se sjkoní
a dotkne zvířete v nouzi
- Roary Kennedy Smith

Jsi harfou mého srdce, harfou radosti, ach harfo mého srdce,
jako měsíc mě v noci provázíš,
jsi mi posilou a světlem.
- Hebridská milostná písen

Poněvadž všechno je posvátné, poezie
nebeské přírody je na těchto horách...
- Islwyn

Nejrásnější věc, jakou můžeme zažít-
je mystérium.

Nejprve hledejte dary ducha,
dary lidstva budou jistě následovat.
-Reilly

Trua amat sino megin
- Důvěřuj síle.

Ni bhionn an ach mar a mbionn an smacht.
- Neexistuje štěstí tam, kde není kázně.
Zlatý sen líbá vaše oči,
úsměv vás probouzí, když vstáváte.
- Thomas Dekker

V Aber Gwenoli je Pryderiho hrob,
kde se vlny rozbijí o zem.

Nebot k nám ani změna nepřichází
a všechny neživé hodiny nás děsí...
nebot takový byl osud dávného Osiana
před dlouhým časem seslaný z nebeské brány...
- William Butler Yeats
Všechno, co vidíme nebo se nám zdá,
je jen ve snu.
Mimo dosah slz a bouří
spí Mabon sám v bezpečí-
ještě žije v dávné řeči,
v starých písních přetrvává.
- Ceiriog
Přineste mi můj luk z hořícího zlata,
přineste mi můj šíp přání,
přineste mi můj oštěp, mraky, rozptylte se!
Přineste mi můj ohnivý kočár.
- William Blake
Harfa, jež kdysi v Taře zněla
a krásou hudby oplývala,
ted na stěně tam visí němá
jako duše, co se vytratila.
Tak spí minulých let pýcha,
slávy lesk a davů velebení
a srdcí, cos kdy chválu pěla,
se tllukot již víc nerozezní.
Paním krásným, pánům do ticha
už harfa tiše nezpívá
a aosamělá struna prasklá za noci,
lká smutný příběh o zkáze a bezmoci.
Svoboda se ted zřídka probouzí
a jen tehdy se zachvěje,
když pukne srdce pobouřené
a dokazuje tak,
že ještě žije.
- Thomas Moore
O zlatém věku se struny rozechvějí
a ústa začnou vyprávět...
O strašném třesku mečů, příbězích dlouhých cest.
O statečnosti těch, co jeli v prachu pod korouhví,
i o věrnosti na život a na smrt.
A všude tam, kde zrodilo se dobrodružství,
provázel pěvec.
Toulal se staletími.
Po mořích bez hranic a zemích, co k nim patří.
Po hvozdech s kavalkádou pěvců, po pláních, když hasly bitvy.
Kol hradeb sněhem zavátých i žárem zčernalých.
Ač ho vždy jiné tváře provázely a jiné květy viděl kvést,
chodíval starou Evropou, sám nezměněn a neunaven,
než ho čas dostihl a předešel, aby ho se vzpomínkou zasnoubil.
A vní: Znovu z té dálky pěvec přichází.
O zlatém věku struny se rozechvějí
a znovu ústa začnou vyprávět...
Obchází černá noc a bude ráno bílé,
pověz mi, co bys chtěl posloucaht
v tyto chvíle?
Já nechci slyšet nic než písen kohoutí,
chci sednout na koně, jet slunci naproti.

Je mnoho starých písní o činech hrdinů,
o starostech a slastech a starstech
dávných dnů-
a nejslavnější činy čas nikdy nezavál,
jsou s námi a my s nimi a žijí dál a dál.

Slovy, jež dýchala odvahou, v hlase hněv,
(ve pravé ruce meč a v levé štít,
když obě vojska již do pole chtěla jít),
volala muže své, by statečně
vpadli na Římany: s nimi pak společně
šla v boj, jenž ztracen byl...
Boadicea
My,
kdo se rozdělili
a my to jsme,
kdo se musí opět spojit
a vydat se posvátnou cestou.
- keltská moudrost

Meč osudu má dvě ostří,
tím jedním jsi ty.

At jsi kdokoli a děláš cokoli,
když něco doopravdy chceš,
je to proto, že se toto přání,
zrodilo v duši samotného vesmíru.
Je to tvé poslání na zemi.

Info k Skřítek šmelníček

23. listopadu 2006 v 9:59 | Lejdynka
imfo: jednorázovka
rating: pro všechny
žánr: nezařaditelné
postavy: Říká vám něco pointa? ;)
děj: Každý má někdy krizi, ale někteří si ji nemůžou dovolit..

Skřítek šmelníček

23. listopadu 2006 v 9:57 | Lejdynka
Tohle nemá cenu. Beztak tu jenom sedí a není schopná cokoli napsat. Zatraceně. A dneska by to zrovna tolik potřebovala....rukopis má odevzdat následující týden a má toho sotva polovinu. A ta polovina, upřímně řečeno za nic nestojí. Samé žvásty. Sem tam nějaká ta perlička, to je zase pravda. Jenomže jedna myšlenka nedokáže vyvážit tu hromadu nesmyslů, co jí předcházejí. Je osm hodin večer, dvacátého druhého listopadu 1994. Ošklivý podzim, sychravý a nevlídný.Venku skučí vítr, jako kdyby se zlobil, že ho nikdo nechce vpustit dovnitř. Také kdo by chtěl mít ze svého teplého domova Sibiř? Uvnitř garsonky je docela útulno a příjemně. V malém krbu praskají žlutooranžové plameny, nad nimiž tančí myriády jiskřiček. Nedaleko něj stojí velký psací stůl, u kterého někdo sedí. Ale kdo to tam vlastně je? Žena. To je nejdůležitější rys našeho vyprávění, že ona osoba, o které se bude vypravovat, je žena. Vypadá jako z jiného světa, ze světa čar a kouzel. Má světlé vlasy, dlouhé kousek pod ramena, a velmi husté. Krásné, trochu protáhlé oči se usmívají.....Tedy, obvykle to tak bývá. Ale dnes jí není do smíchu. Poposedává na nepohodlné dřevěné židli, okusuje konec tužky a přemýšlí. Psaní jí nejde, to je vidět. V literárním slangu se tomu říká blok, ale ten si ona nemůže dovolit. Zbývá už jen necelý týden....jenom 7 dní, 168 hodin, 10080 minut, 604800 vteřin....
Panebože, tohle není přece možné! Ještě včera mi to tak šlo....Zatraceně. Zatraceně. Do háje!
Je rozzlobená, a není divu. S tímto se za celý svůj relativně dlouhý život ještě nesetkala. Je to hrozná bezmoc, zírat na prázdný papír a vědět, že zůstane pořád tak čistě bílý, jaký je nyní. U mnohých tento problém vyvolává záchvaty vzteku, ale žena je docela vyrovnaná. Jen tam tak tiše sedí, v duchu nadává, ale navenek se tváří naprosto klidně. I když by nejraději rozmetala hůlkou nejbližší okolí a pak se s pláčem schoulila někde....daleko odsud.
Musím okamžitě něco napsat....cokoli! Jestli ten blok nepřekonám, tak....tak se mnou zruší smlouvu, proboha! A jak pak budu žít, když ne ze svých honorářů....Di mě neustále živit nemůže, nemá na to dostatek prostředků....
Teď už je spíše zoufalá. Pokládá hlavu do dlaní. Ne, nepláče, takhle by se neponížila nikdy. Jen tam tak sedí jako hromádka neštěstí a přemýšlí, co si počne. Pak najednou znovu sáhne po tužce a váhavě píše na papír větu. Chlapec zdvihl víko krabice, kterou držel v náručí.... pak větu okamžitě přerškrtává a zhluboka si povzdychne. Vždyť tohle je nesmysl. Naprostý nesmysl. Co by tak asi ten neznámý imaginární ( budeme mu říkat třeba....Lee ) chlapec mohl z krabice vytáhnout? Například pavouka. ale no tak. Taková pošetilost....Pak to zkouší znova, s úplně jinou větou. Jak nastal listopad, začalo být velice chladno. Ano, tohle vůbec nezní špatně. Zaplavuje ji nová vlna enthusiasmu. Ten po půlhodině rychle opadává. Takhle to prostě nejde. Bude toho muset nechat. Nakladatelství se obejde bez jejího příspěvku. Tolik mladých lidí si myslí, že by z nich mohli být geniální spisovatelé....proč zrovna ona by měla být úspěšná?
Dobře. Tak co budu dělat místo psaní? Já nevím....nevím!
Teď už doopravdy pláče. Hořké slzy se jí kutálejí po tvářích a ona myslí na svou rodinu. Zná jednoho chlapce, který o tu svou přišel....ona má aspoň dojem, že to tak nějak bude.
Co mi pomůže, že se to sestřičce moc líbilo, když nejsem schopná to přenést na papír? Měla jsem zůstat u učení angličtiny v tom Portugalsku a nezkoušet něco, na co nemám. Tam mi ale to psaní šlo. V Portu je tak nádherně. Proč jsem odtamtud vlastně odjela? Kdo mě k tomu nutil? No samozřejmě. Můj milovaný manžel novinář. Kdyby nebylo jeho, mohla jsem být tak šťastná....výborně, a teď mám ještě halucinace. To jsem to dopracovala....
Vstává a podezřívavě se rozhlíží kolem. Má pocit, že zaslechla tichý smích....ale její dcerka přeci už spí. Nebo ne? Vchází do malé ložničky, které je od jejího pracovního pokoje oddělena závěsem, ale dítě spokojeně oddechuje. Ani zdání, že by podivné zvuky vydávalo ono. Skříně jsou téměř prázdné, mnoho oblečení nemají. Žijou totiž jenom z podpory, a proto je důležité, aby svůj příběh dopsala. Už má mnoho kapitol, kterým dala život právě v Portugalsku....rovněž ve své oblíbené kavárně Gracia vytvořila několik samostatných příběhů. ale teď....prostě to nejde. Nedokáže napsat už ani jediný řádek. Skončila. Bude se muset vrátit....ale k čemu? Jediné, co kdy dělala bylo to, že učila angličtinu, ale tím se v Edinburghu neuživí. Jde zpátky ke svému stolu.
Měla bych si jít lehnout, stejně toho už moc neudělám. Jediné, na co jsem se dnes večer zmohla, byla jedna věta o tom, jak je v listopadu chladno.
Najednou strne. Tentokrát je smích zřetelnější.
"Kdo je to?" zavolá potichu, aby nevzbudila spící dcerku.
Žádná odpověď.
" Tak kdo tam je?" zvýší trochu hlas.
Holčička zakňourá. Jde k ní, sedne si na krajíček postele a potichounku jí zpívá Trh ve Scarborough. Dívenka se přetočí na druhý bok a spí dál.
Nejde ti to, co?
Zatřepe hlavou. Právě teď měla dojem, že na ni někdo mluví. To by tak ještě scházelo, aby trpěla nějakou psychickou poruchou. Opět si sedá. Co je jí platno, že vystudovala filologii a francouzštinu a strávila rok v Paříži? S těmito znalostmi je dnes velmi těžké se uživit....
Já vím, že ti to nejde, pozoruju tě celý večer. Poslouchej tohle: V knihovně byla tma jako v hrobě a jeho jímala hrůza. Rozžehl si lampu, aby mezi řadami knih viděl na cestu.Co tomu říkáš?
Tak teď se ale přeslechnout nemohla. Ta věta jí zní v hlavě, zalézá i do těch nejtemnějších skulinek jejího mozku. Takovou dobrou větu už hodně dlouho neslyšela. Rychle si ji zapisuje, a až teprv potom uvažuje, kde k ní vůbec přišla. Opravdu ji vymyslela sama? Ale ne....moc dobře ví, že ne. Jenomže....
Hezká, viď? A co třeba tohle? Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly, a na jedné z nich byla tmavá skvrna, která hrůzně připomínala krev.</u> To má teprve úroveň, což?
Tohle není přeci možné! Opravdu zahlédla....zahlédla něco, co připomínalo....ne, to nebude říkat nahlas, musela by si totiž přiznat, že ho opravdu viděla. Ale ten malý oranžový klobouček....byl naprosto zřetelný....
"Kdo jsi? Co ode mě chceš?" vykřikla téměř hystericky.
Ale odpovědí jí bylo pouze ticho. Sklonila se nad papírem a přečetla si ony dvě věty, které....které jí ten neznámý....pokud vůbec existoval, našeptal. Byly výtečné. Byly opravdu skvělé. Z nich by se dalo něco....V hlavě jí začalo kroužit několik námětů, ke kterým by se tyto věty daly využít.
Tak co, spokojená? Poradil jsem ti dobře? ušklíblo se to cosi širokými ústy. Tentokrát nebylo pochyby, že v místnosti není sama. Vyděšeně se rozhlédla, ale už nic neviděla.
Víš co? Uděláme spolu malinkou dohodu. Já ti řeknu ještě jednu větu, jen tak z čisté lásky. Ta věc se znovu zachichotala. Téměř neposlouchala, protože již hezkou chvilku horečnatě psala. Ale ty mě za to zahrneš do svého příběhu. Jak, to už je na tobě. Souhlasíš? Přikývla, ani nevěděla proč. Vždyť jak může psát o něčem, co v životě neviděla? Ale....co je to?? Ty pichlavá černá očka....panebože! Ale teď jí napadlo....co takhle....už to má! Dobře, vidím, že tuto podmínku dodržíš. Poslední moje rada tedy zní: Bylo to skvostné zrcadlo, vysoké až do stropu, ve zdobném zlaceném rámu; stálo na dvou nohách s velkými drápy. Nahoře byl do oblouku vyrytý nápis: ERISED STRA EHRU OYT UBE CAFRU OYT ON WOHSI.Líbí? Tak to jsem rád, protože už musím jíííít.... Poslední slovo bylo podivně protažené, ale ona si toho nevšimla, protože jí v hlavě zrovna bzučelo nespočetně mnoho metafor a spletitých květnatých vět, které se před chvilkou zrodily v její mysli a naléhavě se dožadují účasti v novém příběhu....
....který se ráno konečně nachýlil ke konci. S uspokojením dopsala poslední větu. "To tedy budu," kývl Harry, a Rona a Hermionu překvapil široký úsměv v jeho tváři. " Oni nevědí, že doma nesmíme provozovat žádná kouzla. Počítám, že letos v létě si s Dudleym užiju spoustu legrace...."
Joanne Kathleen Rowlingová se opřela o lenoch své židle a spokojeně vydechla. Tak tedy....první díl je konečně na světě. Harry Potter a Kámen mudrců.

Ve víně a krvi

22. listopadu 2006 v 21:54 | Rael
Ve víně a krvi,
smočíme rty.
Červená.
- Třebaže se to nedělá.
Co já vím! -
Ve víně a krvi,
budu ti vyprávět…
Ne,
nepřerušuj mě.
- Poslouchat.
Tak se to musí!
Ve víně a krvi.
Jako malý.
Chlapec!
- Znáš tu hru?
Bezbarvý.
Jako jiní chlapci bývají.
Dětství pod víčky.
Marnost.
Život.
Hra!
Podívej na sebe:
Jsi pořád tentýž,
jako já.
Jen jedna věc se změnila
- noční můra.
Je blízko!
Mohl bych se jí dotknout,
kdybych chtěl.
Ve víně a krvi,
budu ti vyprávět.
Jak zčernal svět.
Nebe a hvězdy
- pryč.
Zpět! Sem-
hned!
- Nic.
Umíněnost možná nepomáhá
(tvůj přístup)
Tma.
Tma mě oblékla.
A od té doby,
chodím zásadně ve smutečním šatě.
- Já brokát nerad!
Ve víně a krvi.
Ticho- zvuk.
Oči- šelma!
Uteč- zabij.
Povel- umři!
Krev- já…
Horký dech a zkrvavená tráva.
Uviděl jsem ho-
poprvé a naposled
-opilý měsíc.
Ta velká žlutá věc
Aspoň myslím,
že tak vypadal.
Dávno…
Ne, počkat!
Tak to nebylo.
Byl rudý.
Rudý a posměvačný a taky
… nebesky krásný!
Ten obraz se mi často vrací!
Opakuje se-
dusí…
Volání
- nikdo nepřišel.
Ve víně a krvi.
Jen tys mě uslyšel.
Bolest -
přerývavý dech.
Lehni!
Pád-
podlomily se mi nohy.
Ve víně a krvi
resumé viny.
Všechno je jinak.
Ale ty-
dáváš smysl!
To přece víš.
Cože? Mluv nahlas. Prosím:
Naše vycházky- zakázané, tajné, nebezpečné.
Naše přátelství- pevné, pošetilé.
Naše oběti- cenné, upřímné.
Naše bolest- je v našem prokletí.
Ve víně a krvi,
chci se utopit.
"Na zdraví,
starý dobrý příteli!"
- Rudé krůpěje
stékají odevzdaně po náhrobním kameni-
Po čerstvém náhrobním kameni.
Písmena na něm ještě dýšou: Sírius Black.
Ve víně a krvi, Tichošlápku!

Info- Ve víně a krvi

22. listopadu 2006 v 21:51 | Rael
žánr: poezie
omezení: není
postavy: RL, SB
info: Vzniklo za jednoho ponurého opilého večera.

Dnes neumírej!

22. listopadu 2006 v 18:49 | Cloverdee
A/N: Věnováno Blanch, protože má povídku se stejným názvem, i když o někom jiném...:)
***
Dnes neumírej!
.
Neumírej!
Dnes ještě ne!
Ještě není tvůj čas.
No tak,
slyšíš mě?
Přece mě tu nenecháš...
Nezůstanu přece sám.
Sám v tomhle prokletém světě.
Kolikrát jsme spolu sedávali?
Kolikrát jsme se hořce smáli?
Byli jsme prokletí,
já a ty.
Přece mě neopustíš...
Zůstaň tu se mnou,
prosím!
Nenech mě klečet
v prachu.
Prach...
Milion částeček
šedavé hmoty.
Kdo je tu poházel?
Možná, že ty.
Chtěls mi dát vzpomínku
na oči tvé.
Tak nádherně šedivé.
Šedé jako Severní moře,
šedé jako moje hoře.
(Poté, co zůstal jsem sám.)
Šedé jako grošovaný kůň,
šedé jako zemdlelá tůň.
(Od doby cos odešel,
chodím z ní pít.)
Šedé jako daleká cesta,
šedé jak jedna myš ze sta.
(Kolik těch cest mě ještě čeká,
než se s tebou znovu setkám?)
Šedé jako bouřkové nebe,
šedé jako vítr, co zebe.
(Plášť ze mě odírá...)
Šedé jako jedna všední středa,
šedé jako vousy děda.
(Kolik je přede mnou střed,
než i já budu děd?)
Šedé jako kůže sloní,
šedě jako hrana zvoní.
(Zní mi to v uších.)
Šedé jako osamělost,
šedé jako přes řeku most.
(Z kamenů, co kolem mě padají.)
Šedé jako mozkomorova kápě,
šedé jako ta, co tolik trápila tě.
(A mě též.)
Šedé jako stříbro mrtvé,
šedé jako samoty tvé.
(A taky mé...)
Šedé jako záclona,
šedé jako holubiččí opona.
(Padala nám přes oči,
ale byli jsme spolu!)
Šedé jako klec naše,
šedé jako sněhu poprašek.
(Brodívali jsme se v něm.)
Šedé jako ocelový prst,
šedé jako prachu hrst.
(Ten prst nás káral...)
Byly šedé jako kámen,
ale já ještě nechci Amen!
Takhle to přece nekončí!
Velké příběhy mají rozuzlení!
Nechoď pryč.
Prosím...
Vždyť já tu ještě jsem!
Jsem tady!
Tady!
Závěs se hýbe,
ale vítr tu není.
Vrať se mi zpět,
nechci tu být sám.
Nechci tě ztratit!
Vždyť už jsi mi zbyl jen ty!
Přece neodejdeš,
ne teď.
Tvůj čas přijde,
ale teď ne.
Přijde náš čas.
Zemřeme spolu,
jak jsme si kdysi slibovali.
Ale ne teď.
Nevzals mě s sebou,
ale já chtěl jít.
Proč se mi vzdaluješ,
neměls jít pryč.
Přece to víš,
víš, že jsi mi vším.
Neumírej...
Dnes ještě ne, Tichošlápku...

Info k Praga, caput regni

21. listopadu 2006 v 20:31 | Lejdynka
info: původně jednorázovka, tady kapitolovka
rating: od dvanácti let
žánr: depresivní/temné
postavy: Magdalena, Jacques a Remus Lupinovi, jeden neidentifikovatelný Autp..a jedna autobiografická Autp
děj: Kdyby neexistovaly veverky, Remus Lupin by nebyl vlkodlak..

Praga, caput regni 2

21. listopadu 2006 v 20:29 | Lejdynka
Na hřbitově byla sice trochu zima, ale nádherně. Mrazivý vzduch, záplavy červenožlutého šustivého listí, naprostá absence jakéhokoli života....krása. V tuto podvečerní hodinu ( v mudlovském světě ubíhal čas trochu jinak, než v tom kouzelnickém ) seděli všichni zalezlí doma a nikoho nelákala myšlenka, že by mohl jít navštívit své mrtvé příbuzné. Nikoho, kromě rodiny Lupinovy a jedné drobné dívky, která se sešitem v ruce pospíchala cestičkou pryč. Měla na sobě černobíle kostičkované kalhoty, tmavou bundu a zářivě žlutou šálu. Vypadala trochu provinile, jako kdyby snad dělala něco, co neměla, ale on jí věnoval jen málo pozornosti. Byl totiž zrovna zaneprázdněn sledováním maličké housenky, která si prohryzávala díru skrz povadlý list salátu. Zvedl ho, ale tak neopatrně, že zviřátko smetl na zem.
Nedaleko od něj něco zašustilo. Zvedl oči s nadějí, že to bude příležitost k další zábavě, a zjistil, že kousek od něj sedí malá šedivá veveřička. Hleděla na něj černýma korálkovýma očima, jako by ho vybízela, aby s ní šel skotačit.
" Já ale nemůžu pryč, víš? Musím počkat na maminku s tatínkem," vysvětlil jí vážně.
Vypadala, že ji to vůbec nezajímá. Škubla trochu ocáskem a přejela si pacičkou čumáček. Váhavě se podíval na kamennou bránu. Rodiče pořád nevycházeli.
" Tak dobře, ale jenom chviličku," řekl jí a vstal.
Trochu poskočila. Udělal několik kroků. A ona také. Jako by ho lákala do pasti. Nakonec se rozběhl přímo k ní a ona začala prchat.
" Počkej na mě, já si s tebou chci jenom hrát, neublížím ti," vyrážel ze sebe při běhu udýchaně, ale ona buď neslyšela, nebo nechtěla poslouchat.
Dlouho ji tak pronásledoval, velmi dlouho. Nakonec bleskurychle vyšplhala na strom a zmizela v hustých větvích. Zklamaně zastavil a zíral nahoru. Ta potvůrka si z něho určitě někde dělá dobrý den....Nicméně z ní už nezahlédl ani chloupek.
Pak si teprve uvědomil, že by se měl rychle vrátit, jinak o něj rodiče budou mít starost. Přelétl pohledem okolí a strnul. Neměl ani nejmenší tušení, kde by mohl být. Stál přímo uprostřed největšího pražského hřbitova a sledoval, jak zachází slunce.
Začínal mít pořádný strach, takový ten druh strachu, co paralyzuje celé tělo a znemožní mu tak jakýkoli pohyb....
Volal na všechny strany, ale odpovídal mu jen skučící vítr a šustivé listí. Zpanikařil. Běžel po jedné z cest, lemovaných náhrobky. Některé byly docela udržované a opečovávané, jiné zase nesmírně zanedbané, stejně jako ten babičky Agáty. Ale on nevnímal, jak tiše ubíhají okolo něj. Utíkal, dokud mu nedošel dech a nezhroutil se vyčerpáním k zemi. Začal plakat. Horké slzy mu stékaly po bledých tvářičkách v téměř nezadržitelném proudu. Ležel obličejem k zemi, nos plný pachu zetlelého listí a vlhké hlíny. Malé ruce měl prokřehlé zimou.
Když první nápor zoufalství trochu pominul, zase vstal a projel si prsty špinavé vlasy. Třásl se po celém těle. Byla už tma. Na obloze zářil kulatý měsíc. Hřbitov v něm vyvolával děsuplné pocity. Pochmurné omšelé hroby, ostrý štiplavý vítr, nespočetné množství podivných pachů....jako z nějakého hororu. A hlavní hrdina je malý šestiletý anglický hošík, zakrývající si uplakanou tvářičku umouněnýma ručkama, sotva většíma, než vázička s chryzantémami, stojící na nedalekém náhrobku rodiny Preissových.
Najednou za sebou zaslechl zavrčení. Polekaně zdvihl plavou hlavu a přejel vyplašenýma modrýma očkama nejbližší okolí. Nikde nic. Ale on již začínal tušit, že není sám....
" Já chci pryč," vzlykl potichoučku.
Obrysy hrobů zmizely v záplavě černoty. Syrová mlha po něm natahovala své hrubé prsty, hladila jeho mokrou tvář a rozcuchané vlásky, zalézala mu pod oblečení a do bot. Byla mu hrozná zima, měl na sobě pouze lehounkou košili a kabátek, který ho sotva dokázal před mrazem ochránit. Netušil, že v tom Československu, nebo jak tuto zemi maminka nazývala, bude takové chladno. A také taková tma....
Z oka mu vyklouzla další slza a její sestry ji po chvilce váhavě následovaly. Pomaličku se vlekl dál. Již necítil nohy, mokré boty nepříjemně studily. Slané kapky mu přimrzaly na tvářích. Obličejík měl celý ušmouraný, jak si neustále utíral slzy špinavýma rukama. Všechno ho bolelo, nejvíc oči, podrážděné od silného větru, který hřbitovem profukoval.
Náhle jím projel záblesk naděje. Vždyť má přece svůj medailonek, stříbrný poklad, který mu je nad jiné dražší, protože obsahuje fotografii té nadpozemské bytosti, u které po celý svůj krátký život hledal útočiště, kdykoli ho něco trápilo. S úlevou ho vytáhl zpod košile, otevřel a....vydechl zklamáním. Musel matčin obrázek někde vytrousit, ale i kdyby si nakrásně vzpomenul kde, nikdy by tam již nenašel cestu.
Nejspíš neustále chodil v kruhu, protože opět minul hrob rodiny Reissigových....ale vůbec si to neuvědomoval. Přitom stačilo mířit pořád nahoru, protože hřbitov se rozkládal na svahu....
Byl již tak zoufalý a vyděšený, že si nevšímal ani podivného funění, které mu už několik minut bylo v patách. Nakonec zastavil, protože ho začalo strašně píchat v boku. Prudce oddychoval a snažil se neplakat. Slzy mu nezadržitelně plnily oči, zuřivě mrkal, aby je zahnal zpátky. Pak radši modrá kukadla zavřel, aby ho tak nepálila. Břečťan, obtékající kamenné náhrobky, strašidelně harašil. A s nepříjemným suchým praskáním, které rostlina vydávala, se mísil další zvuk....
" Mami? Tati?" zavolal nejistě.
Žádná odpověď. Jenom nové zaškrábání dřevnaté pně o sochu žulového anděla na hrobě rodiny Kunz-Heinzových.
Věděl, že nesmí dovolit svému strachu, aby ho přemohl, ale bylo tak těžké odolat mu....
Teď zaslechl zachrastění, pouhý kousíček od sebe. Polekaně nadskočil. Nervózně fixoval pohledem tmavé stíny kolem a potlačoval touhu utíkat pryč, jak nejrychleji dokáže. Tolik rozumu ještě měl, aby věděl, že by to v téhle tmě bylo více než nemoudré.
Z nedalekého keře zableskly žluté oči, protáhlé, ve tvaru mandle. Žluté, jako šála oné dívky, která psala u hrobu Agáty Schubert von Soldern. Žluté, jako květy jenestří....
Vrčení vychází odněkud z hloubi jakéhosi hrdla. Kapající sliny, nazelenalé a páchnoucí, připomínají agarový sliz. Šedá srst, zcuchaná a špinavá, prolezlá všemi možnými cizopasníky, blechami počínaje a klíšťaty konče....Zplstěné cucky, visící z vyhublých boků, kůže, kterou vystouplá žebra téměř protrhávají. Čtyři hubené nohy, opatřené na koncích ostrými drápy. Blýskají se jako turecká šavle, jsou i podobně zakřivené. Vypelichaný ocas připomíná štětku na nádobí. Zubožené stvoření, slídící po něčem k snědku za zamčenou hřbitovní branou....
Skok. Tlapy dopadly Removi na ramena a ten zaječel. První jeho reakcí bylo uniknout co nejrychleji z jejich strašlivého 'objetí.' Ale tvor byl neskonale silnější. Porazil ho na zem. Chlapec narazil hlavou na kámen a zatmělo se mu před očima. Vědomí ale neztratil. Bolestně si uvědomoval, jak mu obluda zarývá do kůže tesáky, jak pronikají masem až na kost. Křičel ze všech sil, ale nikdo na pomoc nepřicházel.
" Maminko! Mami!" vzlykal, když mu drápy rozdíraly krk.
Horký páchnoucí dech, připomínající městskou kanalizaci....
Krev. Všude krev. Ostrá. Červená.
" Tatínku," vydechl, již napůl omdlévající.
Chabě zdvihl ruku, ale zvíře se mu do ní zakouslo.
Něco ho začalo pálit na hrudi, přesně v místech, kde měl onen medailonek. Bylo to téměř k nevydržení, ta rozežírající bolest....
Příšera ho sekla tlapou přes obličej a on začal krvácet i z roztrženého obočí. Cítil v ústech nepříjemnou železitou pachuť.
Zasténal. Jak mu zvíře zasazovalo další a další rány, jeho hlas slábl a slábl.
Tohle je trest za to, že podlehl pokušení hrát si s veverkou....která ho zavedla a pak zrádně opustila. Teď tady umře.
Stříbrná ozdoba pálila jako oheň. Cítil jak mu rozleptává kůži..a najednou žádnou neměl. Už ne.

Praga, caput regni 1

21. listopadu 2006 v 20:28 | Lejdynka
" Reme! Tak Reme, kde jsi? Přijdeme pozdě!"
" Ano, mami, už běžím," zakřičel a začal pomalu slézat z rozložitého platanu, na jehož větvi už několik hodin seděl a pozoroval mraky.
" No tak, miláčku! Musíme si pospíšit, to přece víš. Abychom se vyhnuli tomu davu lidí."
" Magdo, tak kde jste? Už na vás čekám asi deset minut," přehlušil je baryton pana Lupina, postávajícího u krbu.
" Hned, Jacquesi, já jenom zkouším dostat našeho syna ze zahrady."
" Pohroz mu, že když nebude hodný, tak ho sebou nevezmeme."
Ale jako to světlovlásek zaslechl, už utíkal do obývacího pokoje, jako by mu hořelo za patami.
" Vidíš, takhle se mi to líbí," pochválil ho otec.
Za necelou minutu vyšla z kuchyně i paní Magdalena, v ruce košík, přikrytý vyšívaným ubrouskem.
" Můžeme jít?" řekla živě.
" Teď už čekáme jenom na tebe, drahoušku," políbil ji pan Jacques na špičku nosu a vyvolal tak úsměv na jejích pěkně tvarovaných rtech.
" Měl bys poučit našeho synka o tom, co má vlastně dělat," vyklouzla z jeho objetí po chvilce.
" Dobře, zlato. On je ale chytrý chlapec, pochopil by to i bez toho."
" Nebudeme nic podceňovat. Přece nechceme, aby skončil někde v Obrtlé ulici, že ne?"
" Vždyť já vím. Takže, Remy, poslouchej. Nabereš si prášek - tedy jenom špetičku - mezi dva prsty. Hodíš ho do krbu, vejdeš do něj a zřetelně řekneš - nezapomeň, musí to být opravdu zřetelně - Olšanské hřbitovy. Teď mi to zopakuj."
" Nabereš si prášek - tedy jenom špetičku - mezi dva prsty. Hodíš ho do krbu, vejdeš do něj a zřetelně řekneš - nezapomeň, musí to být opravdu zřetelně - Olšanské hřbitovy. Teď mi to zopakuj." řekl poslušně plavovlasý hošík a podařilo se mu tak rodiče rozesmát.
" Tak dobře, můžeme jít," řekla vesele paní Magdalena.
" Jacquesi, ty první."
Remus fascinovaně sledoval, jak jeho tatínek mizí v záři smaragdových plamenů.
" A teď ty, drahoušku," postrčila ho.
Nervózně sáhl po sypké zelené hmotě, ale pak ho něco napadlo, a ruka zůstala viset ve vzduchu.
" A mami, kam to vlastně jedeme?"
" Místo, kde strávíme dnešní den, leží v jedné malé pohádkové zemi, jménem Československo," odpověděla zpěvavě a pohladila ho po vlasech.
" Tak běž už."
Natáhl drobnou ručku, vsypal letax do krbu a pak do něj nemotorně vlezl.
" Olša-šanské....," najednou začal prudce kašlat, jak mu vnikl do nosu a úst teplý popel.
" ....hř-bit----vy!"
V žaludeční krajině pocítil prudkou nevolnost. Lokty narážel do kamenných zdí, před očima mu kmitaly stovky ohnišť. Pak ho napadlo přitisknout ruce k tělu a zavřít oči. Tato spásná myšlenka trochu zmírnila pocit, že sedí na bláznivém škodolibém kolotoči, který zkouší, kolik toho jeho oběti vydrží. Zmizely i rozmazané šmouhy a obrysy postav, bolest hlavy trochu povolila. V duchu měl docela velký strach, věděl, že nevyslovil název místa určení zrovna nejsprávněji.
A najednou všechno přestalo, stejně jako utichne písečná bouře. Vypadl ven ze studeného krbu. Rozhlédl se, ale....nikde nikdo. Skončil na úplně špatném místě....
Stál v téměř holé místnosti, s bíle natřeným stropem i stěnami. Omítka v rozích malinko popraskala, vypadalo to, jako kdyby si tam nějaký pavouk natáhl síť. Na zemi ležela saténová deka rubínové barvy, ale to bylo všechno. Kleknul si a přejel po ní prstem. Hřála. Odolal pokušení si lehnout, přikrýt se jí a na nic nemyslet. Místo toho udělal jedinou rozumnou věc, která ho v té chvíli napadla. Sáhl si pod košili, vytáhl malý stříbrný medailonek s matčinou pohyblivou podobiznou a otevřel ho. Hleděla na něj paní Magdaléna, uslzená a bledá, oči vyplašené.
" Reme, miláčku, kde jsi?" zakvílela zoufale.
" Já nevím, mami, asi v nějakým domě...."
" Zkus najít cestu ven, zlatíčko....," vzlykla.
" Tak jo. Maminko, neplač," dodal se smutkem v hlase, když ji viděl tak nešťastnou.
Přejel pohledem prázdnou místnost a najednou zahlédl malé dveře, napůl skryté ve stínu. Vzal za mosaznou kliku, ještě trochu zaváhal, ale pak si otevřel. Zaplavilo ho sluneční světlo tak jasné, až musel párkrát zamrkat. Malý přístavek, který přináležel k ohromné gotické katedrále, toho drobného mravenečka lákal, aby zalezl zpátky dovnitř a dělal, že vůbec neexistuje. Velké věžní hodiny odbily druhou a zvon začal krásným čistým tónem vyzvánět. Znovu vytáhl ozdobný medailon a odklopil víčko.
" Mami, sem před nějakým obrovským kostelem...."
" Zjisti, kde přesně!"
" Ale jak?" vyjekl zoufale Remus, který už měl na krajíčku.
" Vždyť jsi přece rozumný kluk, neplakej," konejšila ho paní Magdalena, sama uslzená.
" Jestli chceš, zůstaň stát kde jsi, a my tě zkusíme najít."
Ale plavovlasý chlapec najednou pocítil touhu dokázat jim, že už není ten malý hošíček, který potřebuje, aby ho někdo dvacet čtyři hodin denně hlídal.
" To je dobrý, mami," prohlásil hrdinně.
" Já to zvládnu sám."
" Jsi si jistý?" váhala.
" Jasně, určitě nejsem daleko od vás."
" Tak dobře, ale buď hrozně opatrný, slib mi to." řekla starostlivě.
" Mám tě moc moc ráda."
" Vždyť já tebe taky, mami," usmál se.
Znovu malou stříbrnou věcičku zavřel a pečlivě ukryl. Pak trochu bezradně přejel pohledem po okolí. Chvilku jen tak stál a očima hledal někoho, kdo by mu dokázal poradit. Pak k němu přistoupil mladý muž s podivnou placatou čepicí a aktovkou s černé kůže. Dlouhý kabát, v kterém byl navlečen, vydával příjemnou sennou vůni. Něco od něj chtěl vědět....ale Remus nedokázal pochopit, co vlastně. Mluvil totiž řečí, jakou chlapec ještě nikdy v životě neslyšel.
" Promiňte, ale já....já vám nerozumím," zakoktal rozpačitě.
Mladík už po osmé opakovat svou první větu a vypadal, že se nenechá jen tak odbýt.
" Nevíte náhodou, kde jsou tady Olšanské hřbitovy?" napadla najednou hocha spásná myšlenka.
Český název vyslovil opravdu podivně, ale muž mu konečně porozuměl. Poklepal si prstem na čelo a tvář mu zvlnil úsměv. Natáhl k němu ruku, ale Remus na něj nedůvěřivě pohlédl.
" Olšanské hřbitovy," zopakoval po něm ten člověk ( měl o poznání lepší přízvuk, než on sám, pochopitelně....tedy, pokud byl modrooký chlapec schopný rozeznat ho v řeči, která mu byla naprosto cizí....) a lehkým kývnutím hlavy ho vybízel, aby šel s ním.
Hoch pochopil, že ho tam chce zavést a již bez ostychu si nechal sevřít drobnou ručku. Chvíli kráčeli mlčky. Najednou hoch ucítil, jak ho něco zahřálo na prsou. Poznal, že s ním chce mluvit jeho maminka. Ale stejně tak dobře si pamatoval, že před cizími lidmi nesmí dát nikdy najevo svou příslušnost ke kouzelnickému společenství, a proto si hřejivého pocitu nevšímal.
Za několik momentů ho mladý muž přinutil nastoupit do jakési podivné věci, která byla svrchní částí připojená k nějakým drátům. Nejprve odmítal na mechanickou obludu jenom pohlédnout, ale mládenec mu konejšivým hlasem domlouval tak dlouho, až si konečně dal říci. A nastala nejhorší cesta jeho krátkého života. Samé cinkání, nadskakování, hlasitý hovor....zkrátka hrůza. Vyhlížel z okna, ztuhlý strachy, a doufal, že to brzy skončí. Mladík mu položil velkou dlaň na roztřesenou paži, aby ho trochu uklidnil.
Ani nepočítal, kolikrát museli přestupovat, všechno mu splývalo dohromady. Lidé, stromy, psi na ulicích....jedny schody za druhými, číslo za číslem....
Po necelé hodině byli konečně na místě. Muž natáhl ruku a ukázal na velkou kovanou bránu nedaleko od nich. Jeho slova téměř zanikla v rámusu, jež podivná příšera s číslem 18, která je zde vyplivla, při odjezdu vydala. Nebo to možná měl na svědomí ten bodře vypadající chlapík v modré uniformě, svírající v rukou zvonek.
" Olšanské hřbitovy," řekl ještě jednou mladík, obdařil ho přátelským úsměvem a odešel.
Jakmile Removi zmizel z dohledu, ten vytáhl zpod košile pálící ( pokaždé, když o sobě delší dobu nedával vědět, drahocennost mu způsobovala jemné načervenalé skvrny na hrudi....opatření proti tomu, kdyby náhodou zapomněl, že ho někdo shání ) medailonek a otevřel ho.
" Proč ses mi tak dlouho neozval?" vypravila ze sebe paní Magdalena a otírala si uslzené oči.
" Maminko, promiň mi to, já nemohl, protože mě sem dovedl mudla," odpověděl provinile Remus.
" A kde jsi teď?"
" Ten pán tvrdil, že už stojím před tím hřbitovem."
" Zlatíčko, kde konkrétně?" naléhala.
" U brány."
" Zůstaň tam a my za tebou přijdeme. Jenom vydrž ještě chviličku sám, prosím."
Poslušně si sednul na chodník a čekal. Za několik málo minut zahlédl tu, kterou miloval nejvíc na celém světě, jak vybíhá zpoza rohu. Dlouhá žlutá sukně za ní vlála, připomínajíc svou září sluneční paprsky. Tmavohnědé vlasy měla trochu rozcuchané, jak si do nich v zoufalství vjížděla, modré oči polekané a vlhké. Když dospěla až ke svému synkovi, objala ho tak pevně, jako by ho chtěla udusit.
" Miláčku, tohle mi nesmíš dělat....panebože....," vzlykla.
Slzy jí stékaly po tvářích a kapaly na krémově zbarvený svetr.
" Mami, mě-mě to v-vážně hrozně mr-mrzí," zakoktal.
Skoro nemohl dýchat, jak ho k sobě tiskla.
" Sice jsem na tebe pyšný, že ses dokázal dostat úplně sám až sem, ale příště už to radši nezkoušej," přidal se k ní pan Jacques a trochu mu rozčechral vlásky.
" A už o tom nebudeme mluvit, ano? Přišli jsme proto, abychom se pomodlili u hrobu tvých prarodičů, a ne kvůli...."
" Jé, babička Agáta nebyla Angličanka?" překvapilo modrookého hocha.
" Ne....pocházela odsud....ale moc se tím zrovna nechlubím," sklopila trochu hlavu jeho maminka.
" Kdyby někdo přišel na to, že nejsem čistokrevná, asi bych dočista ztratila veškerou úctu, kterou...."
Pan Jacques svou smutnou ženu lehce objal kolem ramen.
" Mně by nevadilo ,ani kdybys pocházela ze Saúdské Arábie," řekl upřímně a ona se na něj usmála.
Pomalu prošli hřbitovní branou a zastavili kousek za ní. Ohromný komplex vydechoval tesklivý pach smrti a rozkladu.
" Údajně je tu pohřbeno pět milionů lidí, což je vlastně polovina téhle země," poznamenal zamyšleně pan Lupin.
" A což znamená, že nás nespustíš z očí, je to jasné?" napomínala paní Magdalena synka.
" Nechci, aby ses ztratil ještě tady."
" Tak jo," řekl poslušně a natáhl malou pacinku po její ruce. Pevně ji sevřela a úsměv jí prozářil tvář.
" Pamatuješ si vlastně ještě na svou babičku?" chtěla vědět tiše.
Remus trochu svraštil obočí. Byla pravda, že její jméno mu vytanulo na mysli téměř hned, ale to bylo tak všechno.
"Ty máš tedy ale špatnou paměť. Občas k nám jezdila na Vánoce, nevzpomínáš si? Ten malý dřevěný koník, s kterým si tak rád hraješ, je přece od ní."
" Jé, tak ten si včera zlomil nožičku," posmutněl hoch.
" Tatínek ti to spraví, neboj....," začala, ale kousek od hrobu rodiny Reissigových najednou zastavila tak prudce, že do ní chlapec málem narazil.
" Tady je to," zašeptala.
Stáli před velkou kamennou stavbou, podobnou průčelí středověkých hradů. Uprostřed ní zel otvor, kolem kterého se pnul zelený břečťan. Když Remus přistoupil blíž a zvědavě nakoukl dovnitř, spatřil nevelký hrob, celý pokrytý uschlým listím. Vypadal opravdu neudržovaně, za jejich nepřítomnosti nikoho ani nenapadlo, aby nepořádek smetl. Ale přímo uprostřed kamenné desky ležela suchá květina, podivného kulovitého tvaru a nahnědlého zabarvení.
Paní Magdalena ji udiveně vzala do ruky a zavřela oči, aby odhalila, která dobrá duše ji sem dala, aby uctila památku mrtvých.**
Svým vnitřním zrakem spatřila menší hnědovlasou dívku v černobíle kostičkovaných kalhotách, tmavé bundě a zářivě žluté šále, jak klečí nedaleko hrobu jejích rodičů. Vytahuje tmavorudý sešit v kožené vazbě a jakousi podivnou válcovitou věc, která tiše cvakne, když jí lehce stiskne. Začíná papír pokrývat těžko čitelnými slovy, psanými v jejím podivuhodném jazyce. Kytici sušených květin odkládá blízko sebe. Píše dlouho, velmi dlouho. Občas zvedne hlavu a podivně se usměje. Několikrát ji vyruší škrábání nějakého malého tvorečka, ale ona je stále soustředěna na svou práci a nenechá ho, aby jí vstoupil do myšlenek. Konečně knihu zavře, uloží a unaveně si mne oči. Pak vstává a bere si brašnu, v které tiše spočívá její dílo. Ze svazku rostlin jednu vytahuje a pokládá přímo na reliéf kříže. Pak učiní podivný pohyb levou rukou, letmo se dotkne čela a rtů, mírně skloní hlavu a pronese něco v neznámé řeči, dvakrát za sebou. Opráší si kalhoty a bundu a odchází, dýchajíc si na zkřehlé prsty.
" Ale co tady dělala?" vydechla potichounku paní Magdalena.
" Cože?" odpověděl roztržitě pan Jacques.
" Ne....nic....," řekla spěšně a pustila Removu ručku.
Položila květ opět na hrob a poklekla.
" Mami, co je napsaný na tý desce? Já tomu nerozumím," vklouzl do toku vzpomínek jasný hlásek jejího syna.
" To je německy, zlato. Poslední místo odpočinku rodiny Schubert von Soldern."
" A proč pláčeš?" pohladil ji soucitně po tmavých vlasech
" To nic, nevšímej si toho, miláčku. Víš co, myslím, že bude lepší, když na nás počkáš tady před vchodem. Ale nikam nechoď, aby ses neztratil, rozumíš? Zůstaň pěkně stát na místě a my za chvilinku přijdeme."
Poslechl a opět prolezl dírou v kamenné bráně. Sedl si na hromádku suchého listí a vzdychl. Kdyby tohle věděl, vzal by si sebou aspoň koníka od babí Agáty....i přesto, že měl zrovna zlomenou nohu, jak mu den předtím spadl ze schodů.

Info k Pláč

21. listopadu 2006 v 20:19 | Lejdynka
info: jednorázovka
rating: pro všechny
žánr: vzpomínka-depresivní-songfic ( Sto zvířat - Pláč )
postavy: Sirius Black..a kdysi snad někdo další..
děj: Stála tam a lilo se z nebe, stála tam a v očích jen vztek, stála tam, tak nemocná z tebe..stála tam a tys byl ten lék.

Pláč

21. listopadu 2006 v 20:16 | Lejdynka
Na konci ulice stojí tam čtyři stromy,
stromy to nejsou, jsou to postavy,
nejsou to postavy, ne, to je omyl,
zbytečný obavy.
Seděl před zrcadlem a díval se do něj. Viděl tam..co vlastně viděl? Utrápenou tvář, slzy na řasách..noční můra všedního dne. Otřel si oči a znovu pohnul rukou. Prohrábl si vlasy a pohlédl na svůj odraz. Dívala se na něj nesmírná šedočerná hlubina, které se vždycky tolik obával. Neviděl se. Ne, on se neviděl. Byl v jiném světě, jiné zemi..procházel se ve svých vzpomínkách a neuvědomoval si, co dělají jeho ruce. Na co myslel? Co ho trápilo? Proč seděl zrovna před zrcadlem? Kam chtěl dohlédnout? Občas se podíval na zem, potom na sebe..a otřel si další slzu. Občas si položil hlavu do dlaní a vzdychnul. Břitva občas zařinčela, kamenné dlaždice studily. Jeho výraz napovídal, že myšlenky, které se mu honí hlavou, nejspíš moc příjemné nebudou. Alenka za zrcadlem, které měla jeho oči, se pokusila usmát. Ale vyšel z toho jen podivný škleb. Pokřivená tvář, stažená bolestí. Ne, dneska nepoteče krev. Jen slzy.
Mám sebou slznej plyn, ne, to jsou jenom slzy,
slzy to nejsou, to je od vína,
ne, vlastně od rumu, fakt mě to mrzí,
už zase začínám.
Vzpomínáš na nejhorší událost svého života? Co to bylo? No tak, pověz! Strom, mávající zuřivě větvemi, rány, které pálily několik dalších dní, nepřirozené ticho, symbolizující klid před bouří, odřené klouby na levé ruce..vzpomínáš?
Myšlenky syčí v ohromném kotli zapomnění..s každým úderem, který si sám dobrovolně zasazuje, se jedna vypaří. Ssssss….
Prší. Prameny vlasů padají k zemi a venku je bouřka. S každou odříznutou vzpomínkou je Samson slabší a slabší. A co až přijde ta poslední?
Společně strávené chvíle se nedají zmačkat a vyhodit, jako nepotřebný cár papíru. A co až přijde on? Co když ho zastaví? Ale ne..je pozdě. Některé věci nejdou vrátit. Vlastně..je jich spousta.
Včera jsem do noci svou černou duši prala,
ne duši, košili jsem žehlila,
málokdo za to stál, byls jeden z mála,
tys byl, já nebyla.
Pláč může být tichý a hlasitý. Ten jeho je tichý. Vlastně to není opravdový pláč..jen nenápadné vtíravé zoufalství, které ho obklopuje jako noční můra..jako noční můra, která sedne člověku na hruď a udusí ho. Nebo jsou to slzy? Slzy lítosti nad tím, co udělal? Tehdy, před několika lety? Nebo nad tím, co udělal teď?
Nikdo nepřichází. Všude je mrtvé ticho.
Na konci ulice stojí tam čtyři chlapi,
Na konci smutku a všech problémů,
Půjdu jim naproti, nechci se trápit,
Jinak jsou k ničemu.

Info k Svítání noci

21. listopadu 2006 v 20:12 | Lejdynka
info: jednorázovka
rating: pro všechny
žánr: svítáníčko-milostná poezie
postavy: netřeba sdělovat..možná nějaká Autp, ale možná také ne..
děj: Kouzla a čáry a svítání..čokoláda zabrání proniknou chladu až do duše

Svítání noci

21. listopadu 2006 v 20:11 | Lejdynka
Vade retro me a nepokoušej mě
Pověsím tě na dveře
A budu výt..výt úplňku
Snad i trochu víc
přiblížím se kmeni
a pohladím zvrásněnou kůru
Měsíc dopadá oknem na naše tváře
a kreslí ti na čele stíny
Černá silueta hasne
svítáš a protahuješ se
jako kočka na okenním parapetu.
Nedosažitelné pokušení
hřeje jako horká čokoláda
Rozpouštím se a hledím z okna
Já jsem ta čokoláda
a ty jsi svítání

Otevři oči!

21. listopadu 2006 v 17:41 | Cloverdee
A/N: Věnováno všem, kteří mají občas pocit, že na tuhle planetu nepatří, nebo že se všichni kolem nich zbláznili... A nebo těm, kteří znají kolem sebe jenom snobství, jako já donedávna...
***
Otevři oči!
.
Zvuk per
škrábajících po papíře.
Krvavý inkoust,
kaňka vsakující se.
Možná to cítíš
a možná ne.
Spíš asi ne.
Co zajímá tě
obyčejný člověk,
vždyť ty jsi víc.
Vlnky rozběhnou se,
k břehu nedorazí.
Co zajímá tě
osud těch vln.
Hlavně, že ty si
na břehu sedíš.
No tak, řekni,
proč jsi tam sám.
A proč sedíš si tam
v ledovém zámku,
úplně sám.
Hlavně, že žiješ.
A že máš všechno,
nač prstem ukážeš.
Hlavně, že dýcháš,
a že tam jsi.
Jenže tvé srdce
je dávno uschlé.
Plevelem udušené,
trávou zarostlé.
Jen tichý zvonek
kdysi v něm hrál.
Však mrtvolným tichem
plní se teď.
A tichým vzdechem
otřese se hrad.
Ta tajemná pevnost
zamčených srdcí.
Ta příšerná všednost,
co jí podléháš.
Řetězy s koulí
u tvých nohou.
Poutaj tě silně,
ty je necítíš.
Tvé oči jsou slepé
k umírání.
Nevidíš krev
a nevidíš strach.
Nezajímá tě,
že někdo pláče.
Spousta jich zemře,
a co ty s tím.
Hlavně, že žiješ,
a že jsi tam,
v bezpečí.
Alespoň zdánlivém.
Ale neměl bys
takhle žít.
Měl bys masku
prohnilou odhodit.
Měl by ses zvednout
a jít,
z ledu se probudit!
Jen rozhlédni se
po okolí!
Zkus zapřemýšlet
a opět cítit cit.
Krvavá pera
po papíře škrábou.
Tak už to slyšíš?
Odpověz.
Vždyť já se nezlobím,
byla jsem taková též.
Ale teď vidím,
že slzy jsou slané,
krev je hořká
a voda sladce chutná.
Svoboda srdcí,
zlomený meč.
Déšť slzy roní,
duhová zášť.
Líbezné poupě,
pomíjivá krása.
A zrada bolí,
v srdci šrám zůstává.
Ale vidím to,
vidím!
Už nejsem slepá.
Ale co ty?
Chceš vidět též?
No tak pojď a
podej mi dlaň.
Spolu půjdem,
uvidíme dál.
Masku sejmu
z očí tvých,
ledových
a tak vzdálených.
A pak pohlédneš ty
do těch mých,
utrápených.
Ano, správně!
Poznání bolí,
ale mnoho přináší.
Tak už to slyšíš?
Zvuk škrábajících per?
Tu krev, co stéká
a horký déšť.
Studenou lávu,
ledovou tříšť.
Vzdychání velryb,
čím je potěšíš?
Jsi to už ty?
Zlomen a zrazen.
Ale přesto šťastný,
protože víš!

Musíš jít dál!

21. listopadu 2006 v 17:37 | Cloverdee
A/N: Další pásmo.. Je to takový polo-songfic:) Totiž, poslouchala jsem u toho písničku a psala jsem k ní jakoby vlastní slova.. V tom rytmu písně.
Je to píseň Dívka s perlami ve vlasech od Aleše Brichty.
***
Musíš jít dál!
.
Tiše tu sedíš
a ve vzpomínkách kráčíš.
Mílovými kroky
zpět tam,
kdes ještě cítil.
Cítils přátelství,
ten prokletý cit.
Cítil jsi lásku,
tu, cos moh mít.
Už je to pryč,
vítr to svál.
Už neplakej,
je pozdě!
Život jim nevrátíš.
Ale chvíli seď tiše
a vracej se zpět.
Nerad se vracíš
ve vlastních stopách.
Ale někdy je to třeba,
když slzy stékaj.
Vím, že to bolí,
ale zatni pěst.
Vždyť co všechno už jsi prožil
a stále tu jsi.
Ano, já vím,
byli tu s tebou.
Jenže teď nejsou,
tak se s tím smiř!
Utři si slzy,
seber se, vstávej!
Musíš dál jít,
nezůstávej stát!
Vím, že jsem krutý,
však nemohu jinak.
Musíš dál jít,
musíš žít dál.
Jen vzpomínku jedinou
ještě ti dovolím.
Jen poslední návrat
a pak už jdi.
Nerad se vracíš
ve vlastních stopách.
Ale někdy je to třeba,
když slzy stékaj.
Navrať se zpět
do slunečných dní.
Pohlédni na štěstí,
jenž jsi kdysi měl.
Neříkej "Prosím!"
Teď ještě ne.
Ještě není čas.
Ještě nesmíš zemřít.
Vím, že se trápíš
a srdce tě bolí.
Ale jsou pryč,
tak se s tím smiř!
Pohlédni vpřed
a neotáčej se!
Musíš jít dál
a na měsíc pohlédnout.
Třeba se strachem a bolestí!
Ale se vzpomínkou,
že tu byli.
Byli tu s tebou
a měli tě rádi.
Vždyť to sis vždy přál.
V bezesných nocích,
kdy budil ses strachem,
co bude, až se to dozví.
Oni nezklamali,
vedli tě dál.
Osamělého vlkodlaka,
povýšili na vlka.
Na přítele psů,
jelenů a krys.
Co na tom, že zradil,
ten nejmenší z nich.
I to se stává,
ale musíš jít dál!
Podej mi ruku,
seber se a pojď!
Už se neohlížej
zpět na vzpomínky.
No tak dobře,
ale naposled.
Nerad se vracíš
ve vlastních stopách.
Ale někdy je to třeba,
když slzy stékaj.
Ale teď už vstaň,
musíš jít dál.
Utři si slzy,
vlasy z čela pryč.
Musíš dál jít
a musíš žít.
Ano, tys zůstal,
poslední z nich.
Last marauder,
to jsi teď ty.
Jsi poslední z živých
a musíš jít dál!
Uctívej památku,
ale už se neohlížej!
Jen někde v koutku,
občas si poplač.
Sedni si do temna,
sedni si a seď.
A pak vzpomínej
na štěstí,
cos kdysi měl.
Nerad se vracíš
ve vlastních stopách.
Ale někdy je to třeba,
když slzy stékaj.
Jedině pak smíš,
vidět stín slunečných dní.
Teď ještě ne,
teď musíš jít.
Teprve když neupadneš,
když najdeš sílu.
Když se čelem postavíš,
osudu svému.
Pak můžeš se vrátit!
Last marauder,
je teď z tebe.
Teď nesmíš zklamat,
musíš je vést!
Oplať jim to,
co ti tehdy dali!
Dali ti lásku,
víru a štěstí.
A tohle všechno,
vůlí jim splať.
A teprve potom,
můžeš vzpomínat dál.
Nerad se vracíš
ve vlastních stopách.
Ale někdy je to třeba,
když slzy stékaj.

Ve jménu slov

19. listopadu 2006 v 15:40 | Rael
Pořád přemýšlím kdo byl ten,
který mi řekl neplakej.
Neplakej řekl
a otřel mi slzu,
neplakej-
kleká si objímajíc.
Neplakej zašeptal,
s tebou tu budu
a potom spolu-
budeme kráčet všem věcem vstříc.
Usínat v jeho náruči-
Teplo,
pokojně a v bezpečí.
Slova hasnou,
tvář se odvrací-
neslyším, nevidím…
Cítím!
Tebe.
To bylo předtím.
Před tím Než.

Čas se přes nás převalil
- nositel vražd, křivd a vin!
Volám abys uslyšel
kam jsi,
kam Sirie odešel?
Křičím do tmy tvoje jméno:
"Tichošlápku, je ti dopuštěno!"
A kdybych křičel každou noc
- minulost, přítomnost-
Já čekám…
Nikam nejdu.
Jsem tu pořád-
Ten starý otrhaný vlk se zálibou v úplňku.
Hej, stůjte!
- ztratil se mi pes.
Černé strašně hloupé psisko…
Značka: Měl jsem ho rád.
Příteli?
Pořád.
Vykřičím si tě-
Mám čas!
Celý svůj život…
Pořád přemýšlím kdo byl ten,
který mi řekl neplakej.

Info- Ve jménu slov

19. listopadu 2006 v 15:37 | Rael
žánr: poezie
omezení: pro všechny
postavy: RL, SB
info: O přátelství... A na ten zbytek už budete muset přijít sami.

Dvě slova a malá čarodějka

19. listopadu 2006 v 15:30 | Rael
Světýlka v očích- zčernaly.
Dětské ručičky- upadly.
Nožičky jí- spálily.
Panenku uhodily.
Kytky znásilnily a ulomily.
Pošlapali trávu.
Prošli kolem stromů na zahradě-
Troufale, prostě!
Já se schovala.
Maminka křičela
- Já zpívala,
hlavu pod peřinou.
Tatínek plakal
- Já zpívala,
dlaně na uších.
Maminka nekřičela a tatínek neplakal.
Dvě slova-
Avada kedavra!
Krok.
- Ano?
Deka zmizela.
- Já zpívala.
Dvě oči.
- Já zpívala.
Avada …
- Tma: Maminko?
Tati?
- A ty jsi kdo?
Tvoje oči mě starší…
NE!
Já chci k bohu.

Kedavra!
Maličké děvčátko zkamenělo.