V.MMXVII

7. května 2017 v 2:35 | cloverdee
Nechci, abys mi dal křídla,
nechci, abys mě zvedal,
nechci, abys mi dával pít,
nechci, abys mi stíral slzy,
nechci, abys mě držel,
nechci, abys mě chtěl.

Chci jen, abys byl.
 

Vy

3. března 2017 v 23:39 | cloverdee
Jak může zjizvit ten,
kdo nesmí mne zvát ty?

Po větru

12. prosince 2016 v 2:07 | cloverdee
Chyběli mi.

*

Pozdrav z dáli, Převozníku.

Stiskl rty, zmuchlal lístek a přitáhl si potrhaný plášť. Má se dobře. Alespoň teď.
Ušklíbl se. Věděl lépe, než kdo jiný, že zas tak dobře se nemá. Že je překvapené, osamělé a že není šťastné. A že bude zase směšně hrdinské a až se on někdy dostane na vrchní příčku jeho velmi nacpaného pořadníku, bude jen poslouchat, jak to všechno bude dobré. A ono taky bude, však on sám je v tom ještě povzbudí.
Věděl to.
Věděl to všechno.
Co ale nevědělo naopak ono, bylo to, že on ztrácí cestu. A že veškeré pozdravy, které odesílá opačným směrem, odesílá s divnou prázdnotou v duši. S tou pustou tmavou prohlubní, kde kdysi míval svědomí.
Ušklíbl se víc. Už zase ty trapné paradoxy hloupě a nabubřele zvolené metafory. Amputoval si svědomí, aby se mohl tvářit, že nelže, když svému Svědomí zamlčuje, že ztrácí půdu pod nohama. A že by ho občas možná i potřeboval.
O to hůř, že to nebyla hrdost, co mu v tom výkřiku bránila.
A tak si dál posílali bílé lístky s šedavými záblesky štěstí, aniž by příliš zmiňovali červené slzy. Proč taky. Věděli to.
Jenže on lépe než ono.
Svědomí totiž nevědělo, že i Převozník už si dlouhá léta hraje na hrdinu.
Dokázal s tou pravdou manipulovat přece jen asi trochu lépe.
Přece jen nebyl Svědomím.
 


Euforie

2. října 2016 v 0:34 | cloverdee
Jsou věci, které nechci nikdy zapomenout.
Dotyk, vůni, den...
Pocit.
Ten pocit. Ten.
Ten pocit, který sotva dokážu cítit sama, ale který teď vnímám za něj. Pro něj. S ním.
Už nemusím pochybovat.
Jsem nejlepší přítel.

Jak má být.

Po špičkách

14. září 2016 v 1:29 | cloverdee
Musíš kolem mne tančit zlehka...
Našlapuj tiše.
Našlapuj tiše, ať ho neprobudíš.
Být tu a zároveň nebýt, chtít nás a zároveň nechtít.
Našlapuj opatrně a třeba se něco stane.
Třeba tě nekousnu ani když ho probudíš.

Polemika s citátem na stěně

10. července 2016 v 23:11 | cloverdee
Žádná hloubka, jen těžký den.
*

Je lepší psát verše kamenem na vodní hladinu, nebo je vodou tesat do kamene?
Je lepší hrát all in, nebo si své in(land) hájit from all (others)?
Je lepší čekat na zaklapnutí bez ohýbání, nebo se trochu ohnout, aby to klaplo?
Je lepší chtít, ale nevědět, nebo vědět, ale nechtít?
Je lepší chápat, v čem to vězí, nebo prostě jen uvíznout, aniž by člověk chápal jak?


Je lepší nemít, než nebýt? Vážně?

Přítel

28. března 2016 v 21:05 | cloverdee
Vždycky tu budu stát...
...jako pilíř, vrba, základy a věčnost.

Vždycky tu budu stát...
...mihne-li se a ty půjdeš zase jako můra do plamenů.

Vždycky tu budu stát.
Ale jestli jednou jen na okamžik semknu víčka, aby už konečně byla z chladných okovů propuštěna alespoň jediná z těch tisíců hořce slaných bolestí, které jsou tím způsobeny... Bojím se, že shoříš.

***S pro striggu***

19. března 2016 v 18:30 | cloverdee
Tentokrát místy příliš minimalistické a cynické, obávám se. No, však víte, jak na tom princezny někdy jsou. Milá strigg, snad mi to odpustíš. Anebo neodpouštěj a vyber si další písmeno (to samozřejmě můžete i Vy ostatní).
*

slib
Slibem nezarmoutíš? Chá.

Cha.

Chachá.
(Mácha.)
*
solitér
"Takže jsi samotář."
"Ne tak úplně. Jsem spíš solitér."

Málokdo to pochopí. Ale ten, kdo ano... ten smí.
*
spisovatelé
Jediní muži, kteří Vaši postel nikdy neopustí. Dokud je tedy neprohodíte oknem.
*
svazek
"Neohýbej hřbet."
Bez reakce.
"Poničíš vazbu!" (Mezi námi.)
Teď se usměje a s rozčilující pomalostí začne deklamovat: "Stáří, když silné je, neohýbá se..."
"Přestaň," zavrtí odmítavě hlavou. Odmítavě a unaveně.
"...mráz nespálí hluboké kořeny."
*
sofia
Další věrná průvodkyně, která si nakonec vysloužila i onen v podstatě vzácný filo- přívěsek.
*
spolehnutí
Malta.
*
svíce
"Nehraj si s ohněm."
Bezstarostný dětský klid, který by mohlo i předbouřkoví závidět. Tišit.
Zaprskání a slabým proužkem pach spálené kůže.
Pláč.
"Já ti to říkala."
(Co je to za matku?)

Proč nás rodičovské pravdy neuchrání před bolestí?
Tříštit.
*
slza
malý slaný svět
neposkytne odpověď
můžeme tě ukájet
ale nebude to věru hned
*
samota
Alespoň někdo zná věrnost. Milá dáma. A taky dost protivná, když na to přijde.
(Jako každá žena.)
*
sarkasmus
To nejlepší nakonec. Mohlo tu být třeba svítání. Naděje. Jenže to by pak nebyl sarkasmus. A už vůbec ne Sebe-hyperkritik.

*
Tentokrát citací přehršel (fasinující slovo). No, citací... I. M. Jirous parafráze, J. R. R. Tolkien citace, J. Hanč (zase?) spíše aluzivní. S je obecně literou velmi literární.

Přání

15. prosince 2015 v 23:57 | cloverdee
Známá dvojice, trocha těch plaveckých neschopností a vor, co možná vůbec není vor, ale lpění na starých pořádcích. Bezpečných, a přitom mnohem nebezpečnějších, než se kdy zdálo.
Asi se budou hádat ještě chvilku. Anebo taky ne :)

*

Pleskání vln, šplouchání, dech, dech, ten... Ach. Ohlušující tlak v uších, nic kolem, zmítání, záchrana? Dech, dech, a...
Silné škubnutí, mrazivé peklo přece jen zakývané a tah neviditelné síly...
Rána.
Další.
Vykašlaná voda z plic, slzy, dech...
Opodál druhé prudké oddechování a chrčení. A taky nadávky.
Zavřelo pálící oči a snažilo se chvíli prostě nebýt. Necítit.
"Přeskočilo ti?" Zachránce byl naštvaný. Hodně naštvaný, dokonce mu sklouzl hlas.
Svědomí mlčelo, těsně zamotané do svého promáčeného červeného pláště (momentálně spíše hadru) a ještě pořád lapalo po dechu dosti kostrbatě.
"Můžeš. Mi. Laskavě. Říct," odsekával Šedý tónem tak nepřirozeně mrazivým, že svědčil o jeho rozrušení mnohem více než předchozí hysterické vyštěknutí. Prudce se několikrát nadechl ve snaze se uklidnit a dokončil: "Co to má BÝT?!"
"Tak promiň."
Převozník sevřel ruce v pěst. "Tak promiň? Proč jsi prostě..."
Červené jen potřáslo hlavou. Nešlo na to nic říct.
Převozník začal nervózně přecházet sem a tam, na Svědomí se přitom ani nepodíval. Nakonec to ale přece nevydržel, zastavil se a velice tiše řekl: "Myslel jsem, že máme dohodu."
"Nechtělo jsem tě otravovat. Pořádně jsme se neviděli a..."
"Takže při té cestě minulý týden jsme se viděli nepořádně?"
"Jo."
"Joo," protáhl ten v šedé kápi. Začal si nervózně pohrávat s prsty a náhle už nevěděl, co říci.
"Asi to tak prostě už nechci," dodalo Svědomí po chvíli ticha.
Převozník si z hlavy stáhl kápi, tak, aby mu Svědomí pořádně vidělo do očí. Nebyl to hezký pohled. Ono jej ale ustálo, a o to klidněji pokračovalo: "Potřebuji zase na druhou stranu a všechno to plavání a..."
"A to má jako znamenat, že se radši utopíš, než abys vlezlo na ten pitomý vor? Já jsem převozník, chápeš? Převozník! Mám vor, mám bidlo, a převážím!" máchal přitom vztekle rukama a označoval zmiňované propriety.
"Ale proč?" i Svědomí už rozzlobeně vyskočilo na nohy.
"Proč?" ironizoval Převozník.
"Já jsem ti to bidlo nedalo, já se chtělo jen pro změnu dívat na vlny shora! Alespoň chvilku! Než mě zase pohltí a ubijí, než se zase budu zoufale drápat na břeh a ten se bude drolit a..."
"A kdo mě asi vzal s sebou? Na tu 'alespoň chvilku'?!" Převozníkův hlas nabýval neskutečných výšek.
"Já! Já! Moje největší pitomost! Ale ty ses na to bidlo sám sápal, vytrhls mi jej z rukou dřív, než jsem vůbec mohlo..." odvrátilo hlavu. Nešlo to doříct.
"Než jsi mohlo co?"
Svědomí mlčelo. Mělo pocit, že doby, kdy ještě bylo Svědomím, jsou dávno pryč. A že se tak stalo zcela nepozorovaně a mimoběžně. A zcela špatně.
"Než jsi mohlo co?" zopakoval Převozník a přistoupil o něco blíž.
"Než jsem třeba mohlo navrhnout, abys jel se mnou na moře."
"..."
"Já vím," dodalo Svědomí hořce. "Já vím."
Vlny šplouchaly stále stejně monotónně, vítr se toulal kdesi v dálkách a okolo se válel mrazivý chlad. Skoro prosinec.
"Já přece nemůžu na moře," pípl tiše Převozník.
Svědomí k němu přistoupilo a položilo mu ruku na rameno. Chtěl ucuknout. Bál se.
Úsměv. "Nejsi jenom převozník."
"Jako bych byl. S vorem na volné moře nemůžu a bez něj..."
"Vykašli se na vor."
"No jasně," ušklíbl se Převozník, "tobě se to kecá. Bez voru se nedostanu nikam, nebudu mít nic, čeho bych se přidržel, a..."
"Budeš mít mě."
Převozník mlčel a odmítal souhlasit. Nechtěl mu věřit, že by věci byly projednou tak snadné. Nechtěl se vzdát svého bidla, nechtěl způsobovat výčitky, nechtěl...
A pak stačila jedna věta. Jedna červená věta, která všemu dala smysl.
"Postavím nám loď."

Změna situace

1. listopadu 2015 v 23:25 | cloverdee
Vážně jsem se snažila do toho propašovat alespoň zárodek děje tak, aby to třeba bylo možné nějak číst... Tak dejte vědět, jestli to jde, nebo je to se mnou už nadobro beznadějné.
Malá nápověda - kolísání velkých / malých písmen není nahodilé! :)

*

Mlhavé zákruty řečiště se nejistě vlnily v houstnoucím oparu. Přimhouřené oči si tím úkonem vůbec nepomohly, jen lepkavý chlad ještě hlouběji zaťal svůj dráp, mučivě pomalu, po krku, do páteře... Otřáslo se. Neurčitě červený plášť přitáhlo blíže ke kostnatému tělu a přikročilo blíž. Bylo nervózní?
Na molu se nedělo nic. Bezčasí, bezvládí... Kdesi sice vanul vítr, ale scvrklé spadané listí se ani nezachvělo, jen mrtvá poloha. Nasládlý příznak tlení si pronikavě razil cestu v chřípí, nedokázalo se jej zbavit. Poněkud tupě zíralo kamsi na řeku a čekalo. Však on se objeví.
Mlasknutí vlny zarezonovalo okolím. Tiché šustění voru se přibližovalo a červený plášť zkameněl. Žádné chvění, dnes ne - tentokrát ne.
"Ty?" ozval se přidušený hlas postavy v šedé kápi z tence potrhané tkaniny. Oba tyčící se na sebe chvíli mlčky zírali a pak šedý mírně sklonil hlavu. V ruce třímal dlouhé bidlo, které bylo olepené vlhkou hnilobou natolik, že nebylo možno určit, zda vůbec kdysi bylo ze dřeva.
"Jako bys mě dávno nečekal," zašklebilo se Svědomí a zbrkle vkročilo jednou nohou na vor. Ten se zakýval a šedý nevraživě zavrčel.
"Pozor!"
Červené se ušklíblo, opatrnému balancování společníka s bidlem nevěnovalo nejmenší pozornosti a místo toho jen rozverně pláclo: "Máš se?"
Oči v sloup. "Co myslíš."
Nově příchozí se jakž takž uvelebil na úzkém sedátku a pátravě pohlédl vzhůru na svůj šedý protějšek. Ten si stáhl kápi hlouběji do čela, ucukl pohledem a odrazil od mola. Tichá mlha je okamžitě pohltila a oni osaměli. Nadešel ten pravý čas...
"Tak proč jsi tady?" pořád spíše vrčel šedý.
"Potřebuji převézt," přiznalo Svědomí prostě a bez vytáček.
Převozník se otřásl - nebylo to chladem. "Copak, copak, trable v ráji?"
Svědomí na něj upřelo své šedomodré oči. Opět ucukl pohledem. Nechtěl rýpat. Ale nemohl si pomoci, vždyť...
"Dobře," povzdechl si Převozník. "Tak dobře..." Odrážení nabíralo čím dál pravidelnějšího rytmu, mlaskání vln splývalo se svištěním okolního vzduchu, točivých mlh a možná i něčeho dalšího.
"Kam to bude?"
"Kam až můžeš. Víš, že tě nechci zatěžovat."
Šedý opět zavrčel.
"Vážně, sice bych ocenilo tvou pomoc, ale nechci na úkor..."
Znovu oči v sloup. "Víš, proč to dělám."
"Ano, ale..."
"Pak tedy taky víš, že tě dovezu jak nejdále to půjde," přerušil jej Poutník.
"Vím," řelo Svědomí tiše.
Po malé pauze si Převozník přece jen povzdechl a: "Jedno mi ale řekni..."
"M?"
"Jak se s takovou věcí Svědomí vyrovnává?"
Svědomí dlouho mlčelo. Dlouho. "Nebudu tě brát jinak jen proto že..."
"...jen proto, že díky tobě se stanu převozníkem," opět jej přerušil.
Svědomí nenamítalo. Tvářilo se nicméně klidně, vinu na tváři nemajíc.
"Jen a jen díky tobě."
"Chci, abys byl v pohodě. Takže jestli..."
Převozník prudce trhl hlavou, aby jej přerušil. Kápě mu přitom sklouzla z temene a na něm se zaleskly stříbrné pásy utrpěných ran.
"Co tak zíráš?" utrhl se. "Pár let už se přece známe. Vlastně," nepatrný úsměv, hořkosladký, "dnes je to přesně šest let a devět měsíců."
"Jak si to můžeš pamatovat?" Svědomí se tvářilo upřímně překvapeně. Jak taky jinak. Bylo to naprosto podružné. Pro něj.
"Kdo by zapomněl na ten zcela jedinečný den zalitý slunečním svitem - den, kdy hvězdy zaplály v pravé poledne, leprikóni na nebe namalovali čtyři duhy nad sebou a na ně ještě skákající chlupaté jednorožce? Kdo by kdy vůbec dokázal zapomenout na den, kdy potkal své Svědomí?"
"Haha," podotklo Svědomí otráveně a ani se nesnažilo předstírat provinilý tón. "Víš dobře, že jsem tu bylo pořád, kdykoliv jsi..."
"...nechtěl. To rozhodně ano."
Mlčelo.
"Hele, mně fakt nevadí, že ses posledních šest let prohánělo někde na mořích, lovilo mořské panny a bůhvíco ještě. Naopak, vlastně celkem oceňuji, žes tu a tam i poslalo poštovního racka."
"Tak co ti tedy vadí?"
Převozník se zarazil ve zcela zjevné snaze si následující prohlášení dobře promyslet. Jen se nesplést, noha z voru přece sklouzne tak snadno... A že tenhle byl lety pořádně ztrouchnivělý.
"Možná nic. Pokud jsi ty mořské panny lovit chtělo."
"Jistě, že jsem chtělo. Ty víš přece nejlíp, jak moc jsem chtělo být..."
"...normální? Já vím. Ale řekni, cítilo ses při tom dobře? Opravdu to bylo to, cos chtělo, bylo to ono?"
Šedomodré oči se nebezpečně zaleskly. "Jak jsi na tohle přišel?"
Nevesele se usmál. "Mluvili jsme o tom. Tenkrát na těch ztrouchnivělých schodech, což si údajně nepamatuješ. Zeptal jsem se tě, jak jsi poznalo, že chceš lovit právě mořské panny a tys řeklo, že..." Zhluboka se nadechl. "Že.se.prostě.už.chceš.dostat.na.moře.a.panny.ti.nijak.zvlášť.nevadí," vychrlil ze sebe.
Svědomí zíralo. Pomalu usedalo zpět na pryčnu, ze které se předtím v rozčilení napůl vymrštilo.
"Vzpomínám si," přiznalo pomalu. "Ten rozhovor..." Podívalo se na Převozníka v náhlém poznání, ale ten jej opět zarazil.
"Na tom nezáleží. Hlavně že oba víme, cos vlastně chtělo."
Ty šedomodré oči říkaly tolik!
Převozník se zazubil. "Copak - divíš se, že se ptám na takové věci tebe? Ano, za ta léta jsem se trochu přiučil, můžu fungovat i za tebe... Alespoň někdo ještě," dodal tiše.
Svědomí se zavrtělo, přitáhlo červený plášť a pak...
"Zastav."
"Cože?"
"Zastav, já... to doplavu."
"Proč?" nechápal Převozník. "Přece jsem říkal, že tě převezu. Nevadí mi to, pokud ty se dostaneš tam, kde máš být, pak..."
"Právě proto." Na tváři Svědomí se poprvé objevila stopa bolesti. "Nechci, abys to dělal jen proto, že já někam potřebuju."
Převozník mlčel. Nemohl promluvit. Prostě na to nemohl reagovat.
"Nechci ti ublížit, chápeš?"
Převozník stále mlčel. Jeho tvář byla bez výrazu i zelenošedé oči zmrtvěly. Svědomí natáhlo nohu nad táhle hnědou vodní hladinu a upřelo na Převozníka pronikavý pohled. Pomalu, neskutečně pomalu zabodl bidlo do bahna a nechal vor ještě chvíli plout samospádem. Pak se zastavili. Svědomí stále zíralo a Převozník se stále nehýbal.
"Slib mi jednu věc, Převozníku... Dáš mi vědět."
To jej přimělo k hořkému úsměvu.
"Myslím to vážně. Kdybys měl pocit, že už takhle nemůžeš, že nechceš... Kdybys cítil, že ztrácíš kontakt se svým já, tak..."
"Myslíš se svým svědomím?"
"Možná," usmálo se Svědomí lehce nervózně. "Prostě jen... Dávej na sebe pozor." Naposledy se ohlédlo a s nechutným plesknutím zmizelo pod hladinou. "A díky," ozvalo se ještě s posledním šplouchnutím řeky - klam ozvěny? - a pak už nic.
Převozník smutně zíral do vody.
Byl už zase v háji. Byl už zase v háji, aniž by si byl všiml, kdy on sám vlastně zatoužil po moři.
Nakonec se však na jeho tváři znovu objevil starý známý cynický úsměv a on bidlem odrazil. Zamířil zpět do tajů samého středu řeky, než jej zase někdo bude potřebovat. Protože to byl jeho úděl. Pomáhat druhým.
Pomáhat druhým a ztrácet sebe.
Ještě nikdo se ho nikdy nezeptal, jak se vlastně stal Převozníkem.
Stejně by mu nikdo nevěřil.
Nevěřili by mu, že převozníka z něj udělalo jeho vlastní Svědomí.
Protože, upřímně, kdo vůbec může mít Svědomí, které by si něco takového risklo vzít na svědomí?

***D pro Lapwing***

28. října 2015 v 22:39 | cloverdee
Tak jsem tu zas - předně chci poděkovat, že zadáváte, udělaly jste mi dámy radost! Pokusím se všechna zadání splnit v nějakém přijatelném termínu, i když, víte, jak je to s psaním vrtkavé... Nebudu se dále vykecávat, snad jen, jako obvykle - zadávejte klidně dále (mimo D, J, L, S, V a Z).
A milá Lapwing, děkuji Ti (nejen) za výzvu!
*

dokonalost
Perfekcionisté mají těžký život. Na druhou stranu, málokdy shnijí v šedém průměru. To spíš v šedi pozadí, rozplývavé a nenápadné... Ale ne bezvýznamné. A rozhodně ne průměrné.
*
díky
"Nikdy jsem ti nepoděkoval..." roztřeseně.
"To já děkuji tobě," s úsměvem.
"Za co?"
"Žes mi neděkoval."
*
deník
Škrábavé řádky, krtčí srst... Plnicí pero klouže, klouže, myšlenky se rozpínají, přetékají - kvetou? Proč ještě i dnes někomu připadá, že deník a absence dat či pravidelnosti se vylučují? Kvůli etymologii? Ale no tak...
*
důvěra
První stavební kámen. Vlastně ten jediný. A přesto člověk tu barabiznu jaksi stále ne a ne postavit. (Alespoň ten vlčí ne.)
*
disciplína
"Já nestačím zírat, zrovna ty, vždycky jsi byla taková... Slušná ne, to není to slovo. Disciplinovaná. Jo, disciplinovaná, to je ono. A teď mi říkáš takové věci!"
Potutelný úsměv. Stejně ti to nikdo neuvěří. Ale baví mě ten šok v tvých očích.
(Vzpomínáte ještě, jak to bylo s těmi princeznami?)
*
dotek
Motýlí křídla, zemětřesení na druhé straně zeměkoule, vše je, jak má být... To všechno je moc hezké. Ale nezabrání to tomu, že se jeden občas prostě chvěje a nemůže s tím přestat, a to ačkoliv rozum nic proti nenamítá a vůbec to přece není divné.
*
divnost
Jsi tak...
...jiná,
....zvláštní,
.....svá,
......nestandardní.
Divná.
Jsem?
*
Dionýsos
Všichni se soustředí na ten sud. Nebo na stín. Ale o ty přece vůbec nešlo.
*
dojem
Chodící oxymóron. Zlá. Náročná. Ironik, satirik. Kritik.
(Ohromně milý člověk.)
Některé věci se nezmění. Vlkudík.
*
dopis
Adresu bychom měli. Určitě je třeba použít fialový inkoust. Známku s Malým princem. A nakreslit na obálku obrázek (hádejte čeho). Snad bude mít Lapwing radost.
*
*
*
*** Ha, dnes jsem ani nikoho necitovala. Tedy vlastně tak trochu ano, ale myslím, že se to nepočítá :) ***

***L pro Long***

11. října 2015 v 19:07 | cloverdee
Omluvte prosím to zběsilé formátování a barvení, byla jsem ještě mladá (a blog.cz naprosto nekooperující). Při prohrabávání zdejších hlubin (snažím se pochopit svou minulost, haha - no dobře, tak ambiciózní nejsem, stačila by mi jedna věc z ní) jsem narazila na Alphabet meme. Někdo zadá písmenko a někdo (já) na ně napíše deset asociací.
Jedno písmeno. Dva lidé. Deset slov. Kopy melancholie. Zadávejte (mimo L, V a Z).
*

levandule
Uklidnění. Houpavá náruč snu, trochu konejšení, strachy rozšířené bělmo a popraskané žilky...
"Šššš... spi."
*
lá***
Slovo, které nikdy nevyslovím. I tak ho celý svět skloňuje ve všech pádech a rozmělňuje na mikročástice, tak proč ještě já... Zrovna já.
*
latina
"Alea iacta est!" Vždycky. Neodvratně. Proto je taky život taková zábava.
*
líbezná
Líbezná, líbezná, malá princezna... Nemyslete si, i princezny dělají špinavé věci. Pěkne špinavé. Vážně, divili byste se.
*
laskavost
"Nedělej mi laskavosti, nemám to ráda!"
"To myslíš vážně?" nevěřícně.
"Naprosto," vrčí.
"Jak chceš, už nikdy ti nepomůžu," ublíženě.
"Buď tak laskav."
--
*
labutě
"Plazíš se
přesto miluji
Tvá zchromlá křídla"
*
litera
Kaligrafii snadno vytvoříte prostřednictvím několika jednoduchých kroků. Posunutí proporcí. Zesílení vertikál. Nebo horizontál. Patky. A tak. Celé umění.
(A přesto nekonečně možností.)
*
literatura
Že prý je to poslání.
Tak určitě.
*
ladička
Na zlomený krk kytary není hezký pohled. Zkroucené struny také nic moc. A prsty... Ach ty zkřečovatělé prsty. Nicméně ladička to všechno napraví, nebojte, pořádně - á, dva, tři, á, dva, tři...
*
loterie
Proč mám spoléhat zrovna na losy, když mám raději jeleny? A takhle je to vždycky...
*
*
*
*** Citován Jan Hanč. No a taky Caesar, že.***

Pojďme si psát

5. dubna 2015 v 22:02 | cloverdee
Probírala jsem se opět z nostalgie starými texty a hlavně e-maily... Ráda si s lidmi píšu klasické dopisy a e-maily už dnes pozvolna též získávají ten mírně archaický nádech. Jistě, pracovně ještě určitě ne, ale v osobních vztazích? Za poslední měsíce jsem všechnu svou "virtuální" komunikaci postupně přestěhovala ze všech těch sociálních sítí zpět na papír a do e-mailu. Vyhovuje mi to plně.

Ale jednu velmi nevyužitou a velmi zaprášenou e-mailovou schránku mám založenou i pro svou zdejší identitu. Takže... Pojďme si psát. Napište mi, jak se Vám daří, o čem zrovna přemýšlíte, co plánujete... Cokoliv. Budu ráda. Pojďme si psát.

PS: Adresa je mé zdejší jméno, na Gmailu.

Co dělat, když si pták zláme křídla

14. ledna 2015 v 0:06 | cloverdee
Vítr. Sychravo. Šustivé listí létá po chodnících, víří a člověk si přeje jen dostat se co nejrychleji domů. Do tepla. Zazdít se uvnitř a nenechat ani škvíru pro mrazivý pocit větrné nejistoty. Pro jediný šustivý zvuk…
Jenže… Co když to není listí, co ševelí? Ale ne, určitě se vám jen něco zdá… Potřesete hlavou a zrychlíte krok. Teplá šála, měli jste si vzít teplou šálu, matka přece vždycky říkala že…
Tak počkat! Tohle tedy skutečně není listí! Kradmý pohled po okolí, není tu někdo jiný, kdo by to vyřešil? Ne? Tak dobře tedy…
Ach, maličký! To ty? Co sis to provedl, ukaž… Ale ne. Pták se zlomenými křídly. To je… nemilé. Hm. Měl bych to vyřešit, asi bych měl prostě… Dobrá, dobrá. Tak pojď, pojď sem. Vezmu tě domů. Do tepla. Podíváme se na to. Nebo někoho zavoláme. Jo. Určitě někoho zavoláme. To bude nejlepší.
Postarám se o tebe…

Stejně, jako po chodníku skřípe listí, ševelí mezi lidmi dobré zprávy. A ještě mnohem intenzivněji špatné zprávy. Hlad po skandálech a neštěstích. Ne?

Přijde strašná spousta lidí. Budou se chtít podívat, navštívit… Prohlédnout si ten zázrak. Ach, ty chuďátko! Zlámaná křídla! Musel sis tolik vytrpět, nebožátko malinké… A jak je roztomilý, viděli jste?

Čas běží. Malý vetřelec se neléčí, kosti srůstají, jenže… Jak létat se zlomenými křídly? A létání, to je přece ptačí podstata, není? Z toho roztomilého nebožátka se stává tak trochu obtíž. Léky, zrní, nějaké ty obvazy, co chce ještě víc? Je to přece už tak dlouho… A to ani nemluvím o tom jeho kvílení, vážně, tomu snad nikdo nemůže říkat zpěv. Ornitologové jsou švihlí.

Návštěvy pořád kolují a pokradmu si šeptají. Začíná se to protahovat, někdo by s tím měl už něco udělat, takhle to přece dál nejde… Měli bychom pomoct, možná? Co si myslíš ty?

Je to jednoduché. Někteří lidé budou ptáčka dále litovat. Chudinka, vytrpěl si (představte si to, OBĚ křídla, najednou!). A pořád je to na něm vidět, je takový smutný a zmatený... Možná (pojďte blíž, ať nás neslyší) už nebude nikdy…?

Pak tu budou ti, co chápou, jak těžké to je. Ještě pořád. A co by chtěli pomoct. Ale nemůžou dělat nic víc, než ho opatrně sledovat a být připraveni přiskočit, když dojde na nejhorší. A občas něco povzbudivého prohodit. Jak je statečný a tak. Jsou milí. Vážně.

Pár jedinců se bude pokradmu dívat bokem a špitat si, že to ten pták už vážně přehání. Jasně, bylo to hrozné, ale vážně… Jak dlouho s tím ještě bude otravovat? Jak dlouho to mají mít všichni na mysli a vážit každé slovo, každý čin? Tak už by měl prostě odletět, kosti snad srostly, ne?

Zbývá ještě několik z těch, kteří nechápou, co je na zlomeninách tak strašného. Jasně, asi to žádná sláva nebyla, ale je to dávno a každý má koneckonců své problémy. Však on se na to stejně jen vymlouvá, vyhovuje mu, že mají ostatní skákat kolem a snažit se, místo aby se snažil on. Že prý "nemůže" létat, to zrovna.

Pár lidí se možná tiše zeptá, jestli není něco potřeba. Jestli by třeba mohli něco… Kdyby se něco naskytlo. A tak. Pomohli by. I když vypadá tak odhodlaně a přesvědčeně, ať si klidně řekne, kdyby… No…

Je potřeba vážně hodně silně doufat, že si k dočasnému hnízdu nakonec najde cestu i ten druhý pták. A zazpívá: "Hej, parťáku, vždycky jsi chtěl létat, ne? Možná to teď úplně nejde, ale jednou… Jednou se to zlepší. Jednou se k tomu vrátíš. Vždyť kdo jiný, když ne ty?" A odletí. Protože ví, že se nemusí bát. Polámaný to zvládne. Zná ho přece.

Aaah, moment, co mezitím dělá náš nešťastník sám? Kterou radu si vzal k srdci, co mu přesně pomohlo? Podíváme se.

Ale…

To přece…



Ano, je to tak. Ten pták nám mezi tím vším tak nějak zmizel. Vypařil se. Není.

Další články


Kam dál