na Blog.cz

Myslím, že těch možností je víc. Já našla pochybnosti, bohužel. Uznávám, vyvolala jsem si je sama - vínem, sladko-slanými kombinacemi, včerejším rozhovorem s drahou rodičkou a starými písničkami.

... svého úkolování se s Vámi musím podělit o citát, který mě zaujal. Především mě nepřestává udivovat, že jsem na tak hezkou myšlenku narazila v teoretické knize, kterou jsem četla pouze se studijních důvodů.

Chňá, tak jsem se rozhodla Vás, pár věrných, pobavit - našla jsem jedno "dílko", které jsem sepsala pro obnovené pottpovídky a sem jsem ho tehdy nepřidávala. Nechávám to v původním znění a se vším jak bylo (především ty s šílenstvím hraničící změny písma), jen vynechávám obrázky, protože u nich bohužel opravdu netuším zdroj. Bavte se dobře, je to někdy z května 2007 :)

(Jo, ten citát je tam proto, že jsem v té době objevila super stránku s latinskými citáty a byla jsem na ně tak trochu ujetá. Trochu dost :))

*

Ahoj vážení,

tak jsem sem teď zase po té dlouhé době párkrát zabrousila... A myslím, že je čas to alespoň občas zopakovat. Nebudu lhát, nezmítala jsem se v žádném drásavém spisovatelském bloku a nezírala jsem s krvavýma očima a okousanýma nehtama bezmocně na obrazovku v marné touze něco vyplodit. Co se tedy stalo? Prostě... Život.

Marně teď přemýšlím, jestli Vlk ještě někde číhá nebo se již uraženě odebral do jiných lovišť. Myslím si, že stát se to nemůže, ale, koneckonců, co já můžu vědět.

Proč tedy tento nicneříkající článek? Inu, chtěla bych se vrátit. Nebo ne, to správné slovo bude asi spíš znovu objevit. Nebude to jako dřív, to je asi nutno říct hned na začátku. Navíc jsem si vybrala vskutku příhodné období s prvním zkouškovým za dveřmi (ano, ano, jsem na vysoké škole :)), ale to mě u mě ani nepřekvapuje.

Chtěla jsem Vám prostě říct, že mi chybíte. Sem tam si vzpomenu, sem tam se zamyslím... Sem tam vezmu i tužku do ruky. Jen... Nevím, kolik z toho by se dalo číst. Ale zkusím s tím něco udělat, protože - a to je to hlavní - konečně chci!

Co se týče těch mých dvou spoludrahých, tak... Nevím. Bohužel opravdu nevím a netuším. Život nás doopravdy nějak semlel. Ale pevně věřím, že je všechno v pořádku. Tak, jak má být.

Inu, nebudu Vás dále nudit. Jen jsem chtěla pozdravit :)

Když to nejde po dobrém.. Nedávno jsem narazila na tento zajímavý nástroj, jménem Povídkář a teď, krátce poté, co jsem dostala mail od Rael, jsem se rozhodla jej použít.

Více se dozvíte zde: http://www.renenekuda.cz/povidkar/ a teď už čtěte.. A nesuďtě přísně, je to přece jen už pár měsíců...

Rozhodla jsem se rekapitulovat uplynuly rok a sverit se vam s tim, kde se v soucasnosti nachazim. Ackoli jsem dlouhou dobu nezavitala mezi vas, zila jsem - slovo zila pro me nabylo noveho vyznamu, protoze jsem, poprve v zivote opravdu zila. Stravila jsem leta uvedomovanim si, snenim, psanim a premyslenim, bylo nezbytne prozit tuto cast sveho zivota - zivot je totiz zcela jiste rozdelen do urcitych obdobi, v nizhz existujeme vzdy specifickym odlisnym zpusobem. Je treba snit a je treba uskutecnovat - pred rokem jsem neuskutecovala, zila jsem ve svem vlastnim vesmiru obklopena tim, co osobni vesmir obsahuje - sny, myslenky, svet za zavrenymi dvermi...vdzy je ale treba vedet, kdy urcita cast naseho zivota konci, ve vnitrim vesmiru nelze setrvavat navzdy. Pred rokem jsem zacala prozivat, neuveritelnym zpusobem... Zit a prozivat nen totez, lide existuji, aniz by prozivali okamzik, v nemz se v ten moment nachazeji. Prozivala jsem sve psani a cteni a pobyt ve svem vesmiru, a proto jsem mimo-jine nikdy nezabloudila ven, neumela jsem prozit skutecny svet - v tuto chvili nepisi a nectu - prozivam zivot. Mimochodem, naucila jsem se uskutecnovat -  prestala jsem premyslet nad tim, o cem snim a uskutecnuji o cem snim. Maji-li lide na Zemi poslani, pak je jim uskutecnovani. Tisici zpusoby, ziji, prekonavam se a uskutecnuji.

Oh, nejsem vyrovnana, porad jsem znacne labilni :)

REKAPITULACE

Naucila jsem se milovat, naucila jsem se bat, naucila jsem se chtit, naucila jsem se tesit, naucila jsem se oblekat, rekneme, vyzivave, naucila jsem se vazit sama sebe, naucila jsem se pohybovat se ve svete dospelych a ve svete "povinnosti", naucila jsem se sportovat, naucila jsem se anglicky, naucila jsem se milovat hudbu, naucila jsem se byt silnejsi, naucila jsem se varit, naucila jsem se vydelavat si penize, naucila jsem se milovat okamziky, naucila jsem se byt opravdu smutna, naucila jsem se, ze tradice jsou pro me dulezite, odstatnicovala jsem a odejla jsem do Kanady - pracuji jako Au-pair, za par mesicu se zbalim a - a... mam seznam, dlouhy seznam... a - COKOLI.

Vratim se k psani a vratyim se k "usedlemu" zpusobu zivota, vratim se ke svemu odpolednimu caji, ale, ted ne, protoze ted je chvile, kdy prozivam a kdy uskutecnim vse, co uskutecnit chci. VSE...

Neumim poradit lidem, co je pro ne nejlepsi, protoze to, co je v danou chvili nejlepsi pro me, neni nejlepsi pro Tebe, chci ale rict, zivot, jeho jakakoli podoba, je fascinujici... Zivot je Pribeh v knize, VELKOLEPY.

PS: Nepisi na sve ceske klavesnici a proto predchozi pismenka postradaji hacky a carky :)

Tam kdesi uvnitř mi cosi umírá. Umírá a bolí. Je dobré mít přítele. Přítele, co nezradí. Jenže včera byl spíš ďáblovým advokátem. Kvůli mně. A navíc ne poprvé.

Občas se to zkrátka tak přihodí, že všechno zlé způsobíte vy. Pak už se není čemu divit. Že tam nepatříte. Že vás "nemají rádi". Není to náhodou vaše zásluha?

Další věc je, že si vždycky myslím, že už mě nic nepřekvapí. Že to všechno je za námi, že to všechno je vyřešené a pochopené. Dalo to přece zabrat. Skoro rok. Možná i víc. Ale stejně zase přišel další střípek do roztříštěného celku. Právě ten mi chyběl, vím, ale nebyla jsem si jistá jeho existencí. A teď nevím, jestli jsem to měla vědět. V tomhle ohledu nám ta upřímnost funguje nějak opožděně. A neustále si musím v hlavě přerovnávat, co se vlastně tenkrát dělo. A vlastně nejen já.

Za jednu náročnou noc se dá pokazit moc věcí. Rozklížit něco, co drží pohromadě už jen jakžtakž. Ublížit. Zlomit. Anebo pochopit, že někteří lidé nikdy nezradí. A hlavně - nikdy nezradili. Že to všechno bylo trochu jinak…

Můj odvěký smysl pro černý humor a ironii mě nutí se smát. Jak malá holka, co si utírá slzy do rukávů. Jak blázen, co mu zrovna vzali letadlo. Jak blázen… Jako já. S brkem v ruce a harfou a krbem za zády. Doufám, že mě harfenistka nevidí. Nejsem to přece já, ta slabá.

Nebývala jsem…

STAŘÍ PŘÁTELÉ...

Umím vkládat příspěvky... Není snadné začít, skončíte-li. Zřejmě všem dlužím omluvu. Zřejmě dlužím omluvu sama sobě. Prožila jsem část svého života, aniž bych se s vámi o ni podělila. Chtěla jsme prožít část svého života tímto způsobem, vlk to vem, neměla jsem na vybranou. Nevracím se, nikdy jsem neodešla, odskočila jsem si. Život se skládá z množství drobných životů, je třeba vědět, který z nich žijeme v danou chvíli.

Rozhodla jsem se přispět, rozhodla jsme se psát, ne proto, že se cítím provinile, ne proto, že bych měla. Chci. Najde-li se zde někdo, kdo ví, kdo jsem, ráda se s ním podělím o své myšlenky, o svá literární díla - bude-li chtít. Neomlouvám se, není třeba omlouvat se.

Najde se zde někdo, s kým jsem mluvívala?

Nemluv, když nemáš co říct.

Nemluv, jednej!

Nemluv při jídle.

Nemluv při líbání.

Nemluv na mě!

Nemluv za mě.

Nemluv o nás, bez nás.

Nemluv s cizími lidmi.

Nemluv...

... Někdy je to prostě jen: Sklapni!